18.01.2003
Ice-Ice Bajky

Dědek Mráz, který po týdnu tání vše zaklel berlou mrazilkou (ale čerstvý sníh nedal, lakomec jeden lakomá) a Zákopčaník, který schoval slunce do duše a přivodil tak pošmourno - to byla dvojice osob, která napsala scénář tohoto tripu. O tom, že to nebude nic pro ořezávátka se přesvědčil první Mouťa, když se rozhodl obohatit si putování na sraz sešupem Wilsoňáku. Snad za to mohlo krátké rozptýlení přes cestu přeběhnuvší srnou, snad přespřílišné (ani několika předešlými miniproblémy neotřesené) sebevědomí a s ním spojená vyšší rychlost průjezdu touhle pasáží, čert ví. Výsledkem ale byla poměrně těžká karamboláž, kdy vrazil helmou do ztepilého smrku a odřel si koleno (to mu časem dokonce lehce nateklo). Rázem mu bylo horko po celém těle a chvilku dokonce uvažoval o odstoupení z podniku. Nakonec se ale oklepal a šlapal dál.

Od letadla jsme se už ve trojici (Bleri, Martin Š.) nejprve protáhli suchými chodníčky k Rybářské baště a pak se mezi zahrádkami v kolejích od aut dostali k lesu. Závora na jeho kraji však byla zároveň vstupní bránou do hokejového stadionu „Kočičí žleb“. Příkopy nahradily mantinely a namísto kruhů pro vhazování a modré čáry prosvítaly žluté trojúhelníky zpomalovacích hrbolů, ale jinak byl souvislý led dobře připraven (snad jen trošku hrbatější, než bývá standard). Doprovázelo nás bzučení hejna ovádů - zvuk, který vyluzovaly odlepující se pneumatiky. Kdo udělal prudší pohyb, spadl a kdo se zastavil, měl velké potíže se zase rozjet. Hned dole sebou plácl při akceleraci Bleri a postupně se pelotonek následkem drobných příhod roztrhal. A tak se stalo nevídané - k Ríšově studánce se první prokousal veterán Mouťa! Jindy dominující asfaltéři „Šurkovský“ s Ludwigem se dostavili s relativně velkou ztrátou. Bleri pak popisoval situaci, v níž opustil svého druha takto:„Za mnou jel Martin, vyflákl se, ale já se ani neohlídl, protože bych asi slítl taky a zastavovat se mi nechtělo!“. Po chvíli dorazivší Martin však vysvětlil, že nespadl, že se mu jen proti jeho vůli otočilo kolo a rozjelo se na druhou stranu.

Vrchol kopce byl o něco sušší a tak jsme se plni odhodlání pustili do sjíždění. Po sto metrech dobrodružství skončilo a před našimi zraky se zjevila půlmetrová zmrzlá vlna, která jednolitě pokračovala dolů. Tento přírodní útvar, který Mouťa nazval „místem pravdy“, se však nikdo zdolat nepokusil (bylo by to možné snad jedině s hřeby na pláštích) a tak jsme odbočili doleva a užili si dalších pár desítek metrů sjezdu. Cesta už byla pár let mimo provoz o čemž se přesvědčil na špici diktující Mouťa. Ovšem jeho styl překonání zátarasu (houští z třímetrových stromků) byl zajímavý - zavřel oči a vlítl tam. Brzdné síly kmínků ho postavily na přední kolo, po kterém ujel asi čtyři metry, než se vrátil zase na „obě dvě“. Za překážkou se zastavil a těšil na to, že zhlédne, jak se s tím jeho druzi poperou, ale opatrnické objíždění/obcházení ho opravdu znechutilo. To už jsme se dostali ke kaňonu, který lesňačka nevhodně objížděla a tak jsme zvolili azimut. Ve srázu dolů se nám ještě podařilo urvat pár metrů sesutí, vylezení do protisvahu už bylo jen tak-tak. Byla tam další cesta, ale po ní to moc nešlo, byla pokrytá ledem z velké části. Občas se padalo, občas se z ní uhýbalo do porostu, občas se kolo pouze vedlo. Jak kde to šlo. Časem se napojila na prapůvodní nahoře opuštěnou ledovou dráhu, ale na ní to nešlo vůbec, mydlili jsme to po krajnici či lesem. Zmrzlá plocha už v nás budila respekt a kupř. přes mostek dole se neodvážil přejet nikdo.

Přejezd ke Hvozdci zpestřil pouze dofoukáváním měkké zadní gumy Mouťa, dědinu samotnou jsme minuli „hnojovou“ objížďkou. V lese za poli to pak jakž-takž šlo, hřebenovka byla více-méně čistá a tak jsme si nahnali rychlostní průměr (dostali jsme se lehce přes 10m/h). U hájovny se blýsknul akrobatickým kouskem Mouťa - při pádu se nepustil řidítek a klouzaje do záklonu na pokrčených nohou a v opoře zadního kola se položil jemně na záda. Jako pěkný protiklad k této eleganci se po pár metrech zřítil pro změnu Bleri, jehož styl „pytel brambor-břicho-brada“ nebyl až přesně to pravé ořechové.

Překonání vzdálenosti mezi Javůrkem a Bílým potokem (bohužel nejde použít slovo sjezd) bylo v mnoha ohledech poměrně netradiční (strávený čas, použitá trasa, poměr jízda/chůze, …atd.). Ke kraji hvozdu to ještě (byť částečně po loukách) nebylo špatné. I do první pravotočivé zákruty se to dalo (byť s podstoupením patřičné dávky rizika), ale dál už to bylo jen paběrkování. Martin se prezentoval novým stylem, kdy jednu nohu si nechal v SPDčku a druhou vysedlou klouzal po ledě, ale hned v druhé točce mu to začalo moc zrychlovat, kufr nebrzdil jak měl a on si domlátil bok, když se mu dost nešťastně podařilo trefit volně ležící kámen. Chvilkami jsme se svezli, ale v globále to nestálo za řeč. Bleri byl i přes opatrnou chůzi (v jedné zatáčce se sice odvážně rozhodl projít po kluzkém kraji propasti a získal si tím na chvilku uznání kolegů, ale jen dočasně asi na 10sekund, protože pak mu došlo, že by to mohla být sebevražda a inkriminované místo poslušně obešel) dost často na zemi, když se dopočítal k patnácti začal říkat mnoho (je to zkrátka vzdělaný muž, to Kopčem z „Lovců mamutů“ uměl počítat jen do deseti). Ve spodním úseku už se dalo kolo jen s obtížemi vést a tak jsme to pustili navolno dolů strání. Po vrstevnici vedoucí spojka pro auta chatařů (nemám na mysli internetové šílence, ale ony přírodujednohomísta milující podivíny) nás dovedla zpět na hlavní cestu před závěrečný krucánek. Mouťa to řízl zkratkou a ačkoliv jednou přepadl přes předek, čekal pak dost dlouho na své podruhy.

Do kopce ho jindy dravě spěchající polykači kilometrů moc nehonili, přisuzoval to ale tomu, že už dlouho nic nejeli a navíc že lepšího z nich oslabilo čtyřicet růží z jeho třicetin. Z Maršova jsme se ještě svezli k Pejšovskému potoku, pěšinka byla tentokrát pokrytá i vrstvou starého sněhu a tak to bylo zase trošku jiné. Dole se přes vodní překážku nejprve přehoupl Mouťa a poté z druhého břehu sledoval nejprve, jak pomalu jedoucí Martin uvízl při výjezdu a pak jak si ještě pomalejší Bleri lehl na přístupu k říčce (sunul se tak hlemýžďově, že ani nedoklouzal do koryta). Nezajímavý přejezd do Lažánek se vyplatil, stezička s nevysněženého kopce byla srdcová (povětšinu suchá, ale s pár zrádnými plácky). Širší cesta už ale zase byla o ničem, klouzali jsme, padali a tak jsme radši utekli premiérovou zkratkou doprava. Ta nás dovedla až do koryta, v němž to i přes ztuhlou nefunkční vidlu sedlo Mouťovi, který tak částečně odčinil nezdar utrpěný zde minule.

V jednu hodinu jsme se ocitli ve V.B., dali si krátký obídek a po silnici dojeli o půl třetí do Brna. Tachometr ukázal skoro 60km a 4h čistého času a nám to vzhledem k omrzlým prstům na nohou stačilo.

-mou-