5.03.1996
Karlov a zimní výšlap Velkým kotlem

Po zahřívacím okruhu v podhůří jsem nastoupil „do gory“. Vyjel jsem po turistické značce až k tabulce „Pěším v zimním období průchod zakázán“, ale ta mě ponechala klidným - to se mě přece netýká, já jsem cyklista. Pokračoval jsem v pedálech ještě pár metrů, ale pak už jsem se stal cyklistou tlačícím (a posléze nesoucím) kolo. V lese to ještě šlo, ale holý svah byl mnohem víc zasypaný (určitě přes metr sněhu) a navíc přímo proti dul prudký vichr. Přesto, že jsem šel ve stopách nějakého neukázněného pěšáka, jednalo se v podstatě o prvovýstup, protože určitě nevážil tak jako já stotřicet kilo (počítáno včetně závaží na zádech). Bořil jsem se místy po stehna a každý krok byl bojem o stabilitu - padnout jsem nechtěl, z hromad sněhu bych se vyhrabával jen stěží. Strmý hang mi dal dost zabrat (dokonce jsem uvažoval i o návratu, ale ten by byl možná ještě obtížnější) a tak jsem na hřeben doklopýtal grogy.

Vyškrábal jsem se na sedátko a začal sjíždět. I když jsem byl přesvědčen o nevyhnutelnosti pádu (pod tenounkou krustou, která mě nesla byl kyprý sníh), stejně se nedalo vzhledem k mému fyzickému stavu nic jiného dělat. Pustil jsem to dolů. Počáteční chvilkový opojný pocit rychlosti byl záhy vystřídán vystřízlivěním držkopádem (dopad naštěstí jako do peřin), kdy jsem letěl vzduchem jako pták a pak si zráchal čumák ve sněhu (asi jsem byl ledňáček). Podobnými několika pokusy jsem se postupně spustil až k samoobslužnému bufetu, co stojí u parkoviště pod Petráky, přičemž závěrečnou část jsem jel na kraji sjezdovky „A“. Tam právě probíhal nějaký přebor a závodníci se na mě netvářili moc přívětivě, protože jsem jejich snažení svou cyklopřítomností poněkud znevažoval.

Nacpal jsem se způsobem, který odrážel události posledních pár hodin a který byl tak trošku oslavou přežití. Během poobědové slehávací siesty jsem chvilku pokukoval na mé lyžující známé (co měli kolena v lepším stavu či nejsou tak úzkoprsí) a pak jsem se zase pohnul dál - směr Karlova Studánka. Trať, která je zajímavá i na běžkách, je pro kolo velmi libovoučká. Valil jsem co to dá a pár protijdoucích pěších uznale mručelo. Nepotěšil jsem však všechny - zklamáním jsem byl pro skupinku, kterou jsem potkal někde na půl cesty do lázní, kde ležel přes cestu mocný strom. Namísto „jumpu“ jsem to ošidil přenesením, na svou obhajobu bych však dodal, že za kládou přetíná stezku potůček, který byl plný ledem pokrytých kamenů a tím jako dopadová plocha poměrně obtížný (pravděpodobně jsem tím přišel o „standing ovations“, ale život mám jen jeden a pud sebezáchovy se tak čas od času prosadí). Zato závěrečné schody jsem přelítl slušně.

Dojezd do základny se konal už za zvýšeného chladu těsně kolem západu slunka a abych se přiznal, už si moc nepamatuji, kudy vlastně jsem to zpátky jel.

-mou-