9.05.2002
Brody poblíž chalupy

Po obědě jsem si (já, Moby Dick III) užíval siesty schován v chládku garážové dílny a nechtělo se mi nic dělat. A už vůbec ne se někde drncat na slunku v prachu a blátě. Ale nebylo mi dopřáno si lebedit. Objevil se M a halasně mi připomínal náš domluvený výlet. Co se dalo dělat? Než abych poslouchal jeho nářky, že patřím do starého železa a že pojede klidně sám nebo s někým jiným (že by toho byl schopen, tak to jsem mu moc nevěřil), tak jsem se radši s hekáním vydal do akce. Ta měla jasný cíl – M získal od Boba mapy baldovského závodu MTBO, kde se měly nacházet nějaké námi ještě neprojeté brody.

Vyrazili jsme vpřed - zpočátku mi trošku vrzaly klouby, ale pak jsem se srovnal a bylo to ono - M stupňoval tempo jako posedlý (zjevně ovlivněn ztrátou image z třebíčského výletu), takže jsme se od Skal (724 mnm) k Skelné huti na Punkvě dostali v momentě. Vyjeli jsme z porostu, zoncna zarumplovala a prohřívala moji zimou promodralou kůži. K Oborskému dvoru nás trošku přibrzďoval prudký vítr, který v této odkryté pasáži hučel snad celým mým korpusem. Pak jsme stále ještě velmi rychle vlítli zpět do lesa (spíš pralesa zaroštěného vysekaným větvovým, kde cesta byla kombinací jílu, vody a hlubokých traktorových kolejí). M se pokoušel jet a snad mě i setřást (prakticky nemožné), ale málem jsem setřásl já jeho a on musel potupně odřen sesednout. Po kratší procházce jsme o něco volněji pokračovali dál, střihli si pět brodů, celkem nedávno vyjetých nějakými pionýry k dvěma tábořištím a loukami plnými pampelišek a ve vichru se potácejících motýlů (převažovali hnědásci, ale občas oko potěšily i babočky a vřetenušky) se nasoukali k šestiramenné křižovatce.

Namapování na Housko-Vysočany nám dalo zabrat – přestože už jsme tu párkrát jeli, zabočil M neomylně špatně. Já mu do toho nekecal (i když jsem věděl, že musíme doleva), on mě stejně nevnímá. Po několika prudkých výpadech do všech světových stran mu to nakonec docvaklo, když přinatrefil na tu správnou stezku. Do kopce jsem se snažil vyrovnat s M krok, ale řazení mi moc nešlo. Při každém divokém přehození to škublo a ve mě luplo jak ve staré bábě. Moc jsem z toho teda odvázaný nebyl, to vám musím říct rovnou. Nahoře jsem zničehonic spadl na bok a M (namísto aby mi pomohl stoupnout si nebo projevil alespoň nějak účast) se šel vymočit – no bodejť by nečůral, když si z mého košíku furt bral láhev s pitím.

S kopce jel M jak kanec a já se ho chtěl držet (jeli jsme koneckonců na výlet spolu). Celé tělo se mi třáslo jak sulc. Brodů bylo asi sedm a moc nové se mi nezdály – tutéž trať jsme s M absolvovali už před třemi roky (akorát že v opačném směru a musím přiznat, že s kopce to bylo šťavnatější). M profičel hned první vodou tak prudce, že mi nahodil bok a břicho. Kraj byl takřka vylidněn, ale o tom, že se v oblasti konaly minulý víkend závody, svědčily jen nesčetné stopy pneuplášťů.

Dorazili jsme k Bílé vodě – větší říčce v údolí k Holštejnu, kde byla třetí množina asi šesti brodů. Ty měly konečně jakés-takés parametry (po středních bahnitých „pionýrských“ brodech a kamenitých úzkých přejezdech s vyššími břehy od Vysočan byly bílovodní brodiska patřičně dlouhá i hluboká). Poněkud smrdíc bahnem jsme se propracovali ke kamenolomu, kde jsme se zdrželi asi 10 minut než M pochopil, že přejet uzounkou lávku u strmé skály je nad jeho současné síly – nedokázal se dostatečně prudce vytočit (nejnadějnější byla jeho první jízda, při které skončil v řečišti na lopatkách). Já se útrpně pokusů spoluúčastnil, přičemž jsem se zakousl do před lávkou ležící klády tak, až tam po mě zůstal zřetelný otisk zubů.

Návrat na základnu probíhal ve znamení polykání kilometrů a sledování průměrné rychlosti po poměrně dobrých lesních cestách (zhusta asfaltových). Jen dva momenty vybočily z nastalé šedi – rozbitý sjezd po červené k Oborskému Dvoru, při kterém M na chvilku nedobrovolně popustil otěže a pak „překvápko“ na kraji lesa před Suchým, kde nějací vtipálci překopali kvůli nějakým rozvodům asfaltku a zapomněli to jakkoli označit (naštěstí to šlo předrncnout).

Po 2 a půl hodině a čtyřiceti kiláscích jsme se dovalili zpět k chalupě a já mohl pokračovat v zaslouženém nicnedělání.
Dick
PS: Myslíte, že mě aspoň umyl pocákaný dres? Nic, jen mi odřel z malého kousku bláto, abych se mu dobře uchycoval na autonosič.

-mou-