29.05.2004
Brody v okolí Brna - 7.ročník (Loučka, Libochovka)

předmluva
Mouťa si s termínem akce opravdu pohrál - nastudoval kalendář MTBO a cyklomaratónů, prošel všechny své záznamy s daty narozenin známých, vzal v úvahu právě probíhající chřipkovou epidemii, zohlednil konání různých svateb a pohřbů, vypátral i vypršení termínu stavebního spoření a z něho vyplývajících úprav bytové jednotky a když si dal práci i se zjištěním dní, kdy probíhají akce spolča, mohl si s oddechnutím říct: “Ano, udělal jsem pro minimální účast co bylo v mých silách“. A vynaložená námaha stála za to - podařilo se mu stáhnout počet účastníků na pěkné čtyři.

ve vlaku
Kdo tam tedy všechno byl - především Mouťa sám, dále jeho přítel Doxybene100 (ale toho nakonec přísná „žiry“ ze seznamu vyškrtla) a Imudon (toho Mouťa prostě žere). Že vám ty počty nesedí? Nebuďte netrpěliví, na všechno časem dojde. Ale teď už popořadě - Mouťa, který brzy pochopil, že hromadná sleva nebude, si řekl u okýnka v hale o lístek (pokladní mu sdělila, že na jízdní kolo si musí zakoupit až ve vlakové soupravě), sedl do vagónu a dřív, než se to hnulo, začal drobit rohlíky. Průvodčímu (co ho okukoval už na peróně) dal jízdenku a zcela bezelstně ho požádal o vystavení dokladu pro kolo. Ajznboňák však prohlásil, že jízdenka je neplatná a že bude nutno pořídit novou s příplatkem (nedávno zavedený systém přepravy totiž vyžaduje, aby si každý svůj lístek orazil sám a na to Mouťa na nádraží zvyklý není). Následovala asi čtvrthodinová herecká etýda, během které Mouťa postupně vysvětloval (že přece řekl pokladní, že chce jet dneska), snažil se být nápomocný (jen ať pan průvodčí klidně napíše datum na ten papírek sám a hotovo), naříkal (že i tak je to drahé), prosil (že má doma ženu a dvě děti), pokusil se o hypnotizaci, urážel se (že prý vysedne hned na příští stanici a ČSD už nikdy nepoužije), nadával, vyhrožoval a asi by se uchýlil i k fyzickému násilí a vyhození toho modrého panáčka z vlaku, když tu mu došlo, že na něj vlastně ta osoba vůbec nereaguje. To ho úplně vyřídilo a tak bez dalších průtahů těch 78 Kč zaplatil.

bloudění
V Tišnově už čekali Roman Hřib s jeho kamošem Laďou. Počkali čtvrthodinku, jestli se ještě někdo nepřidá a když nepřekecali ani důchodce na arabovi, vydali se na pouť v triu. Mouťovi připadalo pod jeho úroveň se kvůli dvěma lidem podívat pořádně na turistickou tabuli u nádraží (a pětaosmdesátku mapu v brašničce nevezl, protože ten začátek je vážně hrozně trapný) a jediné, co věděl je, že se mají držet červené. Ovšem nečekal, že červené jsou tam dvě těsně vedle sebe a tak se trojka vydala podél Svratky na sever. Mouťa sice tušil, že jsou trošku bokem, ale ta stezka se mu líbila a navíc pro něj byla nová a tak se dostali až do Borače. Tam už se otočili na západ, ale do Kalů dorazili už jen dva - Laďa (dřív, než si Mouťa stačil zapamatovat jeho jméno) byl lehkou disfunkcí zadní osky donucen k návratu domů. Z Kalů se spustili dolů (správně po modré, ale bohužel na opačnou stranu - stále poněkud duchem nepřítomný Mouťa se nechal ovlivnit přesvědčivým Hříbkem) a ocitli se tak namísto ve Skryjích ve Štěpánovicích. Sjezd to byl ale super, na kiláku rozbité cesty nadělil „no brake“ Mouťa svému trekingovému partnerovi minutu.

údolím Loučky
Po silnici se přesunuli zpět do Předklášteří (kousek od toho místa asi před hodinou a čtvrt projížděli) a po pravém břehu se vydali proti proudu. Ignorujíc sérii zákazových a výstražných tabulek vjeli do lomu, kde vládlo čiperné pracovní úsilí a kde v oblacích prachu zjevně zavazeli - naštěstí si Mouťa napůl pamatoval a napůl tušil, že ta ulička není slepá a že na konečné smyčce je v křoví zamaskovaná polňačka, která záhy míří na druhou stranu řeky. První brod byl na rozcvičení akorát, úroveň hladiny průměrná a tak se v tomhle širokém mělkém místě ani moc nezmáchali. Duo postupně nabralo tempo, orientační problémy už se nevyskytly a tak začaly číslice na tachometru naskakovat. Bylo opravdu nádherně - nebe bez mráčku, po ranním chladu už teplo (asi 22stC) a parádní příroda kolem. Už předtím se nechala vidět srnka, potom zase asi minutku zblízka obdivovali nad nimi kroužící káně a z cesty pryč zahnali nějakého mladého slepýše. Skalami obklopená řeka nejprve nabídla pár brodů, co šly dát, ale postupně v korytu přibývalo velkých valounů, přes které to bylo velmi těžké. Roman se ale ukázal jako velký bojovník s dobrým citem pro rovnováhu a tak se musel Mouťa trošku hecnout, aby nezůstal pozadu. Nakonec mu tři z těch nejtěžších brodů (kde se reálně mělo skončit v půlce) nevyšly až těsně před výjezdem a byl tedy se svým výkonem celkem spokojený. Kupodivu neabsolvovali žádný krkolomný pád, kdy by si do vody lehli - stačili vždycky z kola na vystoupit. Ani jim se ale nevyhnuly technické problémy - Mouťovi upadl nejmenší tác (naštěstí až ke konci údolí) a i Roman hlásil nějakou závadu (Mouťovi trvalo dost dlouho, než pochopil, že je to ztracená krytečka na šlapátko). S hendikepem se oba borci dokázali vyrovnat - Mouťa to tahal o něco víc silou a Roman tu tíhu estetického nesouladu také psychicky unesl - v krásném prostředí jde všechno líp (u Strážku nabídla příroda další skvost, když před sebou chvilku popostrkovali krásný exemplář čápa černého).

mezihra
V dědině samotné nejprve chvilku pátrali po skupině B - poptali se v hospodě a prohlídli schránku na mobilu - a pak se rozhodli pojíst (přece jen už byla skoro jedna hodina). Nově (alespoň pro ně nově) otevřená hospoda Chudobka vařila, sice v úzkém sortimentu, ale přece a tak naši poutníci zuli boty, zhltli dobrou zelnou polívku (žrout Mouťa i segedýnský guláš), vysrkli nějaké tekutiny a mohli zase obouvat.

údolím Libochovky
Po asfaltovém přejezdu do Meziboří zase nastoupili do terénu. Nejprve chlapci zkoumali technické provedení stavidel vypuštěného rybníka a velké škeble v suchém řečišti za ním, pak absolvovali snad svůj první brod v životě bez vody. Dál už to šlo jako po másle, občas je překvapil nějaký hlubší kousek, semo tamo něco neprojeli na první pokus vinou slabší koncentrace, ale většinou to bylo lehčí - „béčkovou“ část už nezdobili takové krkolomnosti jako první úsek. V Kutinách na ranči dali kofolu a čaj, pokecali s cyklokolegama, co měli program dne podobný (jen jeli nejdřív béčko a pak áčko, protože vyráželi ze Strážku) a razili dál. Plynulost jízdy narušovalo jen občasné focení a tak jim cesta rychle utíkala. Nic moc se nedělo (při jednom průjezdu říčkou našel Roman pumpičku) - některé brody je sice občas donutily zabrat, ale celkově vytvořily náladu podceňování a to se nakonec nevyplatilo Mouťovi, který si ustlal na zadek. Chvilku ždímal, chvilku nadával, ale nakonec mu to alespoň trošku zvedlo adrenalin a tak se malinko zlepšil. Nejtěžší (a nejdelší, asi dvacetimetrový) brod v údolí pak zdolal (na rozdíl od svého druha, který v něm totálně pohořel) a vylepšil si tak náladu a reputaci (bohužel to vítězství duševně nezvládl a tak musel nebohý Hřib poslouchat asi pět minut řeči typu „nejsi špatnej, fakt ne, ale vodsať pocaď, nemůžeš přece chtít bejt stejně dobrej jako já, to zas by bylo už moc….“..apod). To už se borci začali vracet do civilizace, ještě jednou se nechali zasypat prachem z lomu (ale jedouc po druhém břehu) a za chvilku se už dostali do Tišnova k autu (cca 90km za 6hodin).

dohra
Jak nakládali, prohlídl si Roman mobil a ejhle, co nečte: “Zdar, zdar, tady skupina B, jsem ve Strážku, Bob, 13:10“ a tak odepsali “Zdar, zdar, tady skupina A, jsme v Tišnově, 17:00“. Bob (Bohouš Roztočil, Mouťův spolužák za základky) zareagoval, že je právě v České. Jelo se do Brna. Protože byl Mouťa zvědavý, jak se Bobovi dařilo, zavolal ještě jednou a tak došlo v této relativně pozdní fázi výletu ke spojení obou skupin - u krpolského nádraží se naskytl „áčkařům“ následující pohled: dres na mohutném Bobově těle byl propocen úsilím (natočil asi 65km) a krvavé levé koleno hovořilo jasnou řečí o jezdcově agresivitě. Okukovali jeho stroj; Mouťu přitahovaly objemné vaky zakrývající zadní kolo, ale otázku „máš v nich stan a spacák?“ nepovažoval za zdvořilou a Hříbek, vida prázdný držák na rámu se ho zeptal, jestli náhodou neztratil pumpičku. Bob z ní měl radost, protože mu to alespoň trošku zmírnilo utržené materiální ztráty (potopil osobní záznamník, který nebyl vodotěsný). Pak Bob ještě vykládal, jak si dal v Chudobce dobrou zelnou polívku, prodíral se před Mezibořím po deset let nepoužívané cestě z Mouťova plánku (když na ní byl organizátor naposled, tak byla nepoužívaná teprve šest let) a že čekal, že bude v béčku hafo lidí a tak si ani nebral číslo na mobil (že si ho teprve cestou zjišťoval), atd atp.


-mou-



  Fotky z akce