23.06.2001
Po stopách part.roty gen. Luži

Po úvodním nezvykle komplikovaném vyjednávání stran trasy výletu (prvotní návrh na okruh pod Velkým Meziříčím byl Lvem vetován s odůvodněním, že večer bude projíždět tou oblastí autem) došlo ke konsensu ve smyslu situovat vyjížďku jižně od Černé Hory.

Rozhodl jsem se zopakovat si (plusmínus) kolečko, co jsem jel před rokem. V Újezdě jsme si popovídali s jedním nudícím se domorodcem, který nás upozornil na fakt, že parkujeme před v plotu umně skrytými vraty a že si máme obecně na to dávat pozor, protože on sice dnes nikam nepojede, ale někdy jindy by mohl. Zmateni touto (takřka poslaneckou) rozpravou jsme vyrazili - terén je kousek za dědinou: mělčí brod, prudký stoupák hájkem k poli, pak přes kukuřici azimutem na dobré slaďounké křupky. Nemohli jsme chytit tempo, Lev obviňoval můj tachometr ze lži, ale nic naplat, nějak nám to nejelo. Proplétali jsme se zarostlými chodníčky, po kterých zřejmě naposledy chodili partyzáni (nyní přes půlstoletí vybití). K jejich památníku (6.km) jsme se dostali za hodinku, když jsme nejprve naposledy před vyasfaltováním vychutnali cestu v Sobůtkách a poté přepadli přes řidítka pokoušeje se zdolat násyp (já zahučel hubou do kopřiv, maliní a trnění a týden mě to pálilo). Ani dál to nějak extra moc nevalilo - až sjezdík pod Čihadlo (zakončený "stádem velbloudů", na kterém padaly řetězy) a následný silniční přejezd situaci vylepšily. Namlsáni jsme pohrdli asfaltovým srázem do Hájku a podnikli rozsáhlý průzkum zahrad, polností a lesů - aniž bychom narazili na opravdovou cestu. Trosku mě mrzelo, že jsme museli snášet kola hustým pralesem a ztratili tak část pracně nabrané nadmořské výšky, ale na druhé straně jsme poznali dílec krajiny, standardně nedostupný.

Vylezli jsme kapánek jinde, než jsme předpokládali, tudíž jsme pozměnili trasu: asfaltem před Rohozec a teprve odtam na hřeben. Už delší dobu byly pěkné rozhledy do všech stran a my sledovali krom míst, kde očividně pršelo i taková, kde se na déšť teprve chystalo. Atmosféra krajiny byla zkrátka maličko zachmuřená. Ve stoupání mezi Močický kopec a Velkou horu jsme konečně chytli rytmus. Z časových důvodů jsme ošidili Vrankový les po silnici - ušetřený čas jsme pak postupně ztráceli a to: výběrem špatné ze tří takřka stejných cest a během azimutového cvičení směrem k Býkovce (zakončeno průjezdem smrkovým hustníkem). Nepřetržitá řada navigačních lapálií pokračovala i poté - nejdřív jsme se zakecali a naprosto nelogicky vystoupali k Dlouhé Lhotě - místo abychom se drželi potoka. Potom se ukázalo, že ne každý terén je vhodný pro "volné" (rozuměj bez cest) ježdění - rokle ukončila rázně naši snahu o návrat k vodě (naštěstí se nám to zadařilo o kousek dál parádním sešupem).

Mezitím začalo lehce pršet a my byli pokročilou hodinou tlačeni k urychlenému návratu. Žernovník a Lubě jsme prolítli po okresce, bez zastávky projeli i třešňovou alejí. V Lubích, těsně před uskočením zpět do terénu podél vody, jsme si oprubovali i zatáčky v prudkém svahu kluzkého mokrého asfaltu. Pár lehkých brodů nás kolem Krkatě Báby dovedlo zpět k autu. Celkově super trip, neuvěřitelně pestrý z hlediska druhu, šířky a povrchu cest. Příště ho ale pojedeme proti směru hodinových ručiček (zdá se nám to lepší).


-mou-