1.05.2004
Testujeme GT i-drive XC 2.0

První májový víkend se díky akci „Staň se GT-test driverem“ dostal redaktorům společnosti „Za lepší využití horských kol“ do rukou k ozkoušení nový model celoodpruženého kola této značky. Jako příhodná oblast pro test se jevila Vysočina severně od Žďáru nad Sázavou. Záměrem bylo oprubovat kolo ve standardně nabízené sestavě komponentů a tak jsme na něm nic neměnili, i když jsme o vhodnosti některých prvků již předem silně pochybovali.
A tady je jeho popis:
GT i.d XC 2.0
rám: dural 6061 butted
vidlice: Rock Shox Duke 100mm
tlumič: DT Swiss SSD 225
hlavové složení: TH
páky/brzdy: Magura Julie
řazení: Shimano Megadrive (27 rychlostí)
přesmykač: Shimano LX
přehazovačka: Shimano XT
kliky: Shimano LX
přední/zadní náboj: ONYX
ráfky: Syncros
pláště: Tioga Red Phoenix 1.90“
sedlovka: Syncros
sedlo: SDG Satellite
řidítka: Syncros X-country
představec: Ritchey Pro
velikost: L
Jasně červený krasavec (který svou barvou plašil v lese veškerou zvěř - snad s výjimkou krtků), zaujal na první pohled dobrým dílenským zpracováním. Svary jedna báseň, hrany začištěné, díly dobře usazené, nebylo nutno nic dotahovat. Ačkoliv působil pevným a solidním dojmem, jeho váha byla překvapivě nízká.

Nezvykle vysoká stavba spodní trubky rámu (která vyplývá z principu systému i-drive) jistě přispívá tuhosti, nutno si však uvědomit, že ne všechny autonosiče ji délkou svých ramen zvládnou. Je rozhodně dobré si kolo na střechu vozu zkusit dát dřív, než ráno při odjezdu (nám nakonec do jednoho ze čtyř nosičů kolo pasovalo, ovšem až poté, co jsme odmontovali košík na láhev, který je vně rámu a který širšímu držáku nosiče zavazel).

První pocity z jízdy byly veskrze pozitivní: o sjetí s obrubníku se takřka nedozvíte, hydraulické kotoučovky ostrostí braly dech a stroj přesně poslouchal povely ke změně směru. Rychlosti skákaly jak po másle - systém řazení, kdy se „shazuje“ dolehka (tj. na větší kolečka) je sice poněkud nezavedený, ale podle hesla „na lepší si člověk rychle zvyká“ nám nečinil zásadní problémy. Rukojeti znamenitě padly do dlaní a sedlo jako by bylo odtam.

Po troše asfaltu jsme vjeli do terénu - a začalo trimování tlumení. Pro ilustraci nutno podotknout, že stavěcí vroubkované kolečko udělá mezi oběma krajními polohami (tj. od maximálně tuhé do „bez zatlumení“) více než pět (!) otáček a že jedním pohybem prstu nelze pootočit o více než 120°. Přitom šmátrat poměrně nízko pod sebe po kolečku není v těžším terénu optimální. Nakonec se používání ustálilo ve dvou polohách - úplně utáhlé (ale i v této se zadní vidlice trošku pohybovala, ovšem dle našeho mínění to vůbec nevadilo, ba naopak) nebo povolené tak do jedné otáčky. Vizuálním pozorováním spolujezdce ani subjektivním pocitem samotného bikera nedocházelo k výraznějšímu „bobbingu“ ani při intenzivnějším šlapání, přesto si myslíme, že uživatelé, kteří se občas přesunují i po asfaltu by přivítali páčku on/off uzávěru, která by ovládání zjednodušila. Nutno též doplnit, že jistá kombinace terénu/nastavení vedla k takovému „plavání“ přes nerovnosti, které ve člověku evokovalo velmi intenzivně pocit, že má defekt zadní duše a oči mu nahuštění mimovolně kontrolovaly (i když věděl, že jde o fikci). Pozitivní fakt též je, že jsme nepociťovali žádné problémy s napnutím řetězu během pohybu zadní vidlice.

Překvapivě hůř si vedla vidlice přední. Ačkoliv měla být seřízena servismanem na 110kg, zdála se nám moc měkká a zejména ve stoupáních brala sílu. A tak poté, co se ten lehčí z nás taky trošku projel, jsme se rozhodli zvednout tlak vzduchu. Bylo to však nad síly naší pumpičky (v protisměru jedoucí vlastník fulla Cannondale nás ujistil, že i nad síly mnoha dalších hustidýlek) - akorát se nám ji podařilo téměř vyfouknout - a tak jsme se opatrnou nouzovou jízdou doplazili do nedaleké vesnice, kde nejprve selhaly i další dvě pístové nožní autopumpy a až kompresorek ze staré ledničky přes redukci potřebný tlak napšoukal. Rozhodli jsme se nechat vidlu trošku tvrdší, ale časem se ukázalo, že to bylo až moc. Ufouknout už jsme si ale netroufali, přesto v nás trošku hlodá červík pochybností, zda se vůbec vidlice s větším zdvihem dá vhodně nastavit universálně pro všechny možné režimy (a jestli tudíž nemá být od určité úrovně kola i předek vybaven možností nastavováním za jízdy).

Bicykl se nečekaně dobře nosí na zádech, najít optimální polohu bylo otázkou chvilky a těch 300 metrů, co jsme po blatech nachodili, bylo díky tomu příjemnou procházkou.

K drobné výbavě již jen telegraficky: brzdy jsou skvělé, když je potřeba dobrzdit z šedesátky, ale poněkud problematické, když se člověk courá krokem, kde zabírají až moc (ale určitě časem nějaký konstruktér jako součást ABS udělá i funkci proměnlivé brzdné síly v závislosti na rychlosti); pláště, ozdobené na bocích malůvkou rudého ptáka a rádobydrsnými nápisy ve švabachu se dle předpokladu ukázaly pro naše použití jako naprosto nevhodné (drobounký vzorek v blátě a vodě vůbec nedržel, nebrzdil ani nezabíral - trošku jsme litovali, že jsme to nepřezuli na oblíbené Psycho II). Ovšem ten, kdo namontoval do výpletu každého z kol dvě olbřímí oranžové boční odrazky jistě „žere hérák polívkovou lžící“ - jen se štěstím se nám je při našem bezmála 70-ti kilometrovém tripu podařilo neztratit (ačkoliv jedna upadla, všimli jsme si toho). Kdo nemá rád na zádech baťohy a je zvyklý na větší kapsičku v rámu, bude si muset nechat ušít brašnu na zakázku (nejlépe asi takovou, co by překrývala i zadní tlumič) a tomu, koho již v našem státě někdy okradli (tj. všem) doporučujeme nějaký lepší zámek - možná s alarmem při přerušení obvodu, testované jízdní kolo je totiž nabízeno za 59.999Kč.

Závěr: Pokud by byl zmiňovaný stroj ve slevě (např. kvůli použití v testu) za zajímavější cenu, dalo by se po záměně některých komponentů o koupi uvažovat. Poslední otázkou by pak byla velikost rámu, protože zatímco jednomu z jezdců (188cm) byla testovaná „L“ malá, druhému (179cm) se zdála malinko větší.


-mou-


  Fotky z akce