2.03.2002
Ledový Benešov

Uspav ženu a děti jsem o půl druhé dofoukal přední pneu, osedlal svůj stroj a vyrazil. První asfaltové metry jsem namísto rozhlížení se vůkol strávil s pohledem upřeným dolů na rozhýbávanou zatuhlou převodovku a moc mi to nevadilo, protože bylo vidět tak na kilometr, hustě sněžilo a hlavně fučel ostrý severák, proti kterému jsem zrovna směřoval. Ani teplota nebyla optimální, motala se kolem nuly a půda nebyla tím pádem moc ztuhlá. Odbočil jsem po novém makadamu k čerstvě postavenému vysílači (asi pro mobily - ráz krajiny hyzdící monstrum o průměru čtyř metrů a vysoké tak padesát), který na mě nepřátelsky vrčel. Asi tušil, co si o něm myslím. Radši jsem se schoval do lesa. Řídký výskyt izolovaných ostrůvků starého sněhu byl jasnou zprávou - nepůjde (jak jsem zamýšlel) o výlet na rozlučku se zimou ale o výlet na přivítání jara. Pod čerstvě položenou tenkou vrstvičkou sněhu leželo ledacos – většinou bláto, chvílemi starý sníh a občas překvápko v podobě škraloupem ledu pokryté louže (hned na začátku se mi podařilo jednu velikou trefit, obešlo se to naštěstí bez omočení). Ukryt před větrem jsem zvýšil tlak i v gumě zadní a pak pokračoval severozápadním směrem, hledajíc neustále optimální (co možná nejtvrdší) stopu. Semotamo jsem setřepl sníh z bundy a čas od času jsem musel zastavit kvůli očištění brýlí, zejména před sjezdy. A ty byly! Asi nejlepší hned na začátku, rychle se střídaly různé povrchy (bláto, tráva, led, sníh, voda) a mně se kromě udržení slušné rychlosti a pobrečení si povedla i závěrečná pravoúhlá točka na poštěrkovanou asfaltku (po dlouhém smyku jsem hned ťukl i jeden “fine tunning” pidismyk.

Následná pasáž nabírání výšky po dobrých cestách nebyla moc zajímavá, jediný člověk, kterého jsem potkal, mě málem přejel (nějaký výrostek v zákazu vjezdu zkoušel, při jaké rychlosti se stovka škodovka neudrží na sněhem pocukrované silnici). Nemaje map jsem překřižoval cestu Benešov - Buková (lepší by asi bylo sjet si dolů k potůčku) a začal stoupat k vodárně. Nebyl jsem moc spokojený, protože tu leželo asi nejvíc sněhu, co jsem toho dne potkal a mě pronásledovaly představy, jaké by to bylo si to sešoupnout a tak jsem se rozhodl, že zjistím, kam vede tamhleten sjezd doleva. Vedl dolů (to už je taková vlastnost sjezdů) a končil smyčkou na otáčení lesáckých aut. Zpátky se mi nechtělo, smrky byly vzrostlé a tak jsem nasadil azimut s tím, že jsem se občas svezl po nějaké stezičce (od zvěře či staré zapomenuté). Prodral jsem se na kraj lesa a dál postupoval podél něj směrem, kde jsem tušil napojení na polňačku z Protivanova. Ať už jsem jel po louce nebo uvnitř porostu, nejvýraznější prvek bylo nalepování se sněhu. Napadaná vrstvička se totiž při teplotě, která panovala, dokázala celá (i s trochou listí či jehličí, které bylo pod ní) nanést na pláště (však taky jsme odpoledne dělali s Matějem sněhuláka). Aby mi to alespoň trochu jelo, odpojil jsem brzdy. Zvěř byla celkem překvapená, co tam dělám, zejména jeden zajíc si mě poměrně pečlivě studoval (asi už dlouho nic takového nepotkal). V tomto úseku jsem dost často pochodoval pěšky a při jízdě si musel dávat velkýho bacha na klacky, které se mi furt cpaly do špajchen. Posmutnělý z faktu, že ani na mokrých kořenech se mi nepodařilo spadnout jsem nakonec přece jenom dobojoval k cestě (o jednu dřív rovnoběžnou se zamýšlenou).

Počasí bylo poměrně konstantní, jen namísto velkých vloček – trakařů padaly o něco menší krupky. Po chvíli stoupání jsem se napojil na mně známou magistrálu a kolem vodárny a koule se propracoval na kraj lesa a na chalupu. Když jsem pak bicykl čistil, došlo mi, proč v druhé půlce výletu byly takové problémy zařadit nějakou rychlost – celý stroj byl omrzlý krunýřem a např. kolečka napínáku přehazovačky měly dvounásobný průměr a byly z ledu. Ačkoliv jsem venku strávil pouhé dvě hodiny a na tachometr nanesl 20 kiláků, stačilo mi to.

PS: Z plánovaného nočního výjezdu bohužel sešlo, bez světel (nezbalených během chaotického odjezdu z Brna) jsem se do stopy neodhodlal.

-mou-