6.10.2004
Gen. Luža naopak

Poslední skutečně teplý den roku (asi 22stC) vyšel na středu a tak se naši pracující urvali jen na poobědový kratší trip. Z Újezda u Č.H. vyrazili 12:45 na již jednou projetý okroužek, ale tentokrát ho dali opačným směrem (k čemuž si pak povětšinu výletu blahopřáli, protože výjezdy byly po dobrých cestách a po asfaltu nikde výšku neztráceli).

Slítli k říčce Lubě (kde se jako fotograf ten den marný Mouťa pokoušel asi 3x neúspěšně zabrat Lva, jak rozstříkává vodu) a zgustli si na brodové pasáži. Hladina sice nebyla nejvyšší, ale na pobavení to stačilo. Předposlední kousek pak dokonce Mouťovi omočil boty (v vpravdě letním klimatu však rychle oschly) a nepříliš koncentrovaného Lva donutil kapitulovat. Překvapivé bylo vzhledem k počasí posledních dnů množství bláta a kaluží - oba to tipli na „bezblatníku“ a tak cestou dost zkropenatěli.

Kochajíc se překrásným dnem s blankytnou oblohou dospěli výletníci do Žernovníka, kde opustili červenou značku a užili si prvního sjezdu - k Býkovce. Mouťa si v něm roztrhl do krve koleno, ale ne pádem, nýbrž když se už bez kola snažil v chvatu zaujmout polohu klečícího fotografa - Lev se blížil dřív než Mouťa čekal. Po žluté pak pokračovali proti proudu potůčku až do Kunčiny Vsi a celkem se zahřáli - zejména Mouťa si stěžoval na fakt, že mu teče pot do očí (měl půjčenou starou Lvovu helmu a tu si zkusil dát bez obligátní podvlíkací čepičky). Spotřeboval pak část svých zásob pitné vody na vymývání prosolených očí.

Po další červené se stočili k jihu a tehdy se podařilo vylámat Mouťovi ze svého společníka, že fotbálek, na který spěchá po výletě, začíná až o půl deváté a že požadavek být doma 18:30 vychází z faktu, že se chce pořádně najíst, umýt, pak mu musí dostatečně slehnout, pak má v plánu masáže, vířivku, pedikúru a navíc nemůže jít ven s mokrýma vlasama, ….(dál už Mouťa neposlouchal a tak zřejmě přišel o taktickou přípravu videorozborem strategie protivníka /hrají tři na tři v tělárně/, ošetření kopaček, praní dresu, aj…..). Protože na tom byli s časem dobře (Mouťa navíc plánoval s rezervou, aby těch 18:30 určitě splnil), začali modifikovat trasu. Pokračovali na západ pěkným sjezdíkem k modré a po té se nakonec (přes několik nesmělých a neúspěšných pokusů z ní odbočit a vyšplhat se zpátky na hřeben) drželi až k Besénku. Ještě než dorazili k silnici si však terénu užili do sytosti - v jednom místě byli takřka přesaturováni, když Mouťa jedoucí vpředu dobrzdil do rozbitého úseku víc než Lev, který mu pak kus dýchal na záda a při zastavení na něj málem vlítl úplně - z problémů ho zřejmě vysekaly „kůl-stopy“ (to jsou takové ty špalky brzd, které když zaberou, tak stojíš na 30-ti centimetrech jak zaražený kůl).

Do Rašova je tímpádem dovedl asfaltový stoupáček. Zelená na jih nebyla špatná - mlsný byl kousek po měkkém poli, kdy bicykly plavaly jak v prašanu a nejhezčí pasáží se pak stal (jak jinak) sjezd do Jamného. Z jedné strany chňapaly ostny šípků (Mouťovi zle podrápaly prsty) a druhou stranu ohraničoval nebezpečně vypadající drátěný výběh dobytka. Potácení se někde mezi oběma kraji znesnadňoval hrb středu cesty a rozbitější povrch a tak bylo o zábavu postaráno. Pod svahem ale legrace skončila - Lev si spáchal na zadním ráfku osmu jak Brno a kvůli dření brzd se musel dát do oprav. Protože to však vypadalo na dýl, shoupli se k nedaleké novoučké restošce. Ochotná paní hostinská se trochu podivovala, že jsou tak zaprasení a chvilku je litovala, že tak nešťastně zbloudili, než jí Lev krutě vzal iluze pokusem vysvětlit, že tím marastem jeli schválně. Mouťa pak posílen několika škopky radil, jak závadu stroje jedním dobře mířeným kopem vyřešit. Lev (který je zvyklý z auta, že se při poruše rozsvítí kontrolka a on zamíří do nejbližšího servisu) se rozhodl jinak a tak jen povolil brzdu tak, aby neštrejchala (za ten kousek, než poprvé zastavili se mu podařilo načnout bok pláště) s tím, že zítra zajede ke svému dvornímu mechanikovi na vycentrování.

V hangu na Stanovisko pak došly kecy i Mouťovi - chytly ho záda a tak se pro něj ten půlkilák vytláčení stal pravým utrpením. Nahoře už bylo hej - čekala na ně totiž premiéra takřka dvoukilometrového sjezdu k Drásovu. Zejména samotný závěr na okraji lesa, kdy přední kola hledala optimální stopu mezi záplavou valounů, vyrvaných při stahování dřeva, byl pravou lahůdkou. Lvovi nicméně trošku zhořkla omezenou funkcí zadní brzdy (na svou novou přední Avidku si ještě úplně nezvykl). Polnostmi přejeli do Malhostovic a lesíka nad Lipůvkou, po zelené shupli do Skaličky (další mysl osvěžující sešup) a od památníku už po modré dojížděli zpátky k vozu. Za Hlubokými Dvory je něco po šesté nejprve potěšil západ slunce, ale dřív než se vzpamatovali se udělalo šero a chladno. Technický sráz v místě zvaném Ve žlebě pak zhoršené podmínky mírně ovlivnily, ale ještě se to dalo - to za malou chvilku (nakonec nakroutili něco k 60-tce s tradičním průměrem 15) už byla opravdová tma a zima.

-mou-


  Fotky z akce