20.07.2002
Z Letovic do Brna aneb Po stopách přírodních katastrof

Přátelé suchošlápci,
jistě si vybavujete loňský letní výlet z Rozhraní přes Olešnici a Bystřici do Brna, opěvovaný jednoslabičnou básní (účastníci Lev, Bobo, Martin Štěpánek, Bleri, Mouťa). Připomínám, jaké vrstevnice jsme v první části (do oběda) absolvovali:
350-520mnm 170m
385-635mnm 250m
530-640mnm 110m
360-600mnm 240m
.......................770m
Pod vlivem nadšení z této akce jsme se tehdá předběžně domlouvali na repete. Zdá se mi, že čas už nazrál a že bychom do toho mohli zase jít. Vlak z hl.nádraží odjíždí 8:55 (tj. ve třičtvrtě na devět sraz) směr Č.Třebová a my vystoupíme asi po hodince ve stanici Letovice-zastávka. Veden snahou poznat nové cesty a zabránit závěrečnému asfaltovému úprku posunuji trasu poněkud k jihu. Jednomu kopci se tak vyhneme a ty zbylé mají parametry o chlup příznivější:
330-510mnm 180m
450-670mnm 220m
540-640mnm 100m
.......................500m
Potvrďte účast
Těší se
Mouťa

Čau Mouťo,
zdravím všechny příznivce tlusté gumy!! Kam máme zítra zhruba namířeno? Abych si mohl vzít s sebou případně turistickou mapu. Dobrý Camel Trophy terény jsou teď prej okolo Olešnice a Štěpánova :-)
Zdraví Martin Štěpánek

Nazdar tlustá gumo,
škoda, že ses nezeptal včera, to jsem měl v práci mapu a mohl bych poreferovat přesněji. Takhle můžu jen zhruba naznačit, že: v rámci průzkumu okolí Brna pojedeme o něco níž než před rokem a to z Letovic na západ přes Rudku, mezi Olešnicí a Rozsečí do Štěpánova a z něj na jih na Věžnou, Žďárec, a dojezd jako loni po Libochovce (a pokud to časově vyjde tak kolem Deblína na Veverskou B.) a domů.
Doufám, že nás nezdrží nějakej utopenec ze záplav.
Čau
Mouťa
PS:Mapy beru s sebou obyčejné 1:50 000, trasu možno ve vlaku konzultovat.


Sraz na nádru proběhl bez velikých příhod, historkou středního kalibru je fakt, že Lev nesl ještě nějaké svršky svým holčičkám k vlaku, co jel o půl a jak pospíchal a prolítl vestibulem jako drak, Bleri (co ho zmerčil) se celý zjančil, že si asi spletl termín scuku a honil Lva v podchodu k perónům. Mouťova mikroscénka, kdy se marně pokusil kvůli slevě najít někoho k připsání na společný lístek (bylo nás s Martinem a Petrem jen pět) nestojí skoro za řeč. Samotná přeprava dráhou nepřinesla nic neobvyklého, za zmínku stojí snad jen to, že jsme v Letovicích poněkud zaspali, málem nevystoupili a způsobili asi pětiminutovou sekeru.

Udělali jsme si zapůjčeným digitálním foťákem reklamní startovací foto – čisťounké a barevně sladěné dresy se leskly v paprscích přes mračna pronikajícího slunce (dokonce i Mouťa si vzal vyprané tričko, přesto Bleri asi pět kiláků hrál slovní hru “Až bude mít Mouťa narozeniny, tak mu koupíme…” – obdobu známější “Až pojedu do Ameriky, tak si s sebou vezmu….” během níž vyjmenovával, co všechno tomu chudákovi se dvěma děckama z oblečení na kolo chybí, abychom se za něj nemuseli stydět) - slupli pár malin a vyrazili. Teplota odpovídala předpovědi (kolem třiceti denní maxima) a tomu, že bylo už deset hodin a tak jsme byli rádi, že první stoupání po pěkné písčité cestě do Nýrova bylo ve stínu ztepilých borovic (pár jich bylo poškozených blesky). Výšku jsme nabírali až k pískovně v kopci Křib (kde zrovna rámusily nějaké krosové motorky), odtud už začal sjezd. Uličky Rudky nás ještě rozdělily a my se tímpádem trošku zdrželi shlukováním pomocí mobilů, ale dál už to bylo bomba.

V údolí mezi Hradiskem a Mramorkou tekoucí potůček leží v oblasti v pondělí proběhlých záplav a postupně to bylo znát. Nejprve přinesl dvojitou past z naplavenin bláta: Mouťa (který vpředu nabral slušnou rychlost) první část ještě ustál – i když ho sestrčila ze sedla, ale v závěsu ležící druhá už na něj byla moc a dorazila ho – přelítl bokem a ustlal si zády ve smradlavém marastu; pomalejší, ale stále ještě svižný Lev se na onom kritickém místě jen zakymácel. Ptáte se, co zpočátku rozvážně sjíždějící stavaři? No ti si snad ani ničeho nepovšimli.

O kousek dál si potůček našel úplně jinou dráhu toku (asi o 5 metrů vedle původního koryta, částečně po cestě, ale kupř. pracně budovaný mostek s trubkou byl úplně mimo a nic jím neteklo) a nám přinesl brodění na poměrně rozsáhlé ploše. Všude bylo vidět, jak povodňová vlna zvláčela trávu a tahala nejrůznější hmotu (od stromů, kamenů a bahna až po betonové kusy mostku). Při výjezdu z lesa jsme se pak pokoušeli překonat potok tekoucí úsekem, kde živel oderval cestu: začal Mouťa a zcela avantgardně se pokusil ošidit schod vjezdu do vody tím, že jeda jedním z přítoků se snažil napojit na hlavní řečiště (zradila ho drobná tůňka, ve které mu zmizelo přední kolo a řidítka a on se prezentoval pěkným kotoulem); pak šel na věc Tygr a nám trnula krev v žilách, co tento bouřlivák provede – on však předvedl naprosto klidný a čistý třímetrový skok na zadní kolo a velmi nadějný průjezd podstatnou částí řečiště. Byl už na dosah k triumfu, když ho nějaký balvan skopl a on skončil plně kontrolovaným a bezpečným pádem s měkkým a jistým dopadem. Celkově se však jistě jednalo o nejbravurnější kousek, který toho dne místní hvozdy spatřily. Byli jsme všichni rádi, že se Lev – v minulosti poněkud divočejší - tak zklidnil a že už zanechal svých riskantních manévrů (i kvůli tomu, že jsme dali jeho ženě a dětem slib, že se mu nic na výletech s námi nestane). Mouťa ho dokonce degradoval a začal říkat Vlku. Poněkud šedivé byly proti tomu pokusy Bleriho, Martina i druhý Mouťův (stereotypně vjížděli do vody a tam buď uvízli v nánosu nebo klopýtli o kameny), podobná Petrova jízda byla opepřena balancováním s možností dosednout na trčící špičatý pahýl stromu. Dohromady jsme se vyřádili fest a celá pasáž byla předčasným vrcholem dne.

Pokračovali jsme zašpiněnou asfaltkou k Petrovu a atmosféra přírodní katastrofy na nás dýchala i nadále. Krajina nesla neklamné stopy katastrofy a my jen odhadovali, jak to tady začátkem týdne vypadalo. Na to, jak nízké jsou brdky tvořící údolíčko, bylo vody asi dost - i terasy polí úplně nahoře na svahu měly strhané a sesuté kraje. Potok sám je ve vesničce vydlážděn a to zřejmě místní zachránilo - jedna babka nám emotivně zabarveným hlasem (Mouťa si připadal jak reportér Novy) prozradila nějaké detaily o tom, jak velký dojem na ni udělala hučící a převalující se masy vody, letící plným korytem pár metrů od jejích oken. Jistě by nám toho řekla mnohem víc, ale my už začali spěchat, protože průměr jsme měli asi 11km/h a do Brna bylo daleko. Vyšlápli jsme po třpytivé slídové cestě na Chochol (651), odkud byl nádherný rozhled. Vidět bylo například i to, že plánovaná trasa vede skrz les postižený kalamitou tentokrát pro změnu větrnou (ozývaly se odtam pily dřevařů) a tak jsme to objížděli jižněji. Chviličku jsme jeli po okresce, ale na kraji porostu jsme se ponořili opět do terénu.

Lesní cesta byla charakteristická tím, že levou kolej měla proměněnou v potůček, pak nás pokácené stromy zahnaly na pole, od kterého to bylo cobydup k znovuvytvořenému rybníčku. Zhoupli jsme se ke zřícenině Louka (krátký azimut přes meze vyšel dobře jen Lvovi s Mouťou) a namísto sjezdové vychutnávačky absolvovali prodírání už asi třetím polomem. Martin měl drobné materiálové potíže (polorozpadlé SPDčko) a tak došlo opět na maliny. Pod svahem jsme okoukli, jak hasiči čistí odtok z rybníka (rekonstruovaný hřbet hráze) a pokračovali až k Hodonínce. Tento pidičůreček uprostřed rozsáhlých luk zřejmě nabral v nedávné minulosti na síle, protože sebral celý most. Přes těleso ještě nedokončeného nového jsme auty nerušeni definitivně opustili oblast záplav.

Žlutá turistická s námi přeskákala pár kopečků (v jednom ze sjezdů jsme se prali s větví trčící do dvou třetin cesty, která nás chtěla podobna jehličnatému vodníku stáhnout do hlubin zeleně) a dost nás vyžíznila, takže jsme glgali, jak jen to každý uměl. K vidění byla pestrá plejáda napájedel: od Mouťovy PET-láhve s vodou, přes Lvovu čutoru se šťávou a Bleriho jonťáku z cykloflašky až ke speciálním pouštním batohům se zabudovaným kapalinovým rezervoárem obou závodníků – co z nich trubicemi sosali, je tajemstvím, ale dupali po tom jak diví. Po drobném zbloudění (to už vedla helma našeho reprezentanta v MTBO) jsme před jednou hodinou již značně vyhládlí sjížděli ke štěpánecké hospůdce (Mouťa ještě zdržoval, když jsa líný s kopce brzdit prorazil na kamenité cestě duši - Petr pak nevydržel pohled na jeho neobratné prstíky, prohlásil, že musí trénovat výměnu a během chvilky mu to spravil). Na zahrádce jsme konzumovali (polévka česneková/ bramborová, guláš/vepřo-knedlo-zelo), tlachali s vrchním (který znal Petra a Martina z nějakého Silvestra) a díky četným kofolám/pivům změnili v nasosané houby. Když jsme zvedli kotvy směr jih a stoupali do Lískovce, největší houba Mouťa úplně odpadl – skoro nemohl dýchat (přeplněné trávící ústrojí mu to nedovolovalo) a svaly odmítaly na neokysličenou krev fachčit. Čekalo se na něj nahoře skoro 5 minut a Bleri, když s ním pak mluvil, si ho pletl a oslovoval ho Rakšíku. Při tlačení strojů hustou nivou podél šlepru před Býšovcem mu naštěstí trošku slehlo a postupně se zlepšoval.

Přírodním parkem Svratecko jsme malinko bloudili, na vině byla i diskuze s nějakým nerudným dědkem (proběhla ve vší slušnosti asi následovně: „Okamžitě se otočte a odjeďte“ – „Máte tady někde ceduli, že tato cesta vede přes soukromý pozemek?“ – „Opusťte tento prostor, tady je to moje“ – „Co všechno vám patří, abychom co nejméně narušili vaše privátní území?“ – „Už jeďte a nechte si ty podivné otázky!“). Se zhoršenou náladou jsme se kus vraceli a pak se dali po nějaké pěšině vysekané pro JAWU 125 a vysmátý pár, který se na ní dodrncával. Končila přesně podle Mouťova odhadu zválenou trávou s romantickým rozhledem do dálav, takže jsme museli trošku protřídit jezevcům jetelinu. Polňačka nám dopřála supr sjezd, včetně jednoho skokánku a pár houpanců před vsí. Ve Věžné jsme se přesunuli na východní okraj ke kravínu a k další radosti dolů k Nedvědičce.

Od ní to bylo jiné kafe. Hekali jsme s našima už trošku rozvrzanejma arabáčama po pěšince do hangu s hustníkem i průrvou mezi skálama až do Boru, kde jsme nasedli a popojeli až na Vršky, ale pak si vzpomněli, jak vypadá stoupání na Kraví horu (jezdí tudy motoristé na Vysočinu a je to dvojka plnej plyn) a modifikovali trasu směr Drahonín. Sešup k Loučce kousek pod „Trenkatou“ roklí jsme díky informacím místních jazyků (měly chatičku ve tvaru barokní rakety) zvládli mistrně. Stavaři předvedli, že umí být také hodně rychlí a to zejména v úseku před lesem, kde byl pod Martinovým zadkem k vidění hip-hopový tanec skálomašiny, která vjela do vymleté rýny. Na řece jsme si sfoukli dva těžké kamenité brody (Bleri byl celej špatnej, že ani jeden neudělal) a vydrápali se do svahu k Víckovu (poměrně náročné i pro pěší bez bicyklů). Odměnou za námahu byl úžasný pohled na kroutící se tok sevřený prudkými zalesněnými svahy. Poletující káně také málokdy člověk vidí takhle shora. Poztráceni jsme se už podruhé během výjezdu naháněli mobily a pak dojeli do Žďárce.

Petr s Martinem prohlásili, že musí domů na večerníček (Křemílek a Vochomůrka) a odpojili se po silnici, zbytek doplnil tekutiny, vyprázdnil střeva a už mnohem lehčeji postupoval podél Libochovky. Brodům se nevyhýbal, ale větší zdržení si nemohl dovolit a tak jich pár minul („slepé“ ignoroval). Konečně se povedl průjezd vodou i Blerimu. V tempu jsme sfrnkli až k rozcestí Falcovy, kde se prosadila Mouťova konzervativní varianta do kopce k Deblínu a pak z Lažánek sešup do Veverské B. (na úkor Bleriho verze podél Svratky). Stoupání už bylo pro naše tělíčka příliš táhlé a příště už to zřejmě vemem po rovině, i když sjezdu jsme si fakt užili, sice do krve ošleháni výhonky ostružin, ale spokojeni (závěrečné koryto bylo nadstandardně vymleté a muselo se u toho trošku dávat bacha). Následovala svačinka na náměstí a levý břeh ve svižném tempu pod Bleriho vedením.

V makropohledu se výprava dost zadařila a Lev (plný dojmů) si ji tak dlouho chválil, až těma řečma prošoupal bok zadního pláště, ale to už bylo po osmé hodině a hodně blízko domovních dveří (konečné skóre - 115km za 7:15h čistého času).


-mou-



  Fotky z akce