5.05.2001
"Víte, jakou má MTBO vadu ? Ne ? Já taky ne."( Jedovnice 2001 poprvé )

(lákadlo pro všechny, kteří stejně jako já nebyli ještě na orientačních závodech pro bajkery (MTBO))

V pátek o půl šesté večer jsme (PJ + RoBo) vyrazili směr Útěchov. Večerní idylku u piva a kofoly v zahrádce s výhledem na nohejbal mohlo pokazit jen pomyšlení na zbytek cesty do Jedůvek s batohem a soutěživě nažhaveným Robym. Mohlo, ale nepokazilo. Pouze zapadající slunce nás jemně vyzvalo k zaplacení a sjezdu do Adamova. Sjezd je cool, takový šotolinový tříkilometrový riziko, trochu na srdíčko. V Adamově mi to do kopce moc netáhlo - 1.defekt. Robo mi při výměně duše stačil vysvětlit, jak by si počínal v této situaci eliťák a že by nešel přes 120 vteřin. Dál už cesta probíhala bez problémů. Dozvěděl jsem se, že jsem "Hovno bajker", že mnou vybraná cesta je moc rovná a že správný bajker se na déšť a bláto těší. V Jedůvkách u fialové hospody byl sloup přesně pro mého araba a robovu závodničku (Giant ATX 850). V hospě jsme se během tří a půl minuty sešli všichni, kdo jsme se ten večer sejít měli, přestože čas nikdo nedomlouval. By the way: "U fialové" skvěle vaří. Během večeře jsem 1.řediteli závodu a autoru stránek MTBO Aleši "pochválil" jeho sajt a odměnou jsem načerpal spoustu rad, jak snadno, rychle a v pohodě nasbírat na MTBO co nejvíce bodů. Pracovní den, cesta a předstartovní nervozita mě poslaly před půlnocí do postele. Myslel jsem, že mě ty dva litry kofoly budou v noci rušit. Vyrušily nás však pouze tři mlaďounké pořadatelky které si k nám do pokoje v osm ráno vyskládaly asi tak dva kubíky batohů a šly kreslit mapy.

Ohrožení předstartovní nudou zaplašil 2.ředitel Pavel. Dostali jsme vlaječky a plakáty typu naše pivo je BEST a vyšperkovali jsme cíl závodu, aby se vracející borci snadno zorientovali a věděli, čím doplnit. Volnou chvilku vyplnil 2. defekt. Start byl hned nad cílem, asi tak dva kilometry do asfaltového kopce. Naštěstí jsem tam byl půl hodiny předem. Tak jsem si našel svý plíce a bavil se snahou pořadatelů upevnit mezi dva stromy počitadlo. Muchy a komáři je štípali stejně jako nás, a tak to bylo správný. Asi minutu před startem se jim to povedlo a třicet vteřin To Go přiběhly i mapy. Jel se scorelauf, což znamená, že můžeš jet kontroly (marně se snažím zavést pojem BÓJKY) v jakém chceš pořadí. Navíc ti v druhém sektoru startu půjčí fix a můžeš si do mapy minutu kreslit obrázky. Ale to musíš mít štěstí jako já, protože další scorelauf se pojede asi tak za dvacet měsíců. Nebo nikdy. Nebo příště. No, prostě si tu nudu v druhém sektoru můžeš zkrátit kreslením. Stejně ještě nemůžeš jet, protože před tebou je ještě jeden sektor, v němž ti zavazí další závodníci. Ti si zase z dlouhé chvíle točí mapníkem. Neptej se, proč to tak je, prostě je MTBO ještě mladá disciplína, všichni to berou strašně vážně ( to by ses fakt divil, co s lidmi sport dokáže ) a na zjednodušení typu "Seber si mapu a ať jsi co nejdřív v cíli." teprve čeká.

Můj závod byl krásný. Fakt jsem si ho užil. Má taktika byla: "Projeď se po lese a když cestou najdeš svou kontrolu, procvakni si lísteček srandovníma kleštičkama.". Během chvilky jsem měl první kontrolu. To mě málem rozhodilo a svedlo z mé taktiky. Když jsem si ale při hledání druhé kontroly vyjel z mapy (ale ten dvoukilometrový sjezd byl pěkný), vrátil jsem se nejen k první kontrole, ale i k taktice. Ve sjezdu jsem v protisměru minul Mouťu s propocenou kšiltovkou. Odpovědí na můj dotaz: "Řekni kde seš !" mi nejen moc nepomohl, sebral mi navíc mou představu o jasném vítězi kategorie mužů. Po dalších sto metrech jsem vyměnil sjezd za stoupání. Ten potůček, sviňa, byl přece jen pořád na té blbé straně. U známé 1.kontroly jsem zjistil jakej jsem debil, kde je sever a pak už šlo vše jak po másle. V cíli jsem měl procvakaná všechna políčka těmi správnými kleštičkami a ještě jsem měl skoro deset minut do limitu. Mé nadšení neznalo mezí a málem jsem si v cíli dal pivo (můžu jen 2V - Vodku nebo Víno). Počasí, Příroda, Partia, Pořadatelé, Párky, Pití (6P) super (muzika nezačíná na P). Příště někdy jedu zas.

Domů jsem vyrazil před šestou. RoBo mi poradil skvělou trasu, takovou rodinnou, rychlou, abych byl na hokej (ČR-Rusko) doma, ale celou v přírodě. Prvních pět kiláků jsem jel víceméně rovinku, místy bez kořenů a někdy se mezi stromy nemuselo moc kličkovat. Mé závodem neposkvrněné kolo ochutnalo občas jedovnické bláto a dokázalo, že i s mokrými brzdami umí. Pak, za brodem, dbaje přesných Roboinstrukcí jsem hledal modrou. Nechtělo se mi věřit, že ta mokřina (kde jen pozorné oko z metru pozná, že tudy někdo někdy šel) je udržovaná turistická značka. A je. Není udržovaná, ale je modrá. Celý závod jsem nepotřeboval kompas. Tady jsem byl rád, že ho mám. Za celý závod jsem měl kolo krásně čisťounké. Teď jsem nepoznal, kde mám pumpu. Jak šlo sluníčko na hokej, začínal jsem litovat, že nemám i baterku. Odvahu jsem si dodával představami, co všechno Robymu vyvedu, pokud se ještě uvidíme. A najednou hup! Na té samé modré široká šotolina. Sice nic pro správnýho bajkera, ale bylo tam hezky. Nějakej zajíc se přihopkal podívat, co to leze z větví za bláto, všude cedule, jak je všechno chráněný a vzácný a místy slunce. Nádhera. Zase je happy day a Robymu jsem odpustil. Třeba stihnu hymnu.


-P.D.-