3.08.2003
Tři sedmsetpadesátky jihozápadně od Jihlavy (Špičák, Křemešník a Čeřínek)

Trvající poznávací touha tentokrát Mouťu zavedla do malého městečka jihozápadně od Jihlavy (na zdi masokombinátu tam nějakej prvorepublikově učesanej chlap otvírá hubu na párek - správně, je to Kostelec). U hotelu Horal nechal auto a bez ohledu na tropické vedro před druhou hodinou vyrazil - po zelené na Popický vrch (682mnm). Změnil barvu na modrou a pěkná hřebenovka ho dovedla pod první z 3 cílů dne - Špičák (733mnm). Nastudoval zákazovou cedulku Chráněné oblasti a když se nedočetl nic o jízdních kolech šel na věc. Podstatnou část stoupání po uzounké stezičce hrbaté pařezy, valounky a kořeny vydržel v sedle, teprve prudší svah s malinovým královstvím velel „sesednout!“. Vrchol poctivě zdolal a odměnou mu byl technicky náročný sráz, kdy kvůli sklonu potrénoval jízdu se zadkem vysednutým nad zadním kolem, což v kombinaci s proplítáním se mezi nejrůznějšími překážkami nebylo nejjednodušší. Spadl jenom jednou (už ve spodní části), kdy se při objíždění posekaných větví zamotal vedle cesty do větví a v nulové rychlosti se zřítil dřív, než stačil vyndat nohy z klipsen. Odřené zápěstí ho ale jenom hecovalo k lepším výkonům. Volnějším putováním okolo rybníků (na tom nejvýše položeném se koupali lidi) se dostal do Třešti.

Tam spadl znovu a to během stání při studování mapy (napůl z nedbalosti a napůl z přehřátí). Usoudiv, že neuškodí doplnit tekutiny vyexoval na náměstí dva studené škopky a mohlo se pokračovat. Po modré (kdy kličkoval po chodníku, aby byl co nejvíce ve stínu) se dostal za město, kde dojel nějakou rodinku na cyklovýletě. Právě vytahovala mapu a ptala se ho, jestli neví, kde je značka, ale on místo aby slezl s kola a našel správnou cestu (nebyl si vůbec jistý a už chvilku tápal) houkl jenom „nevím“ a nezměněnou rychlostí pokračoval dál, dál do skončené polňačky, dál po měkkém bořivém poli a dál po mezi s metrovými kopřivami. Prostě ten rybníček s názvem Valcha radši objel z nesprávné strany, než aby přiznal chybu a potupně se vrátil.

Z Čenkova ho Lovětínský potok dovedl do stejnojmenné vísky, z ní postupoval po žluté k severu. Krajina hodně připomínala před třemi týdny navštívenou Českou Kanadu (a ne náhodou, vždyť např. do Roštejna je to jen pár kiláčků) a moc se mu líbila. Sjezd s Havlova kopce (679mnm) byl prima - travnatá cesta zpevněná kameny vyžadovala jistou míru soustředění, ale dalo se to dost pustit. V Batelově se Mouťa do kopce chytil traktoru, kus po asfaltu se nechal táhnout, ale na polňačce se kvůli mraku prachu radši pustil. Rád se schoval před slunkem do lesa a na místě nazvaném Holejtna (není na mapě optimálně zaznačeno) uspořádal svůj oblíbený azimutový závod. Srnka (reprezentující zdejší zvěřenu) nechápala, co tam ten cyklista dělá a hlavně proč neobešel jediné louže, co v okruhu 100km jsou.

Poněkud našpricovaný jílem se dostal k Hladovému rybníku, překřížil silnici a rovně jak šíp horkou savanou letěl podél kukuřičného pole do Černova. Ani tam, ani v následujícím Novém něčem nebyla otevřená hospoda a tak mírně mumifikován pokračoval po žluté do Čejkova. Turistická značka překřížila středem náves, na jejímž spodním okraji byl dvaceticentimetrový obrubník. „Jumpnu ho!“ blesklo Mouťovým uvařeným mozkem, ale nezohlednil nízkou nájezdovou rychlost jízdy a tak nedojumpl (trefil zadním kolem rantl). Guma intenzivně zasyčela a byla v tu ránu prázdná. Dotlačil stroj k hospodě s lahváči, kde duši vyměnil (dvě centimetrové lochny). S obsluhujícím mládencem v bicyklových kalhotách dal řeč o místních kolotrasách a o nedávno proběhlém MTB maratónu. Vyšlo najevo, že kromě Mouťou už projetého okolí Javořice byly na trase oné osmdesátky i vršky, na které se chystal nyní. Také po cestě potkával fáborky, cedulky OS (rozuměj občerstvovací stanice) a šipky, jen ukazovaly naopak. Že je jeho směr ten lepší byl přesvědčen od začátku, ale důkazy mu dal do rukou až sjezd s Křemešníka (765mnm) po červené. Kořeny a šutry příkřejší stezky se dolů daly seskákat, ale nevěřil, že je nahoru někdo z 250 závodníků vyjel. Dumal, proč je trať volená právě takto a jediné zdůvodnění, co ho napadlo je to, že se pořadatelé bojí úrazů a tak volí lehčí sjezdy.

Nový Rychnov se může pochlubit hned několika restauracemi a to nenechalo Mouťu chladným (hodně blbě použité úsloví, vždyť byl celej vřelej ba naopak došlo k zchlazení - strčil si jako už poněkolikáté ten den hlavu pod vodovod). S pivama už brzdil, protože k autu to bylo kousek a tak dal jen jedno malé k nakládanému hermelínu a žízeň hasil kofolama. Mírně uondán chvíli poseděl v hovoru s kolegy cyklisty - skupinka lidiček o trošku starších než on jela z Liberce čtrnáctidenní okruh po cyklostezkách okolo celé republiky.

Jen ztěžka se rozhýbával do posledního kopce - Čertův hrádek po červené ještě zdolal, ale Čeřínek (761mnm) jen obkroužil po vrstevnici, protože by musel terénem vzhůru a po asfaltu dolů a to se mu setsakra nechtělo. Jeho slábnoucí ruce musely v listnatém lese ještě zabojovat po zelené s kopce a pak už se flákal v pohodovém dojezdu do Kostelce (těžké bylo jen protáhnout se vedle protijedoucích kombajnů - už měly taky po šichtě). Bylo osm hodin a slunce, rudý koláč kousek nad horizontem posvítilo na tachometr, který ukázal konečných 64km/4h05.


-mou-