23.08.2001
Dovolenkové výlety (Novohradské hory)

Předposlední srpnový víkend jsem si užíval dovolené v Novohradských horách (obdobně jako loni). Vzhledem k ostatním aktivitám (rybníkové koupání, volejbal, drndání potomstva atd.) a faktu, že moje kolo bylo u Fořta na správce jsem podnikl pouze dva cyklotripy: čtvrteční odpolední "slepičárnu" a páteční noční sjezd do Stropnice.

Do Slepičích hor plánovaly obdobný výlet i dámy, ale zrealizovala se pouze pánská varianta. Kousek za Benešovem nad Černou nás ve čtvrt na tři vysadili z auta Váši. Zamávali jsme Almaře (která v kufru odvážela Lvem zapomenutou helmu), počkali, až se sklerotik vyvzteká (zaházel si rukavičkama a to ho uklidnilo) a mohlo se vyrazit. Bylo příjemně chladných 18stC, ale jako hrozba nám nad hlavami visela tmavá mračna.

Trojice Lev, Kuba a já začala šplhat k první horské prémii - Slepici. Pod vrcholem samotným jsme zjistili, že červená prudce zabočuje do oblasti skalek, ve které bychom toho moc nenajeli a proto jsme se pokusili probloudit po vrstevnici okolo (v mapě byla zamalovaná cesta - ne tak v reálu). Po několika pokusech do všech světových stran a následném prodírání se močáliskem s pokácenými stromy Lev poměrně překvapivě pronesl něco ve smyslu, že jako se mnou jel už hodněkrát nejrůznějc blbě (nedokážu posoudit), ale že co je moc to je moc a že se mu to nelíbí (mně se to nelíbilo taky, ale stěžovat jsem si neměl komu). Po asi dvaceti minutách jsme narazili na pěknou v mapě nezamalovanou cestu (při hustotě osídlení našeho státu je pravděpodobnost výskytu nějaké jakékoliv komunikační tepny dost vysoká všude), která nás dovedla východně od v sedle situované hájovny.

Pokračovali jsme na Kohouta, chvilku se čekalo na Jakuba, který si opravoval urvanou klipsnu. K triangulačnímu bodu z doby temna Kuba sotva dokulhal - namohl si koleno a tak vyfasoval kapesník jako obvaz a rady, kudy se nejlépe dostat zpátky. A že prej budeme asi v pět hodin zpátky a že když nebude moct, tak si ho vyzvedneme ve stropnické hospodě. Už pouze ve dvou jsme si vychutnali supersjezd k Soběnovu. Zpočátku jsme to museli kvůli mokrému podkladu ještě na kouscích snášet, ale pak přišla širší šotolina (občas z ní lezly skalky) a to byl slušnej nářez. Romčino kolo se díky kratší stavbě lehčeji ovládalo (ale vidla je moc měkká).Chvilku jsem jezdil druhý, ale Tygr nedobrzdil dostatečně do jedné ze zatáček a tak jsem měl od půlky výhled volný. Kousek jsme přejeli po polním asfaltu, v dědině Smrhov našli po chvilce správnou cestu k lesu a dopili pohár sjezdové rozkoše do dna, když jsme si užili těch pár výškových metrů, co nás dělilo od řeky. Cesta se postupně zužovala a zhoršovala a k vodě nás dovedla už jen pěšinka. Ta pokračovala i podél břehu s tím, že přeskakovala padlé kmeny a občasné valouny. Moc jsme toho nenajeli, ale myšlenky na přebrodění rozbouřeného živlu (za účelem napojení se na modrou turistickou značku) nebyly moc silné.

Ztratili jsme tam poměrně dost času na krátkém úseku a i když jsme při první příležitosti odtam čestně utekli, proinvestované síly nám následně chyběly - zejména mně, protože už jsem začínal pociťovat to, že jedu na vypůjčeném kole - od maličkosti jako chybějící berany přes jiné širší (pohodlnější na sedění, ale horší ke šlapání) sedlo až po menší rám (přestože jsem si vysunul sedlovku nad minimální rysku, tak jsem furt byl nízko a když jsem šlapal ve stoje, tak jsem kopal do řidítek). Výsledkem byl intenzivní pocit, že když sedím, tak mi to vůbec nešlape a kolo nejede. Lev na mě musel pořád čekat a celou záležitost ještě "vylepšoval" po svém - co chvilku mě utěšoval větami typu: "Tohle stoupání bylo nejhorší, teď už jsou před náma jenom dvě menší" nebo "Mně to taky před pěti rokama jednou šlo takhle špatně a přežil jsem to" či pouze "Ještě chvilku šlapej, už budeme doma" zjevně používanými na povzbuzování svých ratolestí (čekal jsem, jestli mě nevezme nakonec na koníčka, ale nic).

Od Malše jsme odbočili u Přísečna k Černé - říčce taky o něco větší než jsem odhadoval. Chatovou a rekreační oblastí jsme se začali proplétat zpět. Přes louku Na papírně jsme hledali marně cestu z mapy, podél vody pokračovali až k elektrárničce, kde jsme se podél přečerpávačky vyšplhali na červenou, zasjezdovali jsme si k hrázi údolní nádrže a utekli od toku do Skalin. Dál už to bylo po žluté dolů (po zajetí si do výběhu prasat) - nahoru - dolů (do Padělku, kde dokonce byl jeden brod, ale vjet do metrového betonového koryta pro nás nemělo patřičné kouzlo a tak jsme to bulnuli) - nahoru (na Svatý Vít za Dluhoštěm) - dolů (do Benešova).

Tam jsme se pokusili zahnat hlad. Úkol jsme si ztížili tím, že Lev neměl ani korunu („na tak krátký výlet netřeba“). Nakonec se nám dvě hotovky a jedno pivo do 100Kč těsně ale přece vešly (v hospodě samotné jsme byli svědky hlučné hádky postarší dvojice - očividně vypitá družka se navážela do relativně zachovaného ogara, postupně zesilovala své injektivy až mu vmetla do tváře, že musel odejít ze Slovenska, protože se tam jako budižkničemu neuživil, což zřejmě zabralo, protože on řekl, že s ní končí a ona začala volat policii). Posíleni na břiše i na duši (najednou jsem měl pocit, že to se mnou jako s celoživotním partnerem není tak hrozné) jsme se plazili (mé nohy podávaly stálý tj.slabý výkon) mezi ostatními velkými oranžovými portugalskými slimáky po červené do oblasti Cikánského a Zaječího vrchu, kde Lev kdysi kufroval. K jeho velké radosti se situace opakovala - značka kamsi zmizela a my sjeli úplně jinam, než jsme měli. Potvrdil nám to odchycený jazyk, podle kterého vede turistická stezka po druhé straně kopce, než je na mapě. Naštěstí nás zbloudění nestálo moc energie. Cesta se zlepšila do lesní asfaltky a kilometry k cíli se ukrajovaly lehčeji. Po zelené jsme přes Velký Jindřichov dospěli k bývalému Starému Holandu a odtama už po silnici do Hojné Vody. Na ubikace jsme dorazili chvilku po sedmě, deset minut po Kubovi, který naštěstí čekání na nás vzdal.


V pátek jsem pod pláštíkem noci provedl sjezd do Stropnice. Protože terén byl stále ještě mokrý, tak jsem vynechal pasáž Kraví hory. Tím pádem jsem měl k dispozici pouze převýšení 300 metrů (840-570+30) - těch třicet jsem si došplhal k Dobré Vodě, protože jsem si v prvním úseku sešoupl až pod ni. Tma byla blízká barvě černé díry s teplotou povrchu na absolutní nule. Hned za barákem mě oslovoval “pane” Martin (žádal mě, abych nezbořil Stezku odvahy) a když jsem v lese po kratším stoupání zastavil kvůli odlehčení, neviděl jsem si po vypnutí světel ani na ruce (natož na punt, který měly otevřít). Vybaven dvojicí halogenů jsem však většinu šutráků, větví, výmolů, zatáček a ostatních nástrah na cestě dokázal odhalit včas. Chvilku jsem poletoval po Dobré Vodě jak noční můra, protože jsem nemohl trefit odbočku a pak už následoval druhý chod - stezka v křovinách a louky u Stropnice. Provedl jsem několik excelentních smýknutí, k dokonalosti mi chybělo jen zkrocení předního kola - kombinace vlastností osazených prvků (tj. tuhost vidlice – dezén pláště – záběr brzdy) ke skluzu nevedla. Během tří kiláků dolů jsem se vyřádil dosytosti a po vystoupání zpět nahoru mě bolelo jen netradičně za krkem, protože obloha byla nádherně hvězdnatá.


-mou-