12.07.2003
Česká Kanada

12.07.2003
Motto:
„Sobotní ráno mě pak uvidíš, s klukama u cesty stát,
na zádech zas stará celta bydlí a na starý songy si vzpomenu rád, vzpomenu rád.“

Deštík ťukal na plech Focusa a nálada byla poněkud nejistá, když se narychlo sestavená trojice (Mouťa řídil, Bleri se s ním vykecával a Bobo si četl Sport) přesouvala na západ. Během dopoledne se však mračna roztrhala a tak se v Mostech u Kunžaku bicykly skládaly za sucha. Za již přívětivého počasí (cca 18 stC) vyrazili nejprve po silnici do Valtínova a pak do terénu - chvíli po zelené na sever a pak rovnoběžně se Pstruhovým potokem do Heřmanče. Krajina byla dost vzhledná (remízky převážně borovic mezi lučinami plnými kytiček, drobné brdky posypané žulovými valouny) a míruplně tichá (jen v jednu chvíli ji prořízl Mouťův výkřik, když se mu podařilo na rovině trefit pořádnou lochnu, schovanou pod rostlinstvem a tím si lehce pohmoždit pravý palec). Ze zvěře ale byli kromě nějakých poletujících dravců k vidění jenom pštrosi v ohradě. Přes Klepákův mlýn a po modré na Brandlín a Velkou Lhotu (tam poutníci pojedli dočerna zralých višní) se svižným tempem propracovali pod Hradisko (759mnm). Vrcholek samotný je pokrytý kamenným mořem a moc toho tam nenajeli, ale alespoň v kratších pasážích se o jízdu pokoušeli. Ve sjezd dolů pak došlo k roztržení pelotonu, neboť Mouťa a Bleri v rychlosti minuli modrou odbočku. Museli se kousek vrátit a po konzultaci s jedním zeleně oblečeným padesátníkem-bikerem samotářem (který Boba na trase neviděl) smobilovat dohromady.

Opožděný oběd v Mrákotíně je přes číšníkem avizovanou 3/4-tě hodinku nakonec tolik nezdržel a byli i celkem spokojení, jen Bleri brblal, že česnečka je nedobrý bujón s pórkem, atd. Stavem kolena hendikepovaný Bobo (minulý týden absolvoval Drásalův cyklomaratón a tempo jízdy mu nevyhovovalo) po jídle hodil do ringu ručník a pustil se jednoduchou a co možná nejkratší cestou k autu (číst si Sport). Zbylé duo nejprve zdrncávalo plné teřichy po pěšinkách podél četných rybníků (míjelo neobvyklé množství lidí, protože pionýrské/skautské tábory měly návštěvní den), pak se po modré dosoukalo pod Štamberk (vrchol bulnut) a k Velkému pařezovému rybníku (rekreační středisko s tenisovými kurty). V tom úseku je cestou rovná jako když střelí a tím pádem i nahoru/dolů/nahoru/dolů - první dolů byla rozbitá šotolinka a trošku adrenalinový zážitek, ale tu druhou dolů před Roštejnem už po asfaltu Mouťa líně nechtěl jet a tak se začali vracet na jih. Zelená je zavedla k chatě „Lovu zdar“ a žlutá na Javořici (837mnm). V této pasáži jeli dost dlouho po trase nějakého MTB maratónu (jehož stavitel měl s Mouťou zjevně něco společného), všude byly cedulky a fáborky a dokonce i jeden závodník, který trénoval na příští týden. Valil rychle, byl dobře vybaven fyzicky (taková ta muší váha) i technikou (pěkné kolo s olejovou vidlou a kotoučovkama), ale ukázal se jako skleníková květinka, když se bál předjet traktor tahající dříví a náklaďáček s přívěsem. Naše dvojka se kolem obou překážet protáhla bez zaváhání (těsně podél zadního kola a mimo cestu lesem) a ponechala sportovce jeho osudu.Na kraji Světlé upadl v nulové rychlosti Mouťa (když chtěl elegantně sestoupit přes řidítka a zasekla se mu noha v klipsně) a aby to bylo do páru, tak sebou plácl i u Studené. Očima jeho druha byl ten druhý karambol viděn takto: “Valím asi čtyřicítkou v sešupu za Mouťou a najednou koukám, že zahnul nelogicky ostře doleva a vymlel se. Připomínalo mi to nehodu Ayrtona Senny, když mu ruplo řízení a on havaroval do zdi.“ Padavkova výpověď o tom samém kousku se pak poněkud liší: “Drncám se po hrbatině a vedle je krásně rovné pole. Mezi byla jenom metrová krajnice zarostlá trávama a když jsem šel skrz, tak jsem zjistil, že je v ní úzká hluboká strouha. Vysedal jsem do parakotoulu na rameno.“

Po kofole ve Studené už následoval jen dojezd - asfalt do Horních Němčic a Maršova a závěrečný terén po modré na Olšany, Suchdol a do Mostů. Bylo něco po šesté hodině a mountainbikisté natočili 72(50)km za 4:15 čistého času (závorková hodnota je platná pro Boba, který seděl v autě a četl si Sport).

Se sportovními aktivitami ten den už byl konec: Mouťa s Blerim (ten v elegantních Bobových slípech „plavkového typu“ s nápisy Surf) se ještě ocachtli ve Zvůli (Bobo si mezitím četl Sport), po večeři v Kunžaku zašli na multimediální multisexuální diskotéku. Uvnitř bylo (přes ujišťování vrátného, že to tam tepe a že chodí tak 100 lidí) mrtvo - asi 20 tuhých, kteří čučeli na dvě svíjející se gogo tanečnice nejasné sexuální orientace a na plátno, kde se promítal večerníček Pat a Mat „a je to“. Chvilku tupě poseděli a pak jeli spát - načerno někam ke Zvůli. Policii, která jela za nimi přesvědčilo to, že zastavili u vchodu do tábořiště a tak odjela (prostě ji nenapadlo, že si sledovaní rozloží stan přímo před vrátnicí -bylo tam světlo a tak se jim dobře stavělo). Bobo ještě své druhy pobavil větou: „Tak beze srandy a aby bylo jasno, já budu spát ve svým spacáku na svý karimatce!“ a mohlo se jít do hajan.


13.07.2003
Ráno bylo probuzení nevlídné - majitel chatkové kolonie (nervózní padesátník) nelibě nesl přítomnost sytě oranžové gemy a tahal na ospalce recepčního (klidnější kluk do třiceti). Cyklisté mu zalhali něco o tom, že v noci netrefili do kempu a že se do něj hned přesunou (včetně placení proběhlé noci). Když zmizel, odfrčeli. Cíl byl jasný - najít místo pro ranní hygienu a snídani. Slavonice byly tím pravým místem - v ještě zavřené kavárně je uklízející kočka pustila na toalety a samoška s podlahou s kopce a pekárna dodaly čerstvé zboží. Bleri ještě trošku pospával, Bobo četl Sport a Mouťa si v jedné ze spousty keramických dílen (mařížská škola) nemohl vybrat z široké nabídky nejrůznějších hrnečků.

Po desáté se trojka opět jala spalovat tuky a protože Boba bolelo koleno, dali si sraz na oběd a rozdělili se - Bobo si ještě chvíli četl Sport a pak šel prohlídnout městys, Bleri s Mouťou vyrazili na severovýchod. Obkroužili kótu 638, minuli Velký rákosový rybník, zhlédli loupežnickou slůj na Stříbrném vrchu a užili si sjezdíku k asfaltce na Stoječín. Z něj pokračovali polňačkou na Matějovec. Bylo pod mrakem, ale teplo akorát na kolo. Louky voněly drobným kvítím a Mouťa začal blábolit něco o tom, jak staré cesty nikdo neudržuje, že každej radši vyjede hned vedle na poli jinou a to prej nebejvalo. Opravdu takových případů potkávali spousty, ale Blerimu to žíly netrhalo a tak náš filozof postupně brblání zanechal.

Za Matějovcem byl super sjezd do Vlčích jam a odtud už jen kousek do Terezína, nejsevernějšího bodu 2.výpravy. Stočili se po modré k jihu. K Vysokému kameni ještě měli tempo rozumné, pak ale prohlásili, že mají hlad a začali se dít věci - šíleným sprintem, kdy předjížděním celých kolon cyklistů stupňovali rychlost slítli jako blázni pod hrad a aby neztratili tvář, tak se do závěrečného kopečka před Landštejnem uštvali.
Hospoda Holubník nabídla:
- pivo, polívku a rožněnou klobásu
- psi a straku, kteří kradli jídlo z talířů
- Boba, který po chvilce dorazil taky
- úžasný systém objednávání stravy (kdy u výčepu uvnitř se objednalo a zaplatilo a pak paní číšnice vyšla ven a zakřičela, co nese).
Nedělní nálada je naprosto zničila a tak si šli dát ještě něco do vedlejší grilovny (kuřecí stehno a žebra).

A opět došlo k rozdělení - Bobo jel k autu (on vůbec pojal den jako naučno-přírodovědný a pěkně si probral rozdíly mezi hradem/zámkem, jezerem/rybníkem a borůvkou/brusinkou/čučoriedkou), zatímco Bleri s Mouťou zamířili opačným směrem a po kousku asfaltu se po červené dostali k Hameráku a ke Klenovským Samotám. Tam je ze soukromého pozemku vyhnal nějaký malý kluk řka, že cesta, kterou se chtějí vydat je 50-let nejetá. To bylo něco pro Mouťu. Aby dokázal, že pro něj není problém se po takové vydat, pustil se slepě do houštin a močálů lesíka. Chudák Bleri tlačil kolo za ním. Po čtvrthodince prodírání mohli konstatovat, že tam opravdu žádná komunikační tepna, která by se dala využít, nevede. Z Klenova je Mouťova nostalgie dotáhla k nádraží úzkokolejky (v mládí se v této oblasti něco nachodil a železnice je s jeho zážitky neoddělitelně spojena). Krátkou zajížďku přímo po pražcích trati mu asi nikdo vyčítat nemůže - vždyť ho znáte, někdy je jako děcko.

Přehoupli se přes kopeček a sjeli do Blata, po trošku hledání se napojili opět na žlutou a vychutnali si jižní svah Landštejna - až do podhradí Pomezí byl parádní sešup. Pak vyjeli podél prvorepublikových pevnůstek ke rozcestí U kříže, zmařili část potenciální energie po asfaltu k Starému Městu a ponořili se do pěkného Slavonického lesa. Charakteristické kořeny borovic vyhřezlé přes pěšinu drkocaly v jednom místě tak silně, že byli oba jezdci velmi blízko pádu. Naštěstí to nějak ustáli, protože jeli těsně za sebou a navzájem by se potloukli (Mouťa se Bleriho ptal, proč se na něj tak lepí a odpověď ho překvapila - že prej aby na něj dole dlouho nečekal - přitom poslední dobou se ho Bleri ve sjezdech v pohodě drží a to nejen dík olejové vidli). Nakonec se domluvili, že trošku odstup upraví. To už se ale dojíždělo - bez myšlenek dychtících po historii minuli středověkou ves Pfaffenschlag a u žel.stanice vnikli do Slavonic (tacháč ukázal 61km/3h30).

Bobo byl v autě a četl si Sport a tak se mohlo odjet domů. Kvůli Bleriho večeři u rodičů se nezdržovali nějakým jídlem či koupáním, ale moc to nevadilo, protože finanční kvóty některých účastníků již byly vyčerpány a vysprchovat se mohli i v Brně. Vraceli se spokojeni, cesta proběhla klidně, jen v jednom úseku si následkem Mouťova závodění musel Bobo (aby se nepoblil) přestat číst Sport.


-mou-