17.06.2021
Lermoos

Prolog
Původně byl záměr podniknout výpravu do Nauders a trojhraničí It/Aus/Ch, ale jelikož sníh odtával v chladném jaru jen velmi pozvolna, volba padla na níže položený Lermoos. Nicméně i v okolí Zugspitze bylo sněhu víc než jindy - ještě 14 dní před akcí se na něm nad 1600mnm lyžovalo a některé traily byly kvůli tomu uzavřené, ale pak přišla vlna veder a tím pádem dostala cykloturistika v oblasti zelenou. A protože rosničkáři v dlouhodobějším výhledu naznačovali, že by mohlo celou so+ne pršet, vyrazilo se už ve středu po práci.

Čtvrtek
Ráno byl hic a téměř bez mráčku a na tom se nezměnilo nic ani následující dny. Plán na první den byl jednoduchý – pozvolna se rozjezdit kolem šlepru v Bichlbachu, který jezdí čt+so+ne. Ale tenhleten čtvrtek nějak lanovku nepustili, což potvrdila po telefonu i paní na informacích. Asi málo lidí. Co naplat, řekl si náš čtyřlístek a vrhl se do plnění programu na druhý den, tj. projet si kopec Grubigstein. Poznámka redakce: Okem náhodného kolemjdoucího měřeno byl k vidění jeden Silničář s obtaženým dresíkem Castelli a maratónskou 29-tkou, jeden Sjezdař s 27.5-palcovým trejlovým bikem a dva elektrokolaři na muletech (Kochal a Universál). Používat slovo “čtyřlístek” na takto nesourodou skupinku se nám nezdá moc přesné.
Že by to byl kór extra “flawless start-up”, tak to teda ne. Spíš by se dalo napsat, že se s obtížemi vyvrbili někdy po jedenácté. Prim držel Štěpán, který se rozhodl vyměnit nášlapy a který prostě nevěřil, že do hliníku kliky dokáže vyřezat ocelí pedálu závit nakřivo - nakonec to pod tlakem okolí vzdal (ale podle výrazu tváře jen velmi nerad).
Kabinka je vynesla do 2100mnm, kde bylo příjemně chladněji (nicméně furt na krátké-krátké). Nahoře nejprve mrskali pohledy na vzdálenější i bližší křivky pnoucí se přírody, pak se ještě přesvědčili, že hrstka omladiny s integrálkami nemá patent na nějakou lepší trať a už se mohli vydat do akce. Kus spálení výškových metrů po šotolině, pak Grubigalm trail a pak Forrest Aisle 2. No, vytřepaní byli fest. Kromě Sjezdaře se do sehr schwer Forrest 1 nechtělo nikomu a navíc nebylo jisté, jestli vše stihnou v rámci 2-hodinového lístku na šlepr a proto jen z mezistanice vyjeli podruhé nahoru.
A ještě víc šotoliny a pak lehčí Wolfratshauser trail i s objížďkou malého sněhového plácku. A na Grubigalm, kde začíná přechválený Blindsee trail. Nebyl špatný, ale toho humbuku a reklamy kolem by tolik být nemuselo. Nicméně místy asi mělo označení černou barvou opodstatnění. Třeba v závěrečném kořenitém úseku, kde se podařilo Silničářovi zaseknout přední kolo jeho bicyklu. A protože to zdvih 100mm a hlavový úhel 70+ vyřešit nedokázaly, řešil to dres a helma a kůže na bradě/loktu/rameni (naštěstí kosti a šlachy vydržely a vlásečnicové krvácení se zastavilo samo). I další s ním drželi partu – Kochal se vyválel v kleči o kousek dál, když už už zastavoval – nicméně začal koch o krapítek dřív než měl. Jo, a Sjezdař se otřel o bok. A Universál dost divoce vystoupil po svahu dolů a měl problém dosáhnout. Ale jinak vše v poho.
U příjemně osvěžujícího slepého jezera se sice ocachtli, ale taky začali mít hlad (tradiční vydatnou vajíčkovou snídani strávili už během dopoledních příprav k odjezdu) a pivo tam taky nikde netočili … . Co naplat, natlačili do břich tyčky, zapili to vodou, až jim kuňkali v břiše alpské žáby (naštěstí žádný čáp nebyl na blízku) a pokračovali dál.
Bylo po druhé hodině, tachograf ukazoval teprve patnáct kilometrů a Univerzál musel uklidňovat Silničáře, že ještě něco ujedou. Ale přibývalo to pomalu – od vody tlačili, dost často hledali správnou cestu na mobilu a sil už předtím dost vytřásli. Přesto se propracovali do mezistanice Marienbergu, odkud se neelektrifikovaní nechali vyvést do 1650mnm (baterkáři si to vyjeli s dopomocí motoru po vlastní ose). Nastal čas pozdního oběda a výlet se výrazně zlepšil. Ukázali potvrzení o bezinfekčnosti a mohli si objednat gulášovku/ gulášovku/ špecle s květáčky/ těstoviny/ pivo/ pivo/ pivo/ pivo/ pivo/ pivo. Seděli na terase restaurace s výhledy na skály se zbytkama sněhu a bylo jim houby zle.
A zase do sedel a dolů, tentokrát už v lehčích trailech tolik nebojovali. V okolí mezistanice se trošku motali, protože Fun Trail neobsahoval žádný fun-faktor a návrat na Barbořinu pěšinku (přeloženo volně z názvu Barbarasteigtrail) komplikovala nepřekročitelná bobová dráha. A následoval dojezd - Panoramaweg do Ehrwaldu a na ubytko. Jo, abych nezapomněl, Bleri s Mouťou se ještě byli na závěr vyšlapat kolem Thoerlen (kopců Oberleiten/Poellerkoepfe s výškou Sněžky a rozkládajících se pod Zugspitze) – mj. tam honili sviště a veverku, srkli jedno rychlé přímo na úpatí nejvyšší německé hory, skoukli výhled na Ga-Pa a podivovali se množství seníků na horských nivách.

Pátek
Pod hrozbou předpovídané bouřky ve tři hodiny a s vědomím fyzické náročnosti programu dne vstali a vyrazili brzo – krátce po osmé odjezd od domu a jen taktak že nestihli první výjezd lanovkou Ehrwalder Almbahn.
Možná stojí za zmínku způsob, jak trasa této etapy vznikla - Mouťa se díval na Pyšnou princeznu a zaujala ho pasáž, kdy král rozesílá hlídky na všechny světové strany, aby našli Krasomilu. I řekl si, že to udělá obdobně, akorát že se budou hledat pěkné traily (mimochodem, dopadlo to podobně jak v pohádce: “Jeli jsme dnem i nocí, cestou necestou, lesy-loukami-koryty řek, všude jsme hledali …. Našli? Nenašli.”). Nicméně vymyslel výjezdy na jih, západ a sever. Jen na východ mu to nějak nevycházelo. Až se nechal inspirovat výletem na Komoot s názvem “Gigantisches Panorama”, akorát závěr přesunul z Marienberg Joch (který už byl součástí jižní trasy) na Fernpass. So far so gut. Nicméně realizace samotná měla spoustu stupňů volnosti:
- Lev a Bleri drží celý výlet v ruce mobil s mapy.cz a navrhují drobné korekce trati
- Štěpán ordinuje na dálku a pak se ztrácí/jede jinudy
- dešťovým mrakům tamhle se radši vyhneme
- pan soused ráno na ulici povídal, že je to hezké i na Seebensee
Dovolenkově naladěný Mouťa se neměl náladu hádat a tak akorát prohlásil, že negarantuje, že baterky/svaly upravený výlet zvládnou a že možná zmokneme, ale to je asi tak vše (abychom byli spravedliví nutno podotknout, že mít za krkem bouřku a koukat v klidu na Lva, který si každou špagetku dvakrát narovná, než ji naloží na vidličku, není úplně lehká úloha).
Jinak Seebensee obklopené dvoutisíckami je úchvatné, tvary štítů Hochwand, Hochplattig a jiných 2500-2700mnm vysokých skal po obou stranách údolí bizarní a zakončení Gaistalu soutěskou důstojné. Protože bikepark u šlepru Kreithlift byl ještě zavřený, nastoupali trochu do Buchener Hoehe. Podařilo se jim trefit pěknou stezku souběžně se silnicí pro sjezd do Brandu a byli odměněni za risk zkusit modrou k Saglbachu. To už se ocitli na jižním svahu, kde slunko tlačilo rtuť ke třicítce a kde je čekal Radweg Mieming - nudnější přejezd po asfaltu a šotolinách přes Telfs, Wilder/Obermieming do Nassereith, kterému by víc slušel gravel-bike. Jeli od pítka k pítku (někteří do nich strkali hlavu), glgali co to jen šlo a domazávali se opalovacím krémem, ale stejně dorazili do Nassereith vysušení jak tresky.
Podél silnice E532 vyjeli na malebný Schloss Fernstein a jali se občerstvovat (v samoobslužné hospodě se slovenským kuchařem a pokladní, kde vybrali-zaplatili a dostali na tác budík, který jim začal pípat a vibrovat až bylo jídlo připravené). A protože to od jihozápadu bublalo bouřkou, zkonzumovali, co měli a pokračovali dál po Via Claudia Augusta. Už v lese víc schovaní před slunkem se zhoupli přes sedlo do Biberwieru. Tam se rozdělili - Štěpán a Lev se zdrželi cachtáním v potoce a zbytek jel domů rovnou.
Kdyby byli miléniové, nahráli by trasu na Stopař, Strava, Relive či jinou potvoru, sdíleli by to na svých jůtůberských fejsech a dostali spoustu lajků. Takhle jen na dotaz pana domácího “Kde jste byli?” Mouťa lámavou němčinou vykoktal názvy míst a ubytovatel jim to pochválil řka, že si udělali pěkný výlet (a ještě jim podal hadici na ostříkání prachu z kol).
Doplnění: Celkově to bylo asi 90km a cca 1500 výškových metrů a elektrikáři museli hodně šetřit ampéry, volty, ohmy, waty a přechodně i induktivními a kapacitními reaktancemi, aby jim na konci zbyla na baterce alespoň jedna čárka z pěti.

Sobota
Mančaft a technika byli po předchozích dnech lehce zdecimovaní – Mouťa kroutil tuhnoucím loktem; tuplovaný děda Lev měl slunkem spálené levé lýtko, co chvíli vytřepával zmožené dlaně a blouznil něco o křepké golfistce (to slovo už dávno ze slovníku staročeštiny vymazali); Štěpán nemohl najít na rozbitém zadku místo, na které by se dalo bezbolestně dosednout a Bleri k osmici na zadním kole přidal i silnou alergickou reakci na kvetoucí lučiny (teklo mu ze všech otvorů na hlavě /nejvíc z očních důlků, nejmíň z uší/). Navíc volala paní Bleriová, že to s tím sportováním nemáme přehánět, aby Igor nepřijel na oslavu 15.výročí svatby moc unavený. A tak byl sobotní program odpočinkovějšího rázu (asi 50km a převýšení 1000m).
Ráno stačil jediný pohled z okna a ze 40%-ní pravděpodobnosti srážek se stala nulová. Ověřili si, že je bichlbašský šlepr v premávke a vyrazili na západ.
Vyvezli se pod Alpkopf poprvé, a byli trošku zklamáni tím, že Bichlbašané většinu energie věnovali reklamě na své traily a na jejich budování zbylo jen malinko – krumpáčem rozrýt drn sjezdovky a v lese naznačit, kudy by se to přibližně asi dalo sjet. A dole udělat dvě tři pidiklopenečky pokryté štěrkem a přerušené skoky do oblouku. No, hodně to připomínalo Plešivec před tím, než tam přišel Michal Prokop.
A vyvezli se nahoru znova (došlo k zábavné situaci s placením, kdy si Štěpán s pokladní nerozuměli) a spustili se na druhou stranu kopce. Hoehenweg trail ani žádným uměle vybudovaným trailem není, jen dali ceduličku “Cyklisto respektuj pěšáka” na začátek turistické značky. Reinerwald a pěšinka dolů je zavedla do Rinnenu a odtud zamířili do lidmi opuštěnější krajiny Rotlechtalu. A šotolinami Jakobsweg, Bike Trail Tyrol Etappe 4 a “VCA R7” přes Heiterwang dokončili okruh do Bichlbachu. A po Panoramawegu domů. Cestou nenarazili na hospodu, tak se nakrmili doma, zajeli se autem vykoupat do ledového Heiterwanger See a před usnutím jim ještě nudu fotbalového ME zpestřila ohňová slavnost na přilehlých svazích.

Neděle
Od pohodového kratšího okruhu Lermoos-Griesen-Plansee-Bichlbach-Lermoos (45km/700m) si moc neslibovali, ale nakonec to bylo fajn s bonusovým trailem podél břehu jezera, kudy následovali ostatní cyklisty do jednosměrného zákazu vjezdu (ten má zjevně smysl až v plné sezóně, teď tam skoro nikdo nebyl). Překvapením byla i výrazně teplejší (a tudíž koupatelná) voda v porovnání s vedlejším Heiterwanger See.
A to už bylo všechno – snad by šlo jen dodat, že protože se jim některé stezky začaly opakovat; počasí se kazilo a Bleri by další den už neměl co na sebe (ráno rozlouskl poslední 4.oříšek s modrými cyklokraťasy), odjíždělo se jim do ČR lehčeji.