19.08.2003
Výprava na jižní pól

Pozdně dopolední odjezd trojice Lev, Pavlínka, Mouťa probíhal za zhoršujícího se počasí – z ranního slunka se rychle udělalo zataženo a tak většinu přesunu do Dolního Dvořiště byly zraky účastníků upřeny k nebi s otázkou, kdy začne pršet. Zaparkovali poblíž domu s nápisem „Neue Katze“ (asi Zverimex) a o půl dvanácté podél pěkného kostelíka vyrazili – chlapi rychleji a Pavlínka nezávisle s tím, že sraz bude v šest.

Po červené značce vedené většinou na starých asfaltkách to šlo dobře, čas načas se fotilo, zkrátka pohodička. Sportovat začli až po osmi kilometrech ve sjezdu do Rožmberka, byl po kamenité cestě rozbité od vody a dal jim pěkně zahulit. Mouťa měl dost úzkou dušičku v místě, kde se řinul na krajíčku pravé koleje a vypadalo to dlouho na pěkný držkopád – neznámo jak, ale nějak se mu vyhnul. I Lev si užil své a tak vyblbnuti a dost spokojeni okoukli městečko a zamířili bez prodlení dál.

Stoupání od Vltavy po silnici už měli skoro za sebou a zrovna ve chvíli, když Mouťa dumal o tom, jestli se mu šnečí bůh bude mstít za neúmyslné přejetí jednoho hermafrodita se ozvala silná rána a jeho zadní guma byla hýn. Detailním prozkoumáním objevil v boku Kendy asi pěticentimetrovou lochnu (nedávno to místo kontroloval a bylo sice trošku načlé se zředěným tkanivem, ale drželo fest. Zkusil to sice vypodložit šmirglpapírem z lepení, ale po další stovce metrů se bok vyboulil, vyvalil a dalšímu putování učinil utrum. Po bleskurychlé poradě vyrazil Lev dál do Vyššího Brodu pro nový plášť a Mouťa pokračoval pešobusem. A nevedl si vůbec špatně: nasadil tempo (ne pod 6km/h) a rázoval si to krajem jako vojáček. Však to také do Brodu bylo dobrých 8km. Začátek neměl nejlehčí, když opěšalý neunikl pozornosti mračen much pod Kraví horou. Nudu dál mu pomohla zahnat prohlídka grafiky a čtení textů na desítce božích muk, povětšinou renovovaných na náklady bývalých obyvatel i zajímavá obora, kam se zavírají na zemědělskou sezónu divočáci (v přilehlé ohradě líně postávali čtyři zubři). A ten les, vlhký předvčerejším deštěm se vzduchem tak svěžím (a vonící po houbách, ale jen vonící, protože potkal jen pár prašivek)! Procházku ním mu kazilo jen neustálé přemýšlení nad způsobem, jakým by trasu zdolal kolmo a hledáním stop, kudy jel jeho druh. V závěrečném padáku potkal v protisměru skupinu takétlačících německy mluvících cyklistů, se kterými se jako kolegy mohl pozdravit a pak už (za hodinu) stanul na periferii městyse.

Tam střetl Lva, který měl na ramennou novou Rubenu (a v nohách 2x Kraví horu, protože mu jel naproti a nestihl ho). Ještě dofukovali, když je dojela Pavlínka a tak pospolu něco mezi druhou a třetí hodinou zapadli do restaurace „U hastrmana“, kde byli střelhbitě obslouženi a prostě leč chutně pojedli a popili. V dobrém rozmaru a s asi hodinovou sekerou vůči plánu se pokračovalo (opět ve dvojici) dál, ale to, že by se zpoždění postupně zmenšovalo, nebylo reálné. Nejprve bloudili kolem říčky s vodopádem sv.Wolfganga (Mouťa po slizkých balvanech doklouzal až do koryta samotného a smočil si) a to v nejlepším případě po uzounké stezičce přes valouny a kořeny a v nejhorším případě navolno kopřivami a křovinami. I po vyvrbení se na lepší cestu (lesní asfaltku) se stoupalo poměrně intenzívně a celkem úměrně břichům plným vepřoknedlozelem pod Jezevčí vrch (983mnm – pro porovnání hladina Lipna, od kterého vyráželi je 560mnm). Libový delší sjezdík po šotolinách až k silnici E10 nedaleko od celnice byl zákusečkem před další anabází – putováním k nejjižnějšímu bodu ČR.

V tomhle ohledu byl Mouťa zvyklán (i vzhledem k pozdní hodině), ale Lev tvrdě s argumentem „kdy jindy se sem zase podíváme“ jeho dobití prosadil. Zpočátku jim ještě přálo štěstí – po na mapě neexistující cestě přelezli první ze dvou kopečků, víceméně azimutem sjeli dolů, ale tam už narazili. Vysoké kopřivy, komáři a houští s roštím komplikovali pohyb. Nakonec se probojovali do nějakého průseku, který je sice stahoval trošku severněji, ale dal se. Přehoupli se i přes druhý z vršků a zkoušeli svah stáhnout po vrstevnici co jen to půjde, ale moc to nešlo, protože povrch „louky“ tvořila směsice deset let nesekané trávy, malých břízek a všeho možného jiného asi metr a půl vysokého. Prodrali se na cestu, po které se pohybují traktory senařů a která je dovedla až k hranici. Okoukli švédské šance a konstatovali, že krajina u našich sousedů je lesoparkového typu a v pěkném kontrastu k mírou zušlechtění u nás. Prohlásili jižní pól za dobyt a ve tři čtvrtě na šest zamířili na sever.

Zpočátku ještě nijak nevalili, kochali se přírodou (Lev se pokoušel fotit asi z padesáti metrů nějaké káně, přičemž několikrát jindy se před nimi takový dravec zvedal na patnáct metrů - byly to opravdu kapitální kousky, radost pohledět) a dumali o nenormálním údělu oblastí s nějakými umělými ohraničeními (kupř. jak se ti Rakušáci namačkaní na druhé straně koukají na lado, které jim ještě relativně nedávno patřilo a vzkvétalo atd.). Tlačící čas a dobrý povrch péesáckých asfaltek postupně rychlost přesunu zrychloval (á propó PS - Lev si sám přivodil lehčí psychické trauma tím, že v dědině s typickým názvem Český „Herrleschag“ spatřil staré stroje represivních složek tohoto státu, což mu aktivovalo spoustu vzpomínek z období před 17.11.1989... Mouťa se tak moc nerozhlížel a tak byl v pohodě). Závěrečná cesta byla „jako když střelí“ nahoru dolů (v jednom místě byla maximálka 62km/h, což není na rozbitém asfaltu špatné) a aktéři se nezdržovali ničím (i závěrečné kalorické bomby chroupali za jízdy), až kousek před Dolním Dvořištěm (leží na mapě nad Horním) zastavili na několik neúspěšných pokusů o fotografování (Mouťa mačkal moc brzo). Objeli anténami osypaný Šibeniční vrch (přejmenovali ho na Telekomunikační kopec), minuli několik zástupkyň nejstaršího řemesla (jedna nevypadala odpudivě, ale jediný cit, co v nich vyvolaly byl soucit nad smutným údělem) a s na vteřinu přesně hodinovým zpožděním dorazili k autu - 60km za 4h45 (v kterých je započítána Mouťova hodinová chůze) byl výsledný údaj.


-mou-

  Fotky z akce