4.10.2003
Z Letovic do Moravské Třebové a zpátky
Ach domovino moje, jak jsi blízká mému srdci když laskám pohledem tvou tvář. Sic za blouda bych měl každého, co přednedávnem by věštil, že stýskat se bude duši mé v pyšném Albionu zakleté po ušmudlaném městečku na soutoku Svratky a Svitavy (proti toku které teď směřuje pouť má a druhů mých).
Konečně sem zvedl kotvy z toho špinavýho sboru, co se mu říká Brno - ještě že nekecá ten fór o něm, že prej: “Víte, co je na Brně nejhezčí? Jeho okolí!“
V Letovicích (jedna taková ves východně od Prahy) jsme prováděli úkony dle early work schedule. Jelikož všichni team players se znali, i bez nějaké building session věděli, co dělat a tak jsme brzo byli ready for start-up.
Je cos na tomto světě co pro mě měřit dá se s vůní smrkového lesa těsně po ranním deštíku, kdy esence jehličí, mechu, listí křovin a kypícího podhoubí václavek jsou namíchány v elixír života? Vím, snad stejný pocit cloumá ostrovanem, když jeho chřípí natáhne dech vřesovišť, však já z jiného jsem těsta.
Zatímco na „frajplace“ drobně krápalo, pod stromama jak známo prší dvakrát a tak jsme moc neschli (zejména když na užších cestičkách vobčas člověk trefí nějakou nasáklou větev). Ticho lesa jsme nerušili sami - četní houbaři se pokoušeli mezi přerostlýma plesnivinama něco přebrat.
Akce se rozjížděla do dvou alternativních scénářů a critical path method nedokázala rozhodnout, zda bottle neck bude počasí či Mouťa.
Jak oku lahodí křivky souvratí, smyslných to zákoutí sličné paní Krajiny - tu vrch jak prs se pne, tam sedlo hřbetu střídá klín a zde široké boky údolí měkce lákají k objetí.
Když to tak láká k vobjetí, proč se teda na ten půlprdele připomínající kopec šplháme? A vůbec, čučet na záda těch dvou přede mnou mě nebaví. Budu se muset poohlédnout po nějakých komplicech, co by vypadali trošku míň jak cyklisti (a nevážili by dohromady jak já sám).
Pěkný svah, připomíná ten z mého brazilského jobu (235.000.000USD), slušná referenční akce včetně front-end engineering designu, trošku pokažená overhead+profit koeficientem.
A ty cesty hliněné, porostlé mechem a travou, vámi bych se nechal vést věčně. Tlumíte tak láskyplně kročeje každého z poutníků, že peršany jen zablešeným kusem hadru jsou.
Kolem Smolný se do té doby pevnější povrch změnil v klasickou podzimní sračku, takže u Hitlerovy dálnice už bylo osmikolco tak zasviněný, že skákalo a musel sem ho voškrábnout imbusákem. Co se tejče toho věčnýho vedení, jak sem nestíhal, tak sem se s vytahováním mapy moc nezdržoval. Poblíž místa nazvaného „U kamenné svatby“ nás to stálo jen pár výškových metrů navíc, za Velkou Rudkou asi čtvrthodinku v potoce, maliní a cihlově oranžovém minerálním bahně, ale ve Vísce už to byl totální propadák - mí druzi sebevědomě prohlásili, že ta zelená turistická musí ještě dozrát, že se z ní pak stane žlutá nebo že značkařům správná barva došla a tak se použila jiná (ignorujíce fakt, že jsme se nacházeli ve vedlejší dědině). Pokračovalo se dál po ní a teprve cedule Jevíčko (kterou jsme rozhodně neplánovali spatřit) nás vrátila do reality.
Solidní komunikace implikovaly assessment, že environmental impact bude minimální. Ovšem bahenní facelift nás samotných nebyl nevýznamný. Jeli jsme s Peťou jako správní top dogs v čele, Mouťa z chvostu dělal čas na čas corrective actions. Byly však úseky, kdy mapování jednotlivce přešlo v brain storming celého kolektivu (přesto byl noncompliance report dost obsáhlý).
Nám teřichy polední čas připomněly i chvátáme z lůna přírody do útulné hospůdky místní.
O půl druhé sem začal tuhnout. Nemohl sem chytit tempo a navíc sem dostal ukrutánskej hlad.
Taťka nějak stárne - je očividně outsourced už teď. Forecast to complete dopolední části mu vůbec nevyšel, namísto třiceti kilometrů už točíme čtyřicet a to nám ještě pět chybí. Náš human resources se bude muset zajistit nějakou substitution - sice mi budou chybět ty jeho minutes of day, ale čekat na něj pět minut na každém kopci je more than acceptable.
Řekni, člověče, proč magistrály tvé řežou kraj na krajíčky - jen pro vrtoch přesouvat se pohodlně z místa na místo?
Pětikilometrová rovinka na holé planině proti větru těsně po obědě (mimochodem, nejsou kousky kuřecího v bramboráku s ďábelským masem proti Ženevské konvenci?) dala zabrat - držel jsem se zuby nehty ve větrném pytlíčku za Peťou.
Hezké dílko, asfalt jako když střelí a tunelík jedna radost - my jsme však jak optional poll šli do bezpečnější Stěny mrtvých.
Vlasti má, zkoumat tě možno řadu let - znal někdo z tria dřív ten Hřebečovský hřbet - po tucet námořních mil k jihu táhnoucí se vlnu oč mírnější z jedné to příkřejší po druhé straně (v pochmurném předbouří ti to sluší víc)?
U Rohu polom vyčistil les od červenobílý barvy (uragán se Klubu turistů neptal) a tak jsme překrásnou pěšinku při kraji srázu chvilku hledali.
Scene designer tady odvedl good job, jen promotion se nějak zanedbalo, protože jinak by tu musely být davy.
Ty zvířeno, nepoddajná vůči civilizačním tlakům a elegantní svou krásou. Hle - let srnek ozimy, kupovitá díla mravenců (těch hemžících se pilných dělníků), myšilov kreslící na nebe abstraktní obraz, plaché pohledy veverek s korun sekvojí a sojka panikářka, vysílající svůj varovný signál hvozdu - vše míhá se před zraky vděčných pocestných.
Přes opocený brejle nebylo moc vidět a tak sem jen tušil, že se kolem nějací živočiši pohybujou. Vobčas něco kráklo, píplo nebo sebou plesklo vo hladinu, jednou dokonce Bleri řval: „Safari!“, asi vyplašil nějakou nízkou.
Hele, targets. To jsem zvědavý, kdy se ozve s pozvánkou na hon ten ředitel Lesů Č.Rudolec, co jsem mu poradil (nikoliv v rozporu se secrecy agreementem), jaké prostředky nasadit k motivaci top down managementu.
Zemi, pij doušky plnými, už dlouho’s byla zkoušená suchopárem nevídaným tak ochlaď rány puklin.
Fukejř přitáh‘ černý mračna už dřív, ale svatej Petr nás malinko napínal než přiznal barvu a u Marijánskýho vobrazu spustil slejvák.
Prší: pro Mouťu break point, kdy se jeho performance ratio lepší, pro všechny přechod na minimum program - v 6 p.m. pak můžeme provést u vozidla turn key a go home.
-mou-
Fotky z akce