7.10.2001
Ošizená babská trasa

POZVÁNKA:
Cykloznámí,
vzhledem k současnému chladnějšímu období a ustrašeným telefonátům některých účastníků prohlašuji, že jsem otevřen případně diskusi (ale až na srazu, kdy budeme vědět, jaké počasí doopravdy je) na téma změna trasy výjezdu. Nevidím žádný důvod, proč vás nutit vjíždět do zamrzlého koryta, když už vám bude ledový vítr cpát za krk déšť se sněhem. Proto radši moc nepočítejte s možností připojit se cestou.
Těším se
Mouťa
PS: Jednou z alternativ je tzv. Babská trasa, kterou jezdím pravidelně již pár roků na sklonku babího léta. Jde o takové trošku nostalgické loučení s teplými dlouhými dny a zároveň začátek skutečné sezóny správného bikera. Těm, kteří náhodou neznají jednotlivé kontrolní body tohoto okruhu připomínám základní osnovu: prigl, Malá Baba, Velká Baba, Přírodní park Baba, Babí lom, Babice nad Svitavou, vrchol Baba, Brno (ulicemi Babičkovou a Jana Babáka). Další nezávislé informace o trase lze získat dotazem na kolaře, kteří se této rozmarné vyjížďky již dříve zúčastnili, tj. Boba (1998), Březoně (1999) a Lva/Karla z Anete (2000).


PROLOG: V sobotu jsem strávil asi půl hodinu dohadováním místa srazu s Blerim. Začal jsem licitovat "u letadla" - Bleri zvedl na "pod Palačákem". Následovala hláška "Špica", která byla přebita "bronzovou sochou u VUT". Pak to chvilku vypadalo, že bude sraz na obědě u Bleriho rodičů. Měl totiž jasnou představu, kudy dojet na Malou Babu nejen pro sebe, ale i pro mě. Já jsem si půjčil tužku a papír a zamaloval kompromisní místo - tam, kde se spojují polňačky s trasou mou i jeho (nad letištěm). Začal něco zase mlít o smyčce blízko tartanového hřiště a tak už jsem poněkud znaven kývl (za zmínku stojí fakt, že zatímco vzdálenost mezi mnou navrhovanými srazy je cca 10km, Bleriho rozptyl činí asi 100m).

Ještě v neděli jsem byl z toho domlouvání tak popletený, že jsem do těch Medlánek dojel úplně blbou cestou - od fotbálkového hřiště jsem po asfaltu ztratil asi 15 vrstevnic převýšení. A navíc jsem na něj čekal skoro půl hodiny. Nedostavil se (polehčující okolností pro něj je, že čekal taky a dokonce na správném místě pod Palačákem) a já trošku vyveden z tempa jsem začal šplhat k Babám. Listím a žaludy pokrytá navlhlá hliněná cesta klouzala úplně jinak než v létě a tak jsem se chvilku zaškoloval. Nejprve jsem málem překousl řidítka, když jsem nečekaně podhrábl do kopce, potom jsem se nevešel ve sjezdu do zatáčky a protože tam nebyl příkop, pokračoval jsem kousek lesem.

Navzdory pesimistickým vizím, že mi to moc nepošlape (poslední 3 týdny jsem se zabýval přecházením různých kašlů a na kole jsem už dlouho nebyl) to nebylo až tak hrozný. Chrchlání jsem se už zbavil a navíc jsem měl opět pod sebou (po dvou měsících) modrou barvu svého Fortu. Náladu mi malinko kalil fakt, že kolečko Santour přes ujišťování servisáka moc kompatibilní s Shimanem nebylo a řetěz chřestil a občas přeskočil. Před druhou jsem stanul na Velké Babě a začal si vychutnávat hřeben. Bylo pošmourno, asi 17stC, občas zafoukalo a les byl nechutně plný různých výletníků a houbařů (začínaly václavky a ani o ostatní druhy nebyla nouze).

Sjezd do Kuřimi - to byla lahůdka dobroučká, akorát že na kraji dědiny jsem měl moc velkou rychlost a přes vodou okorytovanou cestu jsem málem vlítl do nějaké škodovky (zaparkované za zatáčkou). Bylo to hodně těsné. Během přejezdu k Podlesí jsem marně hloubal nad tím, proč má někdo ořechy a švestky a nechá to všechno shnít na zemi. Výjezd na Babí lom se změnil na výnos, když lesáci udělali prořízku bukoviny. Záda mě však bolela o něco míň, než by mohla a tak jsem si liboval, jak je na tom světě prima.

Spadl jsem do Vranova a opravdu musím pochválit četné pěšoturisty za to, jak svižně mi uvolňovali místo. Další stoupání jsem si psychologicky ulehčil tak, že jsem se rozhodl zkrátit babskou trasu o Babice (přece jen jsem byl po nemoci a nechtěl jsem to přepálit) a tím jsem je prohlásil za poslední. Pod listím schované ostré mokré kameny svahu dolů do Adamova - to bylo to pravé vyvrcholení celé výpravy. Musím si poblahopřát k výkonu, fakt mi to šlo. Přesto, že jsem nespadl, jsem byl navýsost spokojen s provedením pár toček i s proplýtáním se skalečkami. Jen na jednom místě mi to nevyšlo a vypadalo to, že se o miniútesky rozbiju, ale díky rychlosti (což je, jak známo, největší ctnost) jsem byl prvním šutrákem katapultován do vzduchu a celou nebezpečnou pasáž jsem prostě přeletěl.

Ve tři (subjektivně se mi zdálo, že je víc hodin) jsem se tak octl u Svitavy. Průměr 16km/h byl celkem hezký a ještě jsem ho vylepšil rovinatým dojezdem domů. Ten je tradiční a všední i včetně nápojové zastávky v Bílovicích. Stále svižně jsem se propletl davy k Brnu, podařilo se mi porazit čtverku šalinu (a to podvodně jízdou na červenou) a remizoval jsem s dvojkou. V kopci nad veletrhem jsem potkal asi ve tři čtvrtě na pět rodinku a dozvěděl se, kolikrát Bleri volal. Doma ukázal budík 3h čistého času a 55km.


-mou-