8.07.2004
Rheinland westlich von Wiesbaden (in der Nähe von Frankfurt)

Eine kurze Freizeit binnen seiner Dienstreise hat Mouta zu einem Bildungsausflug ausgenutzt. Er hatte einen freien Nachmittag und hat ein Auto ausgeliehen. Ins Kloster Eberbach (zirka 200ü.M.) ist um etwa 18,30 Uhr angekommen (in der Nähe einer psychiatrischen Klinik!!), hat aus seinem Auto einen „von A bis Z“ neuen Fahrrad Stratos herausgenommen und „hurra“. Das Kirchengelände hat durch eine Hinterpforte verlassen und es hat ihm nur 5 Minuten weggenommen eine für ihn in beiden Fällen neue Karte kennenzulernen. Mouta hat festgestellt, daß hier alle Routen mit doppelten Linie gemalt sind (auch diesen, die lange her liquidiert wurden), hat seinen Standard mit einem 150M-Azimut bestätigt. Dann hat er lieber ein Insekt gehalten und später einen Hasen befolgt.

Kleine Hügel um Rhein herum hinter dem Zusammenfluß mit Main sind voll von der typischen arischen Eiche bewachsen, deren „weiße“ Rasse andere Holzarten, besonders Buche stören. Er hatte Zeit genug eine Umgebung aufzufassen, weil seine Fahrt auf der steilen, aber gut verfestigten Strecke, langsam gegangen ist. Mouta war begeistert vor allem mit den Kunststoffschildchen an den angehobenen Holzbalken (eine Verkleinerung der Ohrzeichen für Kühen), dann mit einem Linda-Pilz (erst zweiter Speisepilz er hat in diesem Jahr gesehen) und mit einem Zettel „Den Pferdehufeisen Eintritt verboten“. Er hat sich über die schwarzen Tüpfelchen (die als dunkelfarbige Fahnen des Japans ausgesehen haben) bis zum Kamm ausgearbeitet. Er strapazierte sich mit einem Fuchs längsseits, dann nur schwänzte: zuerst nach den Wildschweintritten. Der mit einem sanften Sand ausgestreuten feinen Gang hat unter den Gummireifen seines endlich zufriedenen Fahrrad gerauscht, denn es war das Beste für ihm. Mouta hat mit einem Schnepfe-Vogel ein Kunstfliegen unternommen um im nächsten Moment einen Fichtelbäumchen auszuschlagen und den Haupt Kalte Herrenberg (619 ü.M.) umzufliegen. Sein Tempo war nicht so vernichtend - er hat die Karte lieber proper (sorgfältig) nach seinem schwachen Beginn kontroliert und so hat er immerwährend angehalten. Er konnte sich keine andere Katastrophe gestatten. Die Sonne startete zu bereiten zum Kuckkuck und Mouta entschied seine Expedition zu beschließen - er hätte keine Stärke mehr über den Fluß zu einem anderen Teil des Kammes. Er richtete sich zu dem lokalen Aussichtturm/Kneipe Hallgarten Zagne. Mouta hat seine Kinder gebeten ihm zu verzeihen, daß er ein Bier für 3,-EUR gekauft hat. In sozusagen alleinstehenden Garten mit einer Aussicht an den Rhein hat Mouta die Hausreste reingebissen (ein bald flüssiger Camembert, ein Stück des „Oberlandsalami“ und Brot), er hat ein gebrochenes Englisch/Deutsch Gespräch mit einem freundlichen Kollege-Radfahrer geführt und fuhr nach Hause. Zuerst hat er lokalen Heidelbeeren (Blaubeeren) geschmeckt /was er nicht schaffte zu essen, hat bepisst, weil irgendwelcher Stimme in seinem Kopf geflüstert hat: „Mach es, ja die Deutschen während des Krieges unsere Leute doch geschlossen und gemartert haben!“/ danach schnell auf dem Betonweg bergunter (nach Siedl. am Rebhang). Das war genau umgekehrt er wurde mit seinem eigenen Rad gemacht, weil dieser Trek wurde nicht sein unmenschliches Benehmen überleben. Es reichte ihm voll die Schlußstrecke zu Obere Kisselmuhle aus, wenn er sich auf der tonigen Route als eine Ziege auf dem Eis fühlte. Mouta hat überlebt. Er hat noch bereitwillige Pferdeknechterinnen getroffen, die ihm einen Navigationsrat gaben. Er geriet um 9 Uhr zurück bei der Kloster (zirka 25Km). Er war ein bißchen bespritzt von dem Morast (Scheißspritzblech) und entzog der schön bekleideten Menschenmasse, die den großen Parkplatz und Straßenbankett mit Mercedes-, Bayern- und Porschewagen bedeckt haben und die Allen haben gerade zu irgendwelchem Musikfest gelenkt.

P.S. Wer hat es nicht gegriffen, die Tiere im Text nur Symbole an den Wanderwegmarkierungen sind (im Fakt hat er nur einen Habicht gesehen – aber aus der Nähe). Die Zettel sind großenteils aus dem Kunststoff (ab und zu aus dem Aluminium oder Blech) und sind mit einem Sinn eingeschlagen mit 60-gen in die Bäumen (die Drahtnagelköpfchen sind nicht voll eingeschlagen um nicht in die Baumrinde einzuwachsen). Es sind hier ziemlich viele Zettel, weil verschiedene Organisationen ihre Routen bezeichnen wollen, und dann sind zu sehen an einem Baum ein „R“ (Rheinhohenweg), ein Hirsch, schwarzes Tüpfelchen und „drei blaue kleine Wellen“ zugleich.

-kal-



Přesto, že znalost více řečí je v dnešním integrujícím se světě samozřejmostí, uvádíme pro úplnost i nedokonalý překlad do stále ještě úředního jazyka českého.

Porýní západně od Wiesbadenu (poblíž Frankfurtu)

Krátké volno během služebky využil Mouťa k poznávacímu výletu. Protože se k akci dostal až odpoledne, půjčil si auto – vinicemi okolo psychiatrické kliniky ke klášteru Kančí potok (cca 200mnm) dojel 18:30. Vyndal z kufru spolupracovníkova treka (fungl nový Autor Stratos se superuzoučkými gumami) a šel na to. Zadní brankou opustil církevní areál a pět minut se seznamoval s cizí (v obou slova smyslu) mapou - než zjistil, že dvojitou čárou jsou malované všechny (tj. i ty dávno zrušené) cesty, potvrdil svůj standard asi stopadesátimetrovým azimutem. Pak se radši chytl komára a z něj začal stoupat se zajícem.

Kopečky lemující Rýn za soutokem s Mohanem jsou porostlé typicky árijským dubem, jehož rasu trošku kazí ostatní dřeviny, zejména buk. Po strmé, ale dobře zpevněné cestě to i díky drncákům „galusek“ šlo pomalu a tak měl dost času vnímat okolí. Zaujaly ho zejména umělohmotné štítky namlácené do těžených klád (zmenšeniny ušních značek pro krávy), lindušky (teprve druhé letošní jedlé houby, co viděl) a cedulky „Podkovám vstup zakázán“. Po černých puntíkách (které vypadaly jako tmavé vlajky Japonska) se nakonec zbrocený potem vypracoval na hřeben. S liškou po boku si ještě kousínek mákl, pak ale už se flákal: nejprve po rovině ve stopách divočáků. Jemným písečkem vysypaná hlaďounká cesta šustila pod pneumatikami konečně spokojeného bicyklu, neboť to bylo pro něj to pravé. Chvilku letěl se slukou o závod, aby v zápětí narazil na smrček a obkroužil vrchol Studená panská hora (619mnm). Tempo nebylo nijak drtivé, po katastrofickém začátku raději pečlivě kontroloval mapu a tak imrvére zastavoval, ale musel – další pohromu už si dovolit nemohl. Slunko už se i přes takřka hodinový posun v pásmu začalo chystat do hajan a tak se rozhodl výpravu zakončit – přehoupnout se přes údolí říčky na další část hřebenu by bylo už dost „na sílu“ - zamířil k místní rozhledně/hospodě „Zahrada hlaholu Zagne“. Poprosil v duchu děti, aby mu odpustily a koupil si pivo za tři eura. Na takřka opuštěné zahrádce s výhledem na Rýn k němu zakousl zbytky z domu (natátý Hermoš, kus Vysočiny a chleba), pokecal lámanou anglo/němčinou s milým kolegou kolařem a jel bydlet. Nejprve ale ještě ochutnal místní borůvky (co nestihl sníst, počůral, protože mu jakýsi hlas v hlavě našeptával: „Udělej to, vždyť přece Němci za války zavírali a mučili naše lidi!“) a pak už po betonce sešoupl dolů (do Sídliště na Révovém svahu). Přesně naopak, než by to provedl na horáku, ale jedině možně, protože trek by surovější zacházení v rychlosti asi odnesl. Úplně mu stačil závěrečný úsek k Hornímu kyselému mlýnu, kdy se na ranním deštěm poznamenané hliněné cestě cítil jako koza na ledu – tenké slajky se zařezávaly a klouzaly fest. Ale nespadl, jel přece jenom opatrněji než na starším nebo svém stroji. Ještě potkal nějaké k navigační radě ochotné koňařky (tady směly) a v devět hodin už se ocitl zpátky u kláštera (cca 25km). Byl poněkud pokropený blátem (blatníky všechno nepochytaly) a tak se poněkud vymykal davu ofrakovaných/orobovaných lidiček, kteří pokryli svými meďoury, bavoráky a poršáky velké parkoviště i krajnice přilehlých silnic a právě mířili v protisměru na jakési hudební slavnosti.

PS: Kdo to nechytil, tak ty zvířata v textu jsou symboly na turistických značkách (ve skutečnosti viděl jen nějakého jestřába – ale za to velmi zblízka). Cedulky jsou povětšinou plastové (někdy na hliníku či plechu) a jsou s citem zatlučené asi 60-kama hřebíkama do stromů (hlavičky nejsou doražené úplně – to aby cedulky nezarůstaly do kůry). Cedulek je občas dost husto, protože různé organizace si chtějí označovat své trasy a tak je třeba na jednom stromě vidět erko (Rýnská náhorní cesta), jelen, černý puntík i tři modré pruhy zároveň.

-mou-