3.07.2003
Bovec (Slovinsko)

03.07.2003
Jelikož dopolední raftování zařídilo časový skluz (pozdní oběd ve tři hodiny), naplánoval Mouťa jen kratší variantu okruhu č.4 uvedeného na stránce www.arctur.si/soca_rafting/biking_in.html (odstavec difficult tours) s tím, že ho hodlal ošidit vyvezením se automobilem nahoru. Myšlenka to nebyla špatná, ale zákaz vjezdu poblíž hraničního přechodu Selje ji o polovinu degradoval. Přesto 17:30 Mouťa opouštěl po úzké asfaltečce doprovodné vozidlo v dobré náladě. 17:31 už však jeho pocity nebyly zcela jednoznačné, protože za první zatáčkou (zrovna v místě, kde hopkal mladý zajíc) asfalt skončil a pokračovala drolivá hrbatá šotolina. Těch sedm kilásků na hřeben bylo dlouhých, cesta šla pořád nahoru (až na jednu kraťoučkou výjimku po vrstevnici to dělalo asi 100 výškových metrů na kilometr). Ze sedla to moc nešlo, protože podhrabávalo zadní kolo a náš výletník se zapotil i v příjemných cca 17stC (napomohla tomu po dešti vysoká relativní vlhkost ovzduší). Občasné výhledy skrz listnáče na protější skalnatý masív (bílý vápencem do té míry, že člověk váhal nad možností, že by tam mohl ležet sníh) byly sice pěkné, ale vynakládané námaze neodpovídaly. Po třech úsecích, kde voda rozbila cestu tak, že bylo lepší kolo vést a po míjení se s dolů jedoucím Landroverem nějakých myslivců (jejichž chata byla skoro nahoře u rozsáhlé paseky) se Mouťovi konečně podařilo dosáhnout poblíž Malého Vrhu (1400mnm) hřebenu.

Ovce byly k zvýšení turistického ruchu poměrně lhostejné a on, aniž by jakkoliv koketoval s původním plánem vyjet si na Kobariški Stol (1673mnm) pokračoval bez zastávky na východ a to mírně se svažující pasteveckou cestou - na hliněném povrchu s dvěma kolejemi vyjetými ve vyšších travinách. Konečně začal tachometr ukazovat hodnoty přes třicet - jelo se dobře, jen občasné branky ohrad narušovaly plynulost přesunu. Z holého a po straně velmi strmého kopce byl úchvatný pohled na okolní mračny obklopené hory a takřka s ptačí perspektivy se hezky koukalo na údolí s klikatícími se meandry Nadiže. Bublání blízké bouře však udělalo kochacím zastávkám amen. Mouťa slétl k nejvýchodnějšímu vršku hřebenu Babě (772mnm), rozhrnul stádo divoce vypadajících koz a vychutnal si jezdecky nejhodnotnější pasáž sjezdu - 3km serpentin. Labužnická horní travnatá část byla opravdovou třešničkou na dortu, pak se do hlíny postupně začaly míchat kameny a začal to být víc boj. Zejména poté, co propukl déšť. To už se Mouťa s kvílejícími brzdami sesouval štěrkovištěm, bez velkého úsilí vytvořeného zaparkovaným buldozerem. Prudký sklon a volně ležící kameny byly na samé hranici jetelnosti. Pršet nepřestávalo, naopak. Během chvilky se ocitl uprostřed nefalšované horské bouře, kdy blesky osvětlovaly potemnělý les, hromy se odrážely v ozvěnách od kopců a průtrž mračen ve větru dodávala svahu vláhu. Než našel suchý úkryt, byl durch-und-durch. Bylo mu jasné, že dojet do kempu by bylo dost „na sílu“ a radši si do nedalekého Kobaridu zavolal odvoz. Počasí nejevilo jakýkoliv náznak změny a proto se rozhodl těch posledních pár mil absolvovat v dešti. Už se zapnutým předním světlem pokračoval ve sdrncávání, z několika drobných potíží se „kontrolovaným vysednutím“ dostal, horší už to bylo s opětným rozjetím se, to bylo opravdu obtížné a vyžadovalo značnou dávku umu, odvahy a štěstí.

Poslední třetina svahu byla mírnější, pevnější povrch umožňoval stroj víc pustit, přesto jízda nebyla nudná - tma černého lesa skrývala četné nástrahy - kluzké balvany a různé vodní překážky (občasné obrovské kalužiny a v jednom úseku se cesta změnila v řečiště potoka celá). Dravá jízda (která kupodivu nevedla k proražení pneu) přinesla v samém závěru jeden pád a to když přední kolo klouzlo po šutráku a náš závodník se s i bicyklem dost nestylově rozplácl o stěnu svahu. Následky byly vzhledem k rychlosti a terénu podprůměrné - do krve odřená holeň, škráblá dlaň a oblátění všeho, co oblátit šlo. Posbíral si karamboláží očesané díly (světlo, láhev a blatník), rozhlídl se a zjistil, že je kousíček o dědiny, kterou však k jeho překvapení nebyl zamýšlený Kobarid - ve změti cest v závěru uhnul do vedlejšího Starého Sela. Pod balkónem domu č.55 pak přeobjednal záchranáře (mobil hlásil vybito, hovor se uskutečnil až na třetí pokus a vypadl těsně po informaci, že je v Selu a tímpádem si nebyl moc jist, zda to hlavní rescuer Véna Bubník slyšel). Blýskalo se ale dost blízko a někam jet by bylo nebezpečné. Po čtyřiceti minutách fabia dohučela a mohlo se za stále ještě intenzivního deště kolo naložit na střechu a cyklovýlet prohlásit za ukončený (1h55 a 21km).


05.07.2003
Po dni odpočinku od kola (dal jen raft) se Mouťa odhodlal k celodennímu výjezdu - zvolil okruh č.1. Vyrazil 10:30 a přes dvě lanové lávky a stezičky jak na Priglu se proháčkoval na levý břeh Soči, kde už ho čekal jednoduchý úsek do Čenzoči (poněkud se nudil a tak vjel do rozvětveného řečiště, dokonce přebrodil jednu část, ale dotáhnout akci do konce bylo nad jeho síly a tak se pokorně vrátil na svůj břeh). Trošku hledal mezi zahrádkami místních správnou cestu, ale pár minut stačilo a už makal dál - vzhůru do svahu řídce porostlého keři a menšími stromy. Tam se zpotil, ale těšilo ho, že nezvolil opačný směr, protože to by musel tlačit, zatímco takhle si vychutnal těžkou šutrovou pasáž s kopce.

Minul kemp Trnová a začal zase nabírat výšku, tentokrát v chladu vzrostlého lesa, kde občas širší cestu podbublal nějaký ten potůček (v nejkrásnějším místě dokonce říčka vytékala ze štoly, což v jezdcově mozku nastartovalo úvahy o brodech řečištěm v jeskyni - neměl však s sebou světlo a tak to zatím odpískal). Koukal po motýlech (marně vzpomínaje na své dětské entomologické období) a mezi skákajícími kobylkami/sarančaty stoupal k vísce Magozd (457mnm), která ležela v úžasné pozici otočena k jihu a byl z ní neskutečně malebný výhled na údolí a kopce kolem Soči. Ty srdce beroucí zelené plochy byly ale ruku v ruce spojeny s deštěm - vždyť středu, čtvrtek i pátek většinou propršelo a i ten den (sobotu) se po obloze honily nějaké ty vodní zásobárny. Aby se vyhnul bloudění, kontaktoval domorodce - 90-ti letý děda sotva sípal, ale šestiletá holčička už věděla kudy do Ravne. Po pěkné asfaltce se dobře jelo, ale časem v horku došly síly a začalo se fixlovat. S černochem ještě nepořídil (ten mu popřál šťastnou cestu a poradil, že se nesmí zastavit, že ať jen prý Mouťa šlape v tempu dál). Druhý okolojedoucí však už byl nějaký mladší kluk (piknikující nedaleko) a ten ho naložil do Zastavy Skala. Když po asi dvěstě metrech končil asfalt a rozbitá šotolina nevypadala nic moc, byla v Mouťovi malá dušičky. Autíčko však zabralo, dostálo svému jménu a po velmi dobrém výkonu a asi čtvrthodince vyjelo o 400výškových metrů vzhůru! Šťastný Mouťa mu za to dal alespoň pár drobných euro na pivo (čepici Besedy mládenec nechtěl).

Planina Zaprikraj (1200mnm) – sedlo, obývané stádem krav a hejnem much, ležící mezi Krnem (2244mnm) a Krasji vrhem (1773mnm) - je už součástí Triglavského národního parku a vrcholky trošku připomínají Roháče. Mouťa popojel k Honci (1259mnm) a že bylo půl druhé, posvačil trojchleba z pověstné kuchyně mistra Jury Fišera. Velmi dobře naladěn (vždyť ho čekalo sjíždění o 900 metrů!) se pustil se svahu dolů. Ujel asi kilák a pak strávil u Predoliny hodinu hledáním odbočky, která tam prostě nebyla. Chodil nahoru dolů dlouho, až ho to přestalo bavit a rozhodl se pro sestup prudkým hangem se skalami navolno.Stráň plná listí a klacků ujížděla pod nohama, utrhlé valounky se v minilavinách řítily do údolí. Když už si začal myslet, že povalí za nimi, objevil stezičku (možná tu z mapy). Naposledy po ní šli němečtí vojáci během 1.světové vojny (taky tam po nich zůstaly nějaké rezavé kotlíky, nábojnice, brašny na plynové masky apod.) a moc se jet nedalo, i když snaha (oceněná po zásluze několika kvapnými vyběhnutími s kola) se mu upřít nedala. Sklon svahu činil každé sesednutí nejistým, protože na zem bylo prostě daleko - dál, než noha došlápne.

Konečně se po kilometru dopotácel k ledovému potůčku a umyl si v něm šlapky. Vrátil přírodě z ponožek a bot kus lesa (klacky, kamínky, listí, hlínu,..atd.) a vydrápal se opět do sedla. Ale ani další úsek nedovoloval rychlejší jízdu (úzká stezička v prudké stráni plná valounů schovaných pod kopřivami) a číslo na tachometru mu narůstalo jen velmi pozvolna. Vyhýbal se šnekům, dvakrát překřížil potok a sebral nějaké placáčky na památku. Musel dávat setsakra pozor, aby se s ním kraj pěšinky neudrolil a když už si myslel, že ho nic nerozhodí, dorazil k lomu. Byl na nějakou šedivou sypkou rudu a už zjevně století mimo provoz. Na lomech nebývá nic až tak světoborného, ale Mouťa k tomu svému dorazil v půlce stěny a nahoru či dolů po kraji lomu to bylo prostě „no passaran“. Na mapě jeho pěšina klidně pokračovala dál a on si už podruhé připadal jak Indiana Jones ve Svatém grálu, když musí uvěřit a udělat krok do propasti. Uvěřil, přešel po vrstevnici čtvrtinu svahu aniž by se sesunul dolů (jak to podstatnou část tohoto horolezeckého výkonu vypadalo) a tam uviděl za výběžkem schované zbytky původní kládové cestičky, vždy pár shnilých klacků spojených rezavou kramlí, někde v lepším, jinde v horším stavu. Se zatajeným dechem po nich překonal chybějících šedesát metrů a s děkovnou modlitbou na rtech opustil lom (z druhé strany byla pěšina označená jako neprůchodná hromadou překřížených větví).

Stezka se postupně rozšířila na cestu a zkvalitnila povrch, takže nakonec si Mouťa zasjezdoval, byť v délce zdaleka nedosahující původní optimistický odhad. Náladu mu spravila hlavně jedna levotočivá zákruta, kde se mu povedlo stroj krásně naklonit (takřka až k zemi) a tím pádem projet hodně rychle. V závěru dojezdu k vodě už musel dávat pozor, protože se tam motali jacísi pěšáci se psi, ale stejně to nebylo špatné. Do tábořiště se pak od Čenzoči vracel stejnou cestou, jakou dopoledne vyjel a ve čtyři hodiny (těsně před tím, než se spustil další deštík) už mohl konstatovat, že délka 42km odpovídá internetové informaci, že čistý čas 3h30 byl ovlivněn použitím auta k vyjetí na sedlo, ale celkově že je okruh vytvořen v Predolině poměrně násilně a že ztráta výšky v té oblasti snášením kola není nejšťastnější.


06.07.2003
Na třetí trip si Mouťa vyrazil v odjezdový den a vzhledem k tomu, že ráno trošku balil a že tlupa chtěla zvednout kotvy někdy po obědě (cca ve dvě hodiny) navolil si jen kratší vyjížďku. Pro změnu severním směrem stoupal po pěkné pěšince do Kalu, odkud po širší šotolině povylezl ještě kousek, aby si vzápětí pochutnal na sjezdu ke Koritnici (žádné želvy neviděl). Občas rozverně jumpl přes odvodňovací kanálek, semotamo si smýkl, trošku líně si pohrával, bylo to hodně uvolněné. Řeku přejel vedle nového betonového mostku po staré visuté lávce, vzdal se možnosti prodloužit si výlet tunelem a výš do stěny (svah nenaznačoval, že by v něm stezička mohla být vhodná pro cyklistiku), zorientoval se ke kostelíčku sv.Nějakého, bloudil v jedné samotě mezi kozami (měli tam též pěkné slepice ve výběhu chráněném shora sítí proti dravým ptákům) a po v prudších úsecích vybetonované polňačce nabral trochu výšky.

Bylo příjemných 18stC, slunko vykukovalo zpoza mráčků, ale aby ho zpoceného neofouklo, navlíkl si Mouťa na Moiru s krátkým rukávem ještě druhou s dlouhým. Nádherný sešup do Bovce brzdilo jen obvyklých pár vrátek ohrad, jinak to ale bylo špica-špica-špica: kamenito-travnatá cesta se spoustou krucánků a nástrah (trčící větve, voda tekoucí ze svahu, díry …).

Vyřáděn se již zvolna promenádoval městečkem - okoukl místní chrám a pozoroval cvrkot ve středu. Ještě mu zbývala chvilka a on si objel rozlučkově ještě kousek kolem vody. V Čenzoči za mostem při odbočování doleva vykroužil na asfaltu v padesátce dlouhatánský smyk (seda nonšalantně na jedné půlce), naposledy se zhoupnul na lanových lávkách a pak už nezbývalo nic jiného, než vzepřít kolo na zahrádku auta a smýt ze sebe v čisťounké sprše prach.


-mou-



  Fotky z akce