4.05.2002
Štěměšský okruh

Na autosraz dorazil Bleri o 20 minut později a to dle jeho vyjádření proto, že minule se opozdili ostatní. V jeho autě se vezl Martin, do druhého stroje se nasoukali Mouťa se Lvem a Rakšík. Teplým slunečným ránem jsme se přesunuli za Třebíč do vesničky Štěměchy. Mouťa totiž tvrdí, že má nejbližší okolí Brna již hodně oježděné a tak vymyslel prstem na mapě okruh, který by mu pokryl neprojetou oblast mezi již prozkoumanou Českou Kanadou a Brnem (ta je poněkud rozsáhlá a již před začátkem panovaly určité pochybnosti o reálnosti plánu a to i vzhledem k poměrně slabší zimní sezóně).

Nechali jsme auta na návsi a vyšplhali se poměrně prudkým svahem na kraj dědiny. Proběhlo počáteční vytváření alibi: Lev něco drmolil o bolavém krku a práškách, které právě bere; Mouťa zmiňoval bolesti zad, které ho minulý týden donutili výlet odložit; Martin podotkl, že na kole ještě letos neseděl (pozapomněl říct, že běhá denně dvojfázově) a Bleri Mouťovi vyčítal, že zkrátil jejich minulý výjezd na Mokrou o deset kilometrů. Jediný Rakšík nic neříkal a to bylo špatné. Až k fotbalovému hřišti na kraji vesnice se pelotonu jakž-takž držel, ale pak jsme mu po křídle unikli (jediný jel bez helmy, zato však s elegantním baťohem). Coural se ve vlastním malém vápně a byl očividně nastaven na zcela jiné tempo, než ostatní. Chvilku jsme na něj čekali, chvilku ho hledali (málem jsme přitom ztratili Bleriho) a hlavně jsme byli chvilku vyvedeni z míry – před námi bylo plánovaných 120km a s takovou bychom to jeli dva dny. Nakonec jsme se našli a s neupřímným konejšením se, že se to časem zlepší jsme razili vpřed.

Řádilo vedro tropického dne, ale v lese bylo příjemně chladněji a vlhčeji. Stín pěkných smíšených lesů nás chránil a my se mohli začít prokousávat orientačními nástrahami Mouťovi trasy. Trošku jsme nemohli vstřebat zvláštní reliéf místní krajiny, která měla celkem slušnou nadmořskou výšku, ale jinak byla dost povlovná. Mezi Bukovcem a Kobylím kopcem jsme se k Břízce protáhli bez zaváhání, podél hřebínku 670,7 už to bylo hodně „navolno“ (bůhvíproč nejvíc brblal proti jízdě přes klacky Bleri). Motali jsme se i za Čerticí na kříži, když jsme napoprvé netrefili tu správnou odbočku na Hliniště (to bylo zajímavé propadlými jámami s nějakým popisem geovrstev na tabuli). Pak už jsme chytli tempo a tím pádem začali ztrácet Rakšíka. U sv.Trojice jsme na něj ještě počkali, ale jen proto, abychom mu sdělili, že jedeme po modré do opěrného bodu moravských markrabat - Brtnice. Ve čtyřech jsme si pak vyšlápli na konec porostu a pod sebou spatřili městys. Sešoupli jsme do něj po strmé rozbité asfaltce, ve které byla zrovna v tom nejrychlejším místě pěkná ďuzna (Mouťa, jehož tacháč si nepamatuje maximální rychlost, do ní vlítl zrovna ve chvíli, kdy si četl, že jede šedesát, ale nějak to ustál). Počkali jsme, až nám vrchní přinese chutné česnečky, připojí se Rakšík (ten se živil makovými rohlíčky a tak není divu, že mu to moc nešlapalo), trošku nasáli poklidnou atmosféru náměstíčka (obsazeného dvěma dědky, kteří si kromě nás mohli prohlídnout jen jednoho valacha s pěknou klisničkou, co tam tudy proklapali) a pokračovali dál - tentokráte na jih.

Po žluté jsme se polnostmi s jakýmisi pracujícími nevolníky doštrachali do Vlčích jam. Rakšíka už nebavilo, že se na něj furt čeká, také se necítil silově nejlépe (byl rudorůžový vypětím) a tak sám přišel s návrhem, jak vyřešit ve vzduchu se vznášející otázku:“Co s ním?“ – že už to zabalí nějakou kratší cestou k autům. Polesí bylo nádherné – sojka na kraji hlásila, že jsme první návštěvníci toho dne, černá veverka byla tak popletená, že zkoušela lézt na keř. Paseka s bažinkou se pyšnila drobným okem čistého minijezírka a osvěžující vůně majestátných stromů byla všudepřítomná. Zkorigovali jsme drobnou navigační minelu a dostali se k Brodku, kde byl krátký sjezdík k rybníku Ovčák (Mouťa a Lev skončili v močálisku pod ním, zatímco ostatní si vychutnali pěšinu na hrázi s malou dřevěnou lávkou). Tabulní cestou jsme se pak dostali do Alejí, místa hvězdicového propojení devíti paprsků.

Zatímco Rakšík se odpojil Opatovskou magistrálou, my pokračovali v pouti o něco západněji Brtničskou. V plné nádheře se nám předvedla jedna srnka (připadali jsme si jak na Safari). Naplněni dobrou náladou jsme se ocitli na kraji lesa, dál to ale už nebylo tak slavné – přímo proti nám fučel silný vítr (na Ukrajině bylo 30stC, ve Švýcarsku osm a my byli někde mezi těmito dvěma místy). Teplo bylo dál, ale po obloze se honilo ledacos a Bleri každou čtvrthodinku hlásil nějakou průpovídku jako např. „už jedou s vodou“, „čmuchám déšť “ nebo „dneska neuschnem“ či mírně ironické „to je u Prahy“ apod. Z Brtničky jsme se po silnici dostali do Dlouhé Brtnice, projeli jí směr Pavlov a pak už zase polňačkami přes Karlínský potok k Čimborskému rybníku. Schováni v protivichrovém krytu lesa jsme projeli křížemkrážem Zlámanou alejí. Když se nám konečně podařilo narazit na normální cestu, tak jsme se pod nátlakem času rozhodli nahnat nějakou vzdálenost po lesních asfaltkách – až k Pilce jsme se tak jen pasivně vezli. Znovu terénem (zprvu po žluté) jsme zajímavou vegetací dospěli k novoříšské nádrži (čistou krajinou vodárenského pásma). Orkán v lukách nám opět vehnal slzy do očí a ztěžoval pohled na skvostný barokní kostel, ale přesto jsme se prodrali kolem JZD až na náměstí s hospodou. Protože nás čekal výšlap na hřeben, rozhodli jsme se jen doplnit tekutiny (navrch měla zejména jablečná Zonka) a odložili oběd na později (přestože už bylo půl třetí). Občerstveni jsme se vyplétali z městečka. Jedna uzoučká šoustka se stala osudnou pro Mouťu – v nejstrmějším úseku mu skočil řetěz do špajchen a on přelítl do kopřiv a husinců u zdi. Odřen a znečištěn pokračoval za značného lomození přehazky dál. Ohlé páčky přesmyku dělaly neplechu a moc nefungovaly. Hrál si s tím následující tři kiláky a když se mu konečně podařilo nakřivit vše tak, aby to nějak chodilo zjistil, že někde přišel o počítač (první myšlenka byla, že mu to někdo očóroval před putykou, ale pak si uvědomil, že s ním ještě těsně před vyražením blikal a tak se vrátil hledat ho na místě své karamboláže. Kupodivu se mu ho podařilo z vyšší trávy vylovit (zůstal v ní otisk řidítek) a relativně brzy se k na kopci oddychujícímu zbytku připojil. Odpočatá trojka však využila jeho únavy a nasadila k trháku, ze kterého se už nevzpamatoval. Trasa vedla rovně jako když střelí k Bábě (665,1mnm) a odtud už ve zkrácené verzi do Budíškovic (původně zamýšlený úsek do Jemnic byl stornován už po počátečním skluzu). V hospodě sice nevařili, ale zato nám poradili, že v Horní Slatině by možná něco k jídlu mohli mít. Asfaltový přejezd nás dovedl až k domu s cedulí: „Máte-li žízeň, zvoňte“. Paní nám ohřála párky, my koukli na prostřední kus hokeje s USA a mohlo se pokračovat. Zadkům už se do sedel moc nechtělo, náš odjezd od restaurace doprovázela zvuková kulisa válečného filmu s bitevním polem pokrytým spoustou sténajících raněných vojáku.

I nadále po silnici a proti větru jsme zrychlovali přesun na severovýchod. Nebyli jsme jediní ptáci tam venku: za Budečí jsme pozorovali čápa lovícího žáby, u Radkovic něco jako sluku či vlhu a před Štěpkovem (kde jsme utekli zpět do lesa) poletoval tak urostlý dravec, že i Lev uznal, že se jedná o káně – předtím totiž všechny létavce nazýval nevšedními názvy, takže místo poštolky, krahujce a ostříže viděl včelojeda, orlovce a taky motal něco o pochopení). Přesun by byl poměrně svižný, kdyby tempo nekazil neukázněný Mouťa – pořád něco měl: když zasvítilo slunko, nasazoval si sluneční krytku, když měl hlad, jedl ovocnou tyčku, když se blížil sjezd, nasazoval si helmu, do kopce ji zase sundával a dokonce jednou, když ho tlačil močák, tak se vyčůral (hlavně mu ale nešlapaly nožičky). Zkrátka a dobře, pořád něco a věčně vzadu opožděný. Vedení výpravy se už od Červeného Hrádku ujal Martin (on by to taky Mouťa zezadu vést nemohl) a šlo mu to báječně – nepouštěl se do žádných experimentů a poměrně jistě svým z orienťáků nadrilovaným čtením mapy nás vedl k vytouženému cíli – Štěměchům.

Černým lesem jsme se bravurně bez jediného zakolísání propracovali k Žabinci, Pod Včelinou (tam se Bleri čekáním na Mouťu tak nudil, až spadnul na pravý bok do škarpy) a kolem 711m vysoké Mařenky na Spálený vrch. Sjeli jsme na náves (ve čtvrt na sedm), kde si už tři hodinky hrál s ostatními dětmi Rakšík (kvalitní prolízka, čisté pískoviště a špičkové houpačky), naložili se, dali si pac a pusu a pá.
PS: tachometr ukazoval 98km a pět a půl hodiny čistého času.

-mou-