5.06.2004
Bartoušovský okruh

pozvánka
O víkendu se chystáme za naší starou mladou známou J.V. Zmiňovaná si naivně myslela, že útěkem na Vysočinu unikne civilizaci, přičemž zapomněla, že celá civilizace utíká na Vysočinu a že ona by naopak byla před lidmi v bezpečí pouze v aglomeraci typu Brna, které se vyprazdňuje. Naše trojice emisarů Bleri – Mouťa – Lev se rozhodla ji navštívit, promluvit do duše a vysvětlit, jak vlastně ten svět funguje. Aby dokázali své názory co nejpřesvědčivěji presentovat, berou s sebou horská kola, protože za jízdy se jim vždycky setřesou v hlavě ty nejlepší věci – setřásání by mělo probíhat v prostorech Německý Brod- Chotěboř-Doubravské údolí-Havlíčkova Borová-Stříbrné Hory /sobota/ a Lipnice nad Sázavou-Humpolec-ven z mapy-Světlá nad Sázavou-Lipnice /neděle/. Pokud by ale dotyčná neměla už sílu pochopit, pokusí se vyslanci zachránit alespoň toho malého tvorečka, co s tmářkou přebývá.

akce
V sobotu pršelo - na dálnici k Jihlavě, po silnici 1.třídy do Havlbrodu i po silnici 3.třídy do Bartoušova (usedlost Janičky V. poskytla zázemí) - protože však střechy vozů těsní, byli naši výletníci (Bleri, Lev a Mouťa - zde uváděni v abecedním pořadí) až do desíti hodin suší. Déšť byl dost hustý a všichni vzpomínali na akce za podobného počasí, ale nakonec se shodli, že takhle hnusně bylo jenom jednou a to to tenkrát odpískali. Kolovýjezd pak oddalovali, jak jen mohli (i za cenu konzumování kávy a nošení půlročního mimina), ale ve čtvrt na jedenáct už je to přestalo bavit a tak šli na věc.

Pršelo i dál na polňačkách a lesních cestách. Voda ale nepadala jenom s vrchu - vlhko útočilo i ze stran (kapky na větvích, keřích i travinách) a ze zdola (z četných louží a překvapivě mnoho z nasáklého jehličí). Když k tomu připočteme i ne stoprocentní výbavu jezdců - Lev neměl pláštěnku (jen šustku) a Mouťovi s Blerim zas chyběly blatníky, dokážeme si lehce představil jejich stav. Sice se zahřívali pohybem a kopřivami, ale i tak si odpustili průjezd jedním kapitální brodem, protože to smrdělo odstonáním. Naštěstí zpočátku ještě nebyla velká zima, cca 18stC.

Jemné blátíčko ulpívalo na veškeré výzbroji a výstroji a protože ho déšť nedokázal smýt, začalo dělat problémy. Přitom do strojů všichni v týdnu poměrně dost (úměrně opotřebování materiálu, jezdeckým ambicím a výši konta) investovali - Mouťa (po brodech) se domluvil s mechanikem, aby mu kolo ještě na rok zprovoznil a ten tedy vyměnil jen řetěz, přesmykač, brzdové špalky, střed, rovnal mu střední tác a přidělával malý a vyčistil vidlici (tu viděl Mouťa na vlastní oči rozdělanou a konečně pochopil, proč se mu vůbec nehýbe a že už mu nikdy rozumně chodit nebude) a dal dohromady hlavové složení (ze kterého zůstala jen klícka bez kuliček) - bratru 1400Kč; Bleri (po Králi Šumavy) nechal kvůli prodřeným ráfkům vyplítat obě kola (nový přední náboj), dokoupil roztrhanou zadní gumu, měnil řetěz s devítikolečkem a ještě nějaké další podobné drobnosti za celkem čtyři a půl litru a Lev (po májové vyjížďce se ženou k Ríšově studánce) vrazil do mazacího olejíčku nekřesťanských 195 kaček. Sajrajt (hlavně zemina, ale i listí a stopově i rozježdění nižší živočichové - žížaly apod.) však udělal své a tak rychlosti neřadily, řetězy se kousaly a brzdy drhly.

Vlhko bylo všude - Mouťovi nateklo snad i do hlavy, protože začal vymýšlet od(d)uševnělosti typu „pršelo a bláto bylo, a cyklisty nahodilo; chladno je a voda je, naše trojka sakruje“. Zaplaťpánbůh časem začal deštík řídnout (oproti předpovědím domorodců, kteří při pohledu na oblohu prohlásili, že bude chcát celý den, protože to jde od kopce za humny) - Lev dokonce radil nějaké paní u železnice, aby si ten deštník klidně schovala, že prý už to nestojí za to (no, pro durch cyklisty to určitě za to nestálo, ale venkovanka měla jiná měřítka a neposlechla ho).

Už za jen občasného krápání se po žluté vydali na sever, a ačkoliv ta turistická značka z Brodu do Chotěboře nevypadala na mapě nijak obtížně (žádné hangy, nic), oranice jak na Velké Pardubické či podmáčený terén luk rychlost jízdy silně limitovaly a tím pádem kilometry na budíkách vůbec nenabíhaly. Něco po jedné hodině se nakonec probojovali až do městečka samotného, kde je přes jejich vzhled (úprava u benzinky přinesla jen částečné vylepšení) bez problému vpustili do restaurace na náměstí (Haškova rychta?) a chutně nasytili/napojili. Na chvilku vykouklo sluníčko a našim hrdinům alespoň trošku zpříjemnilo krutou chvíli odchodu z vyhřáté hospůdky.

Kousek za domy je čekala jistě nejkrásnější příroda toho dne - údolí Doubravy. Mouťa sice nejprve ve snaze trefit na zelenou zavedl cyklisty do prudkého srázu (a ošidil je tak o sjezdování, protože kola dolů kus snášeli), ale proti proudu řeky to bylo kouzelné - vysoké strmé stěny z obou stran lemovaly čisťounkou vodu skákající v prudkém toku přes kameny, všude urostlé stromy, zkrátka divočinka jedna báseň. Pár metrů ještě absolvovali v sedle, ale zbytek údolí po mokrých skálách klopýtali pěšo. Bleri se držel poněkud zakřiknutě vzadu, protože měl ve sjezdu do údolí těžší pád (uklouzlo mu přední kolo a on omlátil helmu o zem) a chvilku mu trvalo, než se dostal do plné formy. S Tygrem pak po pár kilometrech přesvědčili Mouťu (nedalo jim to ani moc práce), že už to stačí a že by možná bylo dobré zase něco jet na bicyklu a tak po asi stometrových strmých schodech vylezli na horizont a dali se zase do šlapání.

Krajina měla přepestrý ráz, trošku se podobala na Vysočinu, chvílemi to byly roviny už připomínající Polabí (ale s větší nadmořskou výškou). Též cesty měly všemožné povrchy, šířky a sklony a mládencům se to tam dost zamlouvalo. Navíc zvěře potkávali celou pouť spoustu - hned na začátku Tygr zařval jako lev: “Liška!“, čímž nebohou zrzku a oba společníky vyděsil k smrti, později byli k vidění též nějaké ty srnky a zajíc, z ptactva čáp, poštolka, káňata a bažanti atd. V jednu chvíli se blýskl znalostmi Lev, když neomylně označil štěkajícího psa za sojku, ale jinak se hoši do nějakých větších identifikačních akcí nepouštěli.

V Sopotách trochu váhali, kudy se pustit - pokrývač jim sice se střechy kostela radil kudy se dát, ale poněkud zaseklí inženýři museli přijít sami na to, že značka jde nějak blbě. Při průjezdu vesnicí pak proběhla následující rozmluva:
Lev (rozněžněle): „Na zahrádce pod cihlovou zídkou sedělo děvčátko a usmálo se na mě.“
Mouťa (se zájmem): „A bylo slepý?“
Bleri (za ztichlého Lva): „Taková surovost, to může říct jenom někdo s čepicí MORAVSKÁ BESEDA na hlavě!“
Mouťa (v chabé obraně): „Já jsem si jenom vzpomněl na tu Krylovu písničku, myslel jsem, jestli to není ta holka z ní.“
Bleri: “Blbost, ta by už měla něco kolem padesáti, o tý už by nám Lev neříkal.“ …atd.
Řeči se vedly i dál a jedním z témat byla plastika kolenních křížových vazů, přičemž Bleriho rozesmála Mouťova představa šedesátnice jako paní, krmící na dvorku slepice (a tím pádem už chirurgický zákrok nepotřebující) - měl očividně s lidmi této věkové kategorie jiné zkušenosti.

Stočili se zpátky k jihu a tentokrát se vymlel Mouťa (na polňačce, kdy mu pro změnu taky utekl předek a on vyklouzl po hlavě na pole, kde ještě asi tři metry lezl trakař, než se na břiše zastavil). Žádné následky to však nemělo (nepočítejme ušpinění dresu, protože ten už víc ušpinit nešel). Sjezd k Zádušnímu mlýnu byl pak posledním zajímavým úsekem (Mouťa tvrdil, že by se dala podle dosažené rychlosti s kopce krásně určit váha jezdce - on sám byl beznadějně nejrychlejší, ale těch pár vteřinek, co nahnal dolů, v následném stoupání ztrácel po desítkách).

Síly začaly docházet jako prvnímu Mouťovi, měl na to jako nejstarší trošku právo, bylo přece jen pozdní odpoledne a on už zase vyhládl. Podařilo se mu sice vysomrovat od Lva kousek tyčinky (velmi tím pobavil Bleriho, který pak čas od času předváděl scénku, jak se Mouťa nejprve smutným pohledem snaží majitele kalorií zhypnotizovat, pak loudivě klopí hlavičku a nakonec si „ehm, ehm“ odkašláním vynutí pozornost), ale to bylo málo. Slunko se zase někam zašilo, trošku i kapalo, ale hlavně se citelně ochladilo (při návratu bylo 14stC) a zmožené prochladlé svalstvo netáhlo. Ke konci Mouťa dokonce začal bojkotovat oblíbenou hru „ZDRHÁME“ (pravidla jsou taková, že ve chvíli, kdy jeden z trojice něco dělá /fotí, pije, studuje mapu, čůrá, jí, …/, zbylí dva vyrazí vpřed a nebožák je pak musí s jazykem na vestě dohánět) - prostě nikoho nedoháněl, naopak zpomalil, protože nepřítomnost druhů ho spíš demotivovala. Protože na něj pak museli dlouho čekat, tak to Bleri se Lvem zabalili a „ZDRHÁME“ už nehráli. Závěrečný stoupák na základnu se ošidil po asfaltu (on ani Lev o moc víc nemohl a Bleri nechtěl trhat partu) a tak mohli těsně před večerníčkem začít umývat své stroje, boty a dresy (asi po 70km a 5hodinách čistého času).

Neděle byla takovým trošku sanitárním dnem a sloužila víceméně pro přesun domů. Dlouho se spalo a teprve o půl jedenácté duo Bleri/Mouťa (Lev se vrátil do Brna už v sobotu večer a jeho poslední slova „fakt to stálo za to, jet sem těch 200km autem“ poněkud Mouťu zmátla) zamířilo k jihovýchodu. V Kněžské se Bleri odpojil (s tím, že si dá kopec Vysoká, s Janičkou vyzvedne pick-upa z Přibyslavi a pojede na Paula Mc Cartneyho do Prahy) a Mouťa už osaměle pokračoval přes Šachotín a Brzkov na Žďár (to je jak v tom starým blbým fóru - že prej zastaví dědoušek stopařovi a ten se ho ptá:“Na Žďár?“ a děda povídá: „nažďár, nažďár, taky bežžubej?“). Trasa to byla značně neortodoxní, protože byla kolmá na všechny normální cesty a on strávil dost času orientací a prácí s mapou. Už nepršelo a počasí bylo ideální (20stC a polojasno, dokonce měl i podporu slabého větru v zádech), ale nožičky po sobotě už nefungovaly a tak to moc nešlo. Původní záměr byl chytit vlak ze Žďáru 12:22 a vypadalo to dost nadějně až do chvíle, kdy sjel s hřebenu jižněji než plánoval a namísto v Nížkově se ocitl ve tři kilometry vzdáleném Poděšíně. Spočetl zbývající čas a vyšlo mu, že musí valit s průměrem 20km/h, aby to stihnul - proto už jen po silnici bez nějakých okolků makal dál. Za Sirákovem udělal propočet znovu a tentokrát mu vyšel průměr 25. No nic, ještě to zkusím, řekl si a zabral směrem k Újezdu. Tam už mu vyšel průměr třicet kiláků a tak to vzdal – že to otočí někam k železnici směr Brno, protože další vlak jede ze Žďáru až 14:45. Vrátil se zase do terénu. Už bylo po dvanácté, když mu odchycený jazyk doporučil dvě ze tří hospod v Novém Veselí – to rozhodlo, Mouťa otočil stroj opačným směrem a to k Březí. Podařilo se mu vyjet z mapy do Pokojova. Odtam už to bylo kousek do Ostrova n.Oslavou, kde v putyce u okresky skousl k bulkám od Janičky dva hrnky. Měl čas a tak popojel ještě kousek na jih (cestou dal v jízdárně dobrou držďkovku) - nalodit se na vlak ve Skleném (15:01 odjezd). V 16:25 byl na hlaváku, přes Žluťák se otočil pro věci na zápas a na krev dorazil do Zamilce právě ve chvíli, kdy začínali veteráni hrát basebal (pak se ale ukázalo, že skoro nemůže stát na nohou – natočil dalších 65km, a jeho výkon tomu odpovídal - a proto se v půlce utkání nechal vystřídat).

-mou-


  Fotky z akce