11.09.2004
Obkroužení Č.Třebové

Pár víkendů před vypuknutím pravé bikerské sezóny se Bleri s Mouťou vydali „udělat“ mapu č.49. Navázali tak na výlet po Hřebečovském hřbetu (04.10.2003).

Auto zaparkovali až za Svitavami (na kraji Opatova) a Bleri kvůli délce přesunu (cca 75minut) malinko brblal - že prý nevěděl, že se jede do Polska. Mouťa na jeho řeči ale moc nereagoval a tak bez větších emocí o půl jedenácté vyrazili.

Mouťa si trošku stěžoval na to, že ho chladnější vzduch (bylo něco pod 20stC) do plic pálí, ale oblečen byl dobře (jeho tradiční dvoutrikový systém). To Bleri (který rukávy k dresu zapomněl ve stolici) často oblíkal/svlíkal šustku a úspěšně tím nahradil obvyklé časové ztráty vzniklé focením (aparát nevzal). Výsledkem bylo, že oba jeli přibližně stejné (průměrné) tempo a nikdo na nikoho moc nečekal.

Z Třebovského sedla je na sever vedla červená turistická značka a oni se kochali podzimními barvami i paradoxem geologického zlomu stěny, kde na jedné straně je rovné pole (v 600 mnm), pak skoro 200-metrový schod a další poklidné pole na 400mnm. Navigace po solidních cestách byla až dětsky lehká a v Mouťovi začala sílit obava (pocítěná už při plánování tripu), že trať bude příliš jednoduchá. Po hodině se ale začaly dít věci - za Skuhrovem ztratili modrou značku, vydali se po rozbité asfaltce (co je na mapě překrytá nápisem „Třebovské stěny“) a protože po ní Mouťa nechtěl ztrácet výšku, prohlásil: “Na kraji lesa je cesta.“ a „To pole je tvrdé“, hodil malý tác a ponořil se do podmítnuté hlíny směr Kamenný vrch. Bleri sice namítal něco o vzdálené polňačce a přípravě na Velkou Pardubickou (protože bořivé pole bylo spíš suché než tvrdé), ale pustil se za ním. Na kraji lesa žádná cesta nevedla (i navzdory faktu, že tam stojí vysílač mobilů) a tak vzali za vděk srnčí stezkou. Nakonec riskli sjezd po jakés takés zjevně dlouho opuštěné cestě. Ta postupně ubývala, ubývala, až ubyla úplně a našim poutníkům nezbylo než ochutnat sklon svahu a na volno vylézt (Mouťa Blerimu tuto kratochvíli psychicky ulehčil vyprávěním, jak je dobře, že nepodnikli tento výlet v zimě, že ve sněhu by se jim lezlo mnohem hůř, …atd). Nahoře ještě museli objet školku s drátěným plotem a pak už jim nic nebránilo se po „tvrdém poli“ vrátit zpátky přibližně na místo, kde už před čtvrthodinkou byli.

Už mírně vyhládlí pokračovali dál, okoukli bramborovou brigádu v Dolním Houževci, nabrali ještě trochu výšku a pak už si užívali sjezdu - širší cesta se změnila na pěšinku - byla to chvílemi správná divočina. Mouťa se vyřádil zejména v zhupu, který ho katapultoval do pětimetrové jízdy po předním kole a pak při výjezdu z lesa, kde voda vymlela hlubokánské pasti. Bleri se držel v závěsu. U Horákovy kaple si ještě ze spleti značek vybrali tu svou „sparťanskou“ červeno-žluto-modrou, ale na kraji lesa odbočili (přestože Mouťa Blerimu asi třikrát vysvětloval, že se musí držet podél porostu, nakonec to sám jako první v rychlém sešupu nedodržel), napojili se na zelenou a po ní se (na druhou stranu než měli) dostali do Dobrouče.

Jako trest přišel přejezd po okresce (naštěstí s minimálním provozem sobotního oběda) k Lanšperku, kde bylo nějaké mistrovství zeměkoule hasičů a zelená odbočka do terénu. Svah Vadětín dali správným směrem (opačně by to po rozbité cestě plné valounků nešlo), proti očekávání ani neprorazili gumy a stanuli opět u silnice. Ve snaze se jí vyhnout studovali mapu a přitom je zastihl jeden místní středních let.
Domorodec: „Kampak, hoši?“
Cyklisté: „Do Ústí (nad Orlicí)“
Domorodec: „Proč se trápit v lese, stejně je tam bordel. A cyklostezku ještě nedobudovali.“
Cyklisté (ticho, čekají)
Domorodec: „Tady máte silnici jedna báseň, asfalt má krásnej, hlaďounkej, po ní se dejte!“
Cyklisté: „Děkujem, nashle.“ (stačili říct než jim definitivně upadla spodní čelist).
Naštěstí objevili zelenou (která je na mapě schovaná pod černou čárou železnice) a ta je podél vody a cyklostezkou dovedla do městečka.

V restauraci hotelu Avion (13:00-13:45) se napojili a nasytili - zatímco Bleri k hovězí polívce a 100g masu vysrkl dva půllitry žluté limonády, Mouťa stačil k uzenému masu v bramboráku (500g) vysmahnout jednu žlutou a dvě plzně a tak není divu, že se mu Křížovou cestou k rozcestí U zabitého stoupalo jen těžko (chvilku to vypadalo na přejmenování na U zabitého a pošlého). Nafouklé břicho tlačilo na plíce a nedovolovalo dýchat a tak se pohyboval jen velmi zvolna. Měl sdostatek času si prohlídnout nejen všechna křesťanská zastavení, ale i výjezd skupiny historických vozů značky Opel, které se promenádovaly na místní trati závodu do vrchu a zplodinami z olovnatého paliva značně zamořily široké okolí. Les byl navíc plný houbařů (kteří doufali, že ranní rosa přiměla oschlé podhoubí vydat nějaké plodnice), kteří rušili celkový dojem a tak byl zejména Mouťa rád, když se mu podařilo vyfunět až na kopec.

Dál se pustili po zelené k jihu a davy postupně prořídly a zas bylo príma, zejména ve sjezdu do Přívratu. Pak opustili značku s úmyslem dostat se na druhý hřebínek, ale nedařilo se jim. Ačkoliv zpočátku je ještě podržel šlepr (jako výrazný orientační bod), pak už se zamotali a po nepřesné mapě zbloudili. Jako odměna za dosažení prostoru, kudy nikdo nechodí, byla stráň plná slaďounkých ostružin. Nakonec se ocitli zase na zelené a tak se jí drželi - v aleji Maxe Švabinského u chaty Maxe Švabinského počůrali trávu Maxe Švabinského (ne snad z neúcty k hanbatému malíři, ale přece jenom litr a půl tekutin se jen tak čelem nevypotí) a u kóty 603mnm dospěli k závěrečnému sjezdu. V tradiční snaze vyhnout se asfaltu podnikli pěkný pokus po cestách hraničících s freeridem (Mouťa tam měl jediný pád dne, kdy zkusil pravoúhle zatočit a koryto ho nepustilo - podtrhlo mu předek), ale nakonec je to stejně vyvrhlo na asfalt a tak alespoň zkusili, jestli tachometr ukáže 60km/h. Od Psí kuchyně už to byl dojezd po rovině, zpestřený objížďkou a prohlídkou prorvané hráze rybníka Hvězda. Protože slunko trošku zalezlo, těla byla lehce zhuntována a bylo půl páté, spokojili se s údajem na budíku 64km/4h 10min a alternativu s prodloužením na Mladějovský vrch nezrealizovali.

-mou-