20.01.2002
Natátá Šmelcovna

Na nedělní odpoledne jsme si (Mouťa-Lev) domluvili první letošní výjezd. Jako slaměný vdovec (rodinka na chalupě) jsem chtěl využít pěkného počasí a těsně před nastupující oblevou si užít sněžných koloradovánek (namísto běžného pofotbálkového vysedávání v zakouřené Severce, při kterém ztuhne pokopané tělo, odbelhání domů a svalení se k bedně). Blížilo se čtvrt na tři, když se Lvovi, zatíženému kuřecí nádivkou, podařilo došplhat k "letadlu". Byl trošku kropenatý, ale na rozdíl ode mě se zadním blatníkem a tudíž výrazně sušší - já už si hodnou chvíli nadával, že jsem nechal blatníky doma a mám zadní část těla do pasu durch. Trošku jsem ždímnul a hodně toužil, aby to co nejdřív oschlo. Vše se však vyřešilo jinak – stoupáním k Ríšově studánce propocený jsem provlhl celý (teď už ale jsem byl mokrý teple) a cestou dolů jsem to vyfoukal.

Bylo poměrně teplo - asi 5stC, příjemné bezvětří a občas dokonce na nás vykouklo sluníčko (na tmavé brýle to ale nebylo). Sníh (ve městě proměněný v kaluže a hromady špinavé břečky) byl v Kočičím žlebu sice natátý, ale díky procesí chodců udupaný a celkem "jetelný" (akorát v jednom místě Lev spáchal jezdeckou chybu, nečekaně zastavil a mně nezbylo, než do něj zezadu narazit). Sjezd od studánky byl předčasným vyvrcholením celé výpravy. V kolejích od auta to fajn valilo a daly se nabrat slušné grády. Nebrzdil jsem, soustřeďoval jsem se na udržení se v uduslých korýtkách, ale ne vždy se mi to dařilo. Asi ke konci první třetiny jsem vylítl ve vysoké rychlosti do hlubokého sněhu a musel použít všechen svůj um a značnou dávku štěstí, abych se nerozbil. Je pravda, že jsem v úspěch moc nevěřil a těch 100m, co jsem neměl jízdu pod kontrolou, jsem si vyhlížel nějaké pěkné místečko na velepád. Vše ustav jsem už jen s drobnými odchylkami od optimální stopy pokračoval dál. Při občasném zbloudění z pevné části do měkké docházelo kromě značného brzdění (jako by vám někdo cizí chytal za V-brejky) i k poměrně paradoxnímu jevu - opticky se zdálo, že by kolo mělo přejet přes vyvýšený schodek načechraného sněhu, ve skutečnosti však skočilo dolů asi o stejně velký kus, protože se panenskou pokrývkou prořízlo níž. Zvlášť při vyšší rychlosti to působilo hrozně divně. Dole jsem snědl pomeranč a asi po pěti minutách se rozhodl jít naproti zjevně v problémech se nacházejícímu Lvovi, ale procválali kolem nějací koňaři, tak jsem usoudil, že 1.pomoc mu můžou poskytnout (a dřív) i oni. Za chvilku se od pohledu otřesený král zvířat z lesa vykodrcal a levé šlapátko obalené vyrvaným drnem hovořilo už z dálky jasnou řečí. "Padavka" sám doplnil informaci ve smyslu, že se mu zapíchl předek a jak byl katapultován ze sedla, tak se kopl levým kolenem do kozy řidítek (po ministriptýzu vše doložil ukázkou odřenin). V prvotním šoku dokonce uvažoval o odstoupení, pak řekl, že to kousek zkusí a nakonec mi v kopci do Hvozdce ujel (mám teorii, že tělo poraněného člověka produkuje nějaké šťávy, které mu umožní pokračoval zvýšenou silou dál - reflex z doby kamenné, kdy musel svůj zápas s divokou zvěří dokončit a kdy se vzdát nešlo).

Objeli jsme Hvozdec hnojníkovou zkratkou po díkybohu trošku ujeté polňačce a s obavami (že by cesta mohla být rozbitá a nepoužitelná) se blížili k hřebenu. Na asfaltce ležící sníh však byl zmrzlejší a tvrdší než kdekoli jinde a my v pohodě dorazili do Javůrku. Tam začalo drobounce kapkat z nebe a s přestávkami to vydrželo až do Brna. Sesvištění ke Šmelcovně bylo druhým skvostem na koruně výletu. Zezačátku jsme sice oba hledali v záhybech ideální trajektorii (muselo se před točkou trošičku přibrzdit - což zejména já nejsem zvyklý - jinak to škobrtlo přes měkčí střed a vnější uježděninu do hlubokého sněhu v příkopu), ale od druhé půlky už nám došlo jak na to a styl jsme si vybrousili. Já jsem měl ještě chvilku před koncem drobné problémy, když jsem zprava předjížděl zastavující auto a musel hodit kličku kolem dveří (které velitelka vozu bez rozhlídnutí otevřela), ale už nás to nemohlo zadržet a my ve třičtvrtě na čtyři stanuli na břehu Bílého potoka.

Bez nějakého lelkování jsme pokračovali dál. Chvilku jsme sice museli kola tlačit přes slušně vysněžené (a neudupané) pole, avšak v lese už byla pokrývka nižší a my se mohli vydrápat zpět do sedel (ta nás trošku tlačila, vždyť naposledy jsme si vyjeli před dvěma měsíci). Taky byly cítit poměrně netradiční partie (mě např. tahaly svaly na spodcích ruk). V tempu jsme projížděli houpáky - koleje od aut byly někde prohráblé dokonce až na zem. Kochaje se pohledy na zamrzlou říčku (já jsem samozřejmě začal rozvíjet teorie o tom, kde všude by to šlo po ledě) jsme se propracovali k V.B. Ani tady jsme se na občerstvení nezastavili - obavy ze tmy a z toho, že už bychom se nerozhýbali byly nejsilnějším pocitem dané chvíle.

Na levém k jihu přikloněném břehu to nebylo ono - zezačátku jsme balancovali tlačíc stroje po šikmé zledovatělé pěšině. Pak sice přišel lepší, sněhem málo pokrytý úsek, ale k pionýrskému táboru jsme to museli poctivě vytlačit. Na skalnatém srázu dokonce Lev vyměkl a pod rouškou rychle nastupujícího soumraku kolo dolů svedl. Od Zouvalky se začal lámat chleba - v hlubokém a rozbředlém sněhu to skoro vůbec nejelo. Hodnou chvilku jsme kola vedli a úsek, kde normálně máknem do dvou stoupáčků ale v podstatě ho lehce přelítnem, trval neuvěřitelně dlouho (měsíček svítil na cestu když po ní kráčeli). Od kopce už se zas frčelo směr vana s teplou vodou. Lev chytil druhý dech a musel na mě čekat, já začal výrazně cítit levé lýtko (a tam přebývajícího Taldičovýho "koňara" z dopolední kopané) a moc mi to nedupalo.

Od Šuláka jsme vsadili na jistotu silnice. Koleje od aut byly sice hodně uzoučké a byl problém se v nich udržet, ale určitě to bylo o řád rychlejší než po chodníčku. Dojezd probíhal poklidně, do té doby celkem čistí jsme vše (bicykly, dresy, těla) našpricovali bláto-vodo-solnou maltičkou.Já se potýkal s motivací (nerad se motám po výpadovce mezi motoristy) a tak jsem se schoval do vzdušného pytle souputníkova a nechal se dovézt až k Bille. Sám pak jsem si tak dlouho říkal, že to na Žluťák vytlačím, až jsem to nakonec vyšlapal. V 19:10 jsem už rozvěšoval zahumusené, mokré a smradlavé hadry po topení naší kotelny.

PS: Údaje z tachometru - čistý čas 4hodiny (hrubý o půlhodinku delší), délka 56km.

-mou-