8.12.2001
Zasněženým okolím V.Bítýšky

Bleskurychlé naložení Moutbiku ponechalo Jeřabinovu ulici polospící. Náš páreček povedených otců kvarteta dětí opustil ženy, ratolesti i teplo domovů a pod pláštíkem šera za ranního rozbřesku opouštěl město – vstříc kraťounkému dobrodružství.

Kapoun právě zakokrhal devětkrát, když pod pneumatikami kostitřasů zakřupal nocí promrzlý srež. První vjemy byly teplotního rázu - mě bylo zima na stehna (tepláky bez jegrových drtičů mrazu) a Lev vzpomínal na svou větrovku (jakpak se doma na poličce asi má, a jestli jí není moc smutno). Na azuru svítilo slunko, ale přesto bylo asi mínus 5stC. Tradiční veversko-bítýšský okruh začal podél vody skrz ledové království. Jestliže od Brna jsme potkali jen pár aut a u autobusové zastávky na náměstíčku čekala nějaká ta chasa, pak za vesničkou už bylo liduprázdno. Vůkolní klid, mír a pokoj prostupoval našimi habitusy. Cesta byla ujetá chataři, občas to uklouzlo, ale celkem to šlo. Zahřáli jsme se až v posledních 200m před stoupáním do skal, kde už auta nedojela a kde jsme se prohrabávali 15-ti centimetrovou vrstvou.

Vyplašili jsme důstojně šedou volavku a kolem čerstvých krtinců (že se těm hmyzožravcům chce furt hrabat) a štěkajícího vlčáka za Šárkou najeli na asfaltku na Maršov. Ta byla nedávno stažená pluhem, takže na ní ležela udusaná sněholedová vrstva, po které se jelo dobře. Skoro se nepadalo - jen Lev občas zakolísal a z toho důvodu jsme od sebe drželi trošku distanc (mně se podařilo položit se na bok při objíždění závory, kdy jsem nevytáh’ zmrzlé nohy z klipsen a poposkočil si asi o metr). Tempo bylo hodně volné, párkrát jsme si vyzkoušeli jízdu se zablokovaným předkem - to abychom trošku procvičili balanc, ale spíš jsme se kochali přírodou. Kraji prospěla očista bělostným přívalem sněhu: peně s ledovou polevou, čepičky na juxtách, ojíněné snítky křovin i nánosy ohnuté chvojí koniferů lemovaly naši cestu na hřeben, kde končilo protažení a první hodina našeho výletu.

Následovalo boření se neudupaným terénem - občasné otisky tlapiček prozradily, kudy hopkávají zajíci či kde ze stromu slezla veverka. Přišlápnout do pedálů se muselo i v pasážích mírně skopce, ale stálo to za to. Zatáčení tělem (hlavně rameny), kdy nastavení řidítek slouží jen k bržděni - to je slast pro každého labužníka. Občas někdo upadl (například Tygr při sjezdu, když se mu jedno kolo dostalo z úzké vyjeté koleje), ale bylo to jako do peřin. Z koryta jsme jumpli zpět na upravenou silnici, která nás dovedla do Lažánek. Sluneční brýle sbíraly přes třpytivé pláně výhledy na kopce Tišnova a Oslavan. Podél naší trasy vedla i jediná běžkařská stopa, kterou jsme toho dne spatřili. Do terénu jsme se vraceli svižně před jedním stoupajícím osobákem a tam jsem se pro změnu vyválel zase já (rychlost a z ní vyplynuvší náklon překonaly přilnavost pneu). Smrky krytou a tím i méně vysněženou stráň jsme slétli na srdce, mezipasáž byla trošku pomalejší, ale pravoúhlá točka u posedu už byla opět v tempu a (jak říkala před dekádou mládež) "kozí". Nesouvislou pokrývkou obdařený závěrečný kaňonek byl rychlý, krásný ale kratký.

K autu jsme se dostali ve tři čtvrtě na jedenáct (přesně podle plánu). Moc se nám nechtělo už skončit (slunce se pořád snažilo a den byl opravdu výjimečný), ale nic se nedalo dělat, protože jsem slíbil jet na nějaký volejbalový turnaj. Takže zas někdy jindy. Čau. Mouťa


-mou-