23.11.2002
Z Nedvědic hřebeny nad levým břehem Svratky

Na sraz v 8:21 na nádraží se dostavilo jen duo Bleri-Mouťa, protože Lev prohlásil, že je vlhko. Klábosení ve vlaku bylo natolik intenzivní (už spolu dlouho nic nejeli), že jim vzdálenost do Nedvědic utekla jako voda (dokonce prokecali i Tišnov, ve kterém se obyčejně musí přesednout - jejich spoj však byl naštěstí do Žďáru).

Za drobného mrholení a oproti Brnu znatelně chladnějšího ovzduší (Mouťa při pohledu na Bleriho dvoje rukavice dokonce chvilku přemýšlel o tom, že si příště také něco na ruce jako zálohu do brašny vezme) jsme vyrazili kousek po zelené na sever a pak už začali nabírat výšku proti proudu Chlébského potoka. Uchváceni nádherným výhledem na zalesněné kupy tvarem připomínající nedalekou Květnici, omráčeni čistým vzduchem a podiveni neobvyklou barvou proutím obražených olší (okrová u kořínků se postupně měnila na sytě červenou) jsme začínali hodně volným tempem. Zatímco Bleriho energií nabité tělo (svaly mu pod černou šprckou jen hrály) se s hodnotou pod 10km/h nemohlo spokojit, Mouťovu špeku líně se povalujícímu v šedivých legínách to celkem vyhovovalo. Postup zpomalovaly techničtější pasáže úzkých pěšin s napříč položenými mokrými kořeny i občasné blátíčko (v náročnějších úsecích Mouťa ožíval, zvládl i jedno sesunutí s prudkého břehu). O co míň vody padalo shora, o to jsme se víc zahřívali (proběhlo doladění vrstev, navíc se totiž postupně oteplovalo - v průběhu dne až někam k 8stC).

Již desetiletí stará mapa se moc se současným stavem cest neshodovala, což je celkem běžné, horší už bylo, že nám trvalo dlouho, než jsme to odhalili. A tak např. zelená u kopce Hrádky (627.8mnm) změnila dráhu a namísto sledování koryta se napojila ve svahu v zatáčce na červenou. Ještě jsme kousíček povylezli a pak už se pustili do sjíždění. Nebylo to však ono, nemělo to řádský rytmus, chvilku jsme sjížděli, chvilku stoupali, chvilku rovinka a tak jsme do Skorotic dorazili bez většího zážitku. Pro změnu po žluté jsme šplhali směr Louky, probrodili se bahnem (od stahování dřeva z polomů) přes část hřbetu a v bodě, kde se značka stáčí do pravého úhlu k SV se spustili dolů. To už bylo to pravé ořechové! I když jsme tušili, že došlo k odchýlení od trasy, protože plánovaný sjezdík byl asi poloviční, nenechali jsme se zmást a vychutnali si tuto vpravdě královskou krmi až do dna. Dostatečně prudký takřka dvoukilometrový svah a kamenitá lesňačka s hlubším výmolem uprostřed, klouzavým blátíčkem a občasným překvapením ukrytým pod vrstvou listí - co víc si biker vlastně může přát? Na doraz jedoucí Mouťa měl ve třech místech značné problémy (v jednom místě mu dokonce náraz na hrbol vykopl nohu ze šlapátka a on tak několik vteřin hrůzy balancoval s jednou končetinou „za uchem“). Za ním se časem dostavil Bleri, který mu tak pomohl nalézt v kopcích ztracené sebevědomí a následující pětiminutovku pak musel poslouchat přednášku na téma „Kde končí opatrnost a začíná zbabělost?“ (a zřejmě by tím byl obtěžován déle, ale naštěstí další stoupák z Křeptova (kam jsme se oproti původnímu záměru dostali) po další žluté do Ochozi sebral rétorovi vzduch z měchů a tak bylo chvilku ticho. Nakonec jsme po značce nepokračovali, protože šla nejhorším hangem a ani povrch nebyl nic-moc a tak jsme nabrali vrstevnice po asfaltu (až k sýkořské hájovně). Další dlouhá radost dolů, dolů, dolů po trošku zapomenutých cestičkách, kde stroje zametaly haldy listí, pneušky podkluzovaly a brzdy ztrácely s bolestivým kvílením na účinnosti nám bohatě vynahradila předchozí stoupací útrapy.

Z dědiny samotné jsme pro změnu zase nahoru (Mouťovi to moc nešlapalo) po zpevněné, ale drkotavé cestě dolezli na Veselý Chlum (578.3mnm). Chvilku jsme se plácali za kravínem a u Veselé lady hledaje nepříliš přesvědčivě značenou trasu, netušíc, proč jsou všechny názvy tak radostné. Nám moc do skoku nebylo, protože jsme už měli hlad a navíc se spustila další silnější přeháňka. Přitom předchozí večer ještě Zákopčaník věštil, že „ojedinělé přeháňky na Ostravsku během dopoledne ustanou a bude polojasno“. Nevím, ale naši sobotu měl zřejmě slunce schované v duši. Nakonec jsme to nevydrželi a spustili se dolů s dobrým úmyslem trefit se k Svratce. Bohužel se nám nezadařilo a my se octli v meziúdolíčku ležící dědině Brusná. Váhali jsme kudy dál (vrátit se na hřeben či alternativně pokračovat po silnici přes Lomničku do Tišnova), ale odchytnutý domorodec řekl, že po turistické značce se na bicyklech nedá projet a že je nejlepší použít silnici, vždyť po ní jezdí i auta brum, brum a zakroutil rukama jakoby točil volantem. To rozhodlo a tak jsme se opět ponořili do terénu, pod kapličkou se skrz zahradu nějakého místního kliďase (který nám ještě poradil kudy) vypletli za ves a na hřebínek, tam narazili na žlutou a pak už slítli do úplně Nových Štěpánovic (druhou část po hlaďounké živici, která na mapě také nebyla). Po výpadovce na Bystřici jsme šupačili do Předklášteří, špici tahal Bleri a Mouťa mu z celého srdce doporučil zakoupení blatníků - ale až když jsme zastavili, protože předtím bylo otvírání pusy nebezpečné.

Hospoda „U chaloupek“ nás přes původní obavy (byli jsme jak dvě blátivé koule) přijala, napojila a nasytila. Návrat do sedel byl pro Mouťovu odvyklou záď těžký, časem si však zvykla. Horší to bylo s ostatními partiemi, kromě dýchavičných plic a potrhaných stehenních svalů se začaly ozývat záda, ramena, krk, ruce,… . Ačkoliv věděl, že na pohodu dojede (podle známé pravdy od okamžiku, kdy má člověk pocit, že už nemůže, je schopen ujet ještě dvojnásobnou délku - než umře vyčerpáním), jeho rty tupě opakovaly „Šárka, kde je Šárka“, protože od tohoto rekreačního objektu už cestu znal. Konečně jsme k němu podél řeky dorazili a pak už byla V.Bítýška a levý břeh priglu (tam ještě Mouťa přerval řemínek klipsny) a putyka „U lva“. Tam se oba borci rozdělili - Bleri potřeboval na pumpu umýt kolo. Jak říká medvídek Pů „ve včelách a Mouťovi se nevyznáš“ a tak se nakonec náš veterán ztopořil a Žluťák lehce zdolal.

-mou-