17.06.2001
Hřeben mezi Blanskem a výpadovkou na Svitavy

Zčistajasnaseobjevení hlídačů mého staršího synka Matěje umožnilo provést bleskurychlý výpad do jedné z mála neprojetých áreí v okolí Brna. Za 15min od rozhodnutí jsem už u milotické hospody z auta vykládal svůj silostroj.

Nejprve jsem nabral trošku výšky - po asfaltce k pomníčku nad Závistí a kolem nějakého vysílače (asi pro mobily) jílovitou šotolinou na Brlohy. Jihozápadní stráň otevírala pěkné výhledy na Hornosvrateckou vrchovinu a po nebi se honily tmavé cáry mračen, z kterých drobně krápalo (přibližně na prostřední cyklovač stěračů). Vyhnul jsem se dvěma hlemýžďům a maskované ropuše a měl jsem z toho celkem radost (zejména po "štrejchnutí" slepejše minule).

Po půlhodince déšť ustal a já toho zneužil k pozření většího počtu slaďoučkých lesních jahod (což diskriminuje tuto trasu od případného výletu s rodinou - nedostali bychom se odtud). Přišla sjezdová pasáž. Povrch odpovídal faktu, že už čtvrtý den pršelo - během chvilky jsem byl pokryt vodou (zejména zadek stehen byl durch). Viditelnost přes brýle byla takřka nulová a já musel co chvíla umývat v loužích skla.

Pod Bukovicí se vrstevnicová trasa svažovala k Černé Hoře a tak jsem to říznul na zelenou hřebenovku - původní záměr využít prodloužení žluté nevyšel, protože jsem to prostě minul. Ten kousek po bývalé cestě (nyní močálu se vzrostlou trávou) mi celkem stačil a tak jsem ani neprotestoval, že zelená turistická značka vede po asfaltce. Nahoře bylo fajn: během krátkého výjezdu k Jedli (550mnm) bylo pár průseky vidět i na Blansko a při jedné mapní porovnávačce jsem sdílel společnost zajíce, který 10m ode mně líně seděl a až po drahné chvíli se zvednul a odhopkal. Taky jsem potkal pouze jediného člověka (nějakého trempíka). Od Jedle začalo průzkumničení s cílem dojet terénem do Milonic. Po několika trapných pokusech o nalezení jakékoliv rozumné cesty (většina končila dost záhy) jsem se chytil nějaké zvířecí stezky - zavedla mě ke krmelci. Svah byl relativně prudký. Snažil jsem se držet směr, ale v divokém sešupu to bylo těžké. Napřed jsem podcenil sílu větve, kterou jsem projížděl - sedřela svou kůru pod mým nosem a já ji čmuchal ještě další čtvrthodinku. Pak jsem narazil na komunikaci lesáků - dva zešikmené travinami zarostlé pásy tak na teréňák (vyspádované doprostřed do vodou vymletého korýtka), z boku výrazně zužované větvemi, keři a travou (takovej macatej škrabavej mokrej smrkovej chvost je poměrně nezanedbatelná věc - když tě zepředu plácne po čuni). Valil jsem dolů a občas se musel prodrncat středem cesty. Jen se štěstím jsem vymanévrovával bez pádu. Byl to celkem nářez a tak jsem (když se cesta výrazně zlepšila poblíž výše zmíněného vysílače - tj. odchýlil jsem se asi o 15stupňů od trasy) polevil v pozornosti. Za zatáčkou vyhloubený příkop mě tudíž zastihl nepřipraveného - sice jsem se ho pokusil jumpnout, ale jelikož jsem nejel dost rychle (a ani odraz nebyl největší), škrtl jsem ho zadním kolem a přepadl poměrně neelegantně na levou ruku. Válel jsem se v blátě s pohmožděným ramenem, prodřeným loktem a poškrábanejma dlaněma hodnou chvíli, než jsem se poněkud vykolejen vydrápal zpět do sedla a pokračoval dál terénem (po jistém váhání, zda zbaběle nedojet po asfaltu). Zhoupl jsem se přes kaňon potoka a krátkým sjezdíkem dorazil do Závisti. Odtud to bylo k autu už jen cobykamenemdohodil.


-mou-