1.07.1997
Krkonošské namlouvání aneb sláva červené knihovně
Jiřího vyšší dívky vždy přitahovaly, ale s Romanou se cítil víc než dobře. Reagovala přirozeně a tím uvolňovala napětí, které v něm rostlo od jejich seznámení. Ve chvílích odloučení trpěl, byl vděčný za každou chvilku, kdy byli spolu a proto ho zaplavila vlna nadšení, když souhlasila s jeho návrhem strávit víkend v Krkonoších. A tak zatímco otáčel klíčem v zámku apartmentu, který jim zapůjčili obchodní přátelé Romanina otce, zalykal se očekáváním - na kolech vyráželi do přírody na jejich první výlet.
Netrvalo to dlouho a mladý pár nechal městys za zády - objala ho náruč lesa. Ztepilé smrky šuměly větru své písně, ptactvo cvrlikalo a poplašená zvěř dusala tlapkami a kopýtky do stráně, která byla natolik strmá, že raději sestoupili s bicyklů a dál kráčeli pěšky. Cestou nepotkávali ani živáčka a se vzrůstající vzdáleností narůstalo v Romaně podivné vzrušení ze skutečnosti, že je sama s mužem na tak odlehlém místě. O jeho pulsujícím temperamentu věděla a trochu se obávala toho, že by se jí mohl pokusit zmocnit i proti její vůli. A tak zatímco nervózní Jiřího zraky těkaly hned k pobledlé tváři hned v Romanin klín, ona pohledem zkoumala jeho obličej zrůzněný žádostí. Snad chlad z mechoví, snad vodopádem do ovzduší rozprášené kapičky přinášející osvěžení napomohly tomu, že se Jiří opanoval a oni dosáhli hřebenu ve shodě.
Rozhledy do všech stran byly úchvatné a Romana a Jiří, podobni dvojici káňat, letěli zvolna sestupujícím hřebenem, až dospěli do lyžařského střediska. Pyšné tvary skokanských můstků lemovaly kraj porostu, ale Jiří si víc všímal dech beroucí křivky Romaniny šíje. Navíc, aniž by si to uvědomoval, podvědomě vnímal i všechny drobné detaily pečlivé Romaniny úpravy - lak na nehty, řasy, rtěnku, pudr, make-up, náušnice, řetízek, prstýnky a sponku v dlouhých rusých vlasech.
Již dříve tušila, že se její dlouholetá přítelkyně spletla, když s pochybnostmi hodnotila, jaký na ni Jiří učinil dojem během krátké doby zinscenovaného setkání v ZOO. Romana správně rozpoznala, že jeho chování drsného, uzurpujícího a hlučného barbara je jen fasádou, nasazenou kvůli ochraně před surovostmi všedního bytí. Že za ní tepe duch ohleduplný, hloubavý, něžný a tolerující. Nemohla se zbavit pocitu, že se znají již léta - uhádla takřka vždy, co Jiří zamýšlí - tak blízké byly její bytosti všechny zdánlivě bezvýznamné jednotlivosti, které však v souhrnu tvořily jednolitý celek. I on dokázal odhadovat její chování a v této obapolnosti bylo zakleto víc, než se letmým zkoumáním jevilo. Den po dni se jejich osudy zaplétaly a dnes už si byla takřka jistá, že chce propojit svůj život s jeho a že to nebude trvat dlouho a podlehne Jiřího nabídce k sňatku.
Uvelebili se na sedačce vleku a přes esej lučního kvítí, pryskyřice poražených kmenů a jehličí na Jiřího chřípí zaútočil zpoza jejích ušních lalůčků vytrysklý parfém. Když se však přisunul neznatelně blíž, nasál vůni nejomamnější - vůni Romanina těla. Zamotala se mu hlava a vše zatmělo jeho jediným přáním - splynout s milovanou bytostí.
Paprsky mu ozařovaly obličej, čímž dodávaly jakési vnitřní světlo a vůči azurové obloze se dobře rýsovalo jeho statné tělo. Čistým horským vzduchem k Romaniným uším doléhal jemný vemlouvavý Jiřího baryton. Ruměnec jí obarvil líce, pel pleti znachověl a oči zaplavily slzy čisté radosti. Když pak šťastnou dívkou začala lanovka zvedat do výše, popadla ji závrať. Zdálo se jí, že stoupá až do nebe. Její láskyplná duše bloudila bůhvíkde a ona si přála, ať to nikdy neskončí. Byla to chvíle, o které celá léta snila zavřená ve svém malém pokojíčku v Jiráskově čtvrti.
Drželi se za ruce a oba poslouchali přerývaný dech a tlukot srdce toho druhého. Pomalu, tak aby mohla uhnout, se dotkl svými plnými rty jejích a když se k němu propnula, pokryl horkými polibky každičký kousek její kůže. Zatočil se s ní celý svět. Jakoby z dálky vnímala doteky chtivých prstů a jen s vypětím zbytku sil se zmohla na jejich odtažení od nejintimnějších zákoutí jejího těla. Ačkoliv se chvěla vlahým očekáváním, nechtěla, aby se jí zmocnil zde - za bílého dne před veřejností.
Ztratili pojem o čase - zdálo se to jako věčnost a zároveň to bylo krátké jako mžiknutí blesku, když na vrcholu hory vystoupili. Romaně se nedávnou ztrátou vědomí podlamovala kolena a Jiří, vida její nejisté kročeje jí nabídl rámě. Do sebe zavěšeni pak zamířili vstříc slunci.
-mou-
Fotky z akce