14.08.2020
DAVOS

Pátek
Celé dopoledne střídavě pršelo, mžilo, lilo či se podle radaru k dalšímu dešti bezprostředně schylovalo. Bleri postupně vyhlašoval novou a novou pevnou hodinu odjezdu až se od 9:30 nakonec dostal k tomu, že by bylo dobře se naobědvat a pak se uvidí. Pak se uvidělo, že je potřeba slehnout.
Nakonec ve dvě vyrazili a to vláčkem-lanovkou Parsennbahn na Weissfluhjoch 2662mnm. Nahoře byl mrak, který se trhal a padal na svahy krásně barevných skal - jeden kopec byl tmavý, druhý světloučký a další dozelena od lišejníku. A nebylo moc teplo, asi 7stC (místní biker, s kterým se dali do řeči, trochu nechápal, proč přijeli /9 hodin/ z Čech, kde je 35stC). Kus širší šotolinou a kus cik-cak pěšinkou sdrcli nad mezistanici. Dost se fotilo (i tulící se dvojici svišťů), kochalo výhledy skrz řidší oblaky (pršet záhy přestalo) a hodně kontrolovala správnost trasy – o nějakém hltání kilometrů či nedejbože sportovním výkonu se opravdu hovořit nedá.
Po lehčím trailu 332 dobyli Gotschanagat 2285mnm a protože počasí přálo, rozhodli se prodloužit si cestu o sjetí do Klosters a vyjetí zpátky lanovkou. Nicméně spíš než o sjezd (po trase č.9 "Bahnentour") se jednalo o boj. Spádnicový orgasmus bolel - ruce vytřesené, palce vylomené, brzdy smradlavé. Chvílemi snášeli (Mouťa snášet nehodlal a tak byl snešen do kapradí, pod kterým byly valouny a trochu se dodřel). Chvílemi nasedli, aby po pár metrech zase s hanbou slezli ... atd. Zkrátka a dobře, v půlce svahu toho měli už plné zuby a aby stihli lanovku, tak po šotolině shrkli spoustu výškových metrů dolů.
Lanovka jim ujela doslova před nosem a byla poslední. Tak si začali ostříkával kola, aby je nervali špinavé do vlaku a ten jim málem ujel taky (poslední byl Štěpán - v chaosu netrefil perón a do dveří soustavy se zasunul za 20s odjezd). Zkrátka happy-end jak sviňa.

Sobota
Nedůvěra ve fyzickou kondici některých členů je katapultovala autem až na parkoviště ve 2000mnm. Tentokrát bylo krásně slunečno a dokonce i nahoře teplo (až 14stC) a zahřálo je i prvních stoupání/tlačení na Scalettapass 2600mnm. Bylo tam dost lidí (i 73-letý čiperný děda s kšiltovkou, který si část trasy nesl kolo na zádech), ale pohledy na štíty třítisícovek úchvatné. Trochu se báli, aby nemuseli dolů kola vést, ale šlo to dobře (jen jedna pravotočivá vracečka dělala trochu problémy). V údolu Alp Funtauna bylo tak nádherně, že snad lze Mouťovu instrukci Blerimu:“Nefoť a kontempluj, vole!“ omluvit.
A znovu stoupání, tentokrát lehčí - 400 výškových metrů k Kesch Apline Hut. Ukázalo se, že k nestydatě drahému pivu /6.9schf/ se nejlíp hodí dát napůl wurstík a napůl roští /psáno roesti - pečené bramborové šulánky/. Pohled z venkovního posezení přes třepotající vlajku na tající ledovec pod Piz Kesch 3418mnm patřil k zaslouženým highlightům dne.
Ve tři hodiny se přestali válet na slunku a zvedli kotvy směr ubikace - podél říčky s vápencem bílou vodou na Berguen (do Chants trailem, dál už po šotolině). Pak se chytli naučné stezky do žel.stanice Stuis (zpočátku rozumná, záhy se ale zvedla do nepříjemně rozpáleného na jih orientovaného hangu). A odtam už širší cestou vedle řeky po 242-ce do Filisuru. Tradiční závěrečný sprint k odjezdu vlaku jim ještě naposledy zvedl tep a pak už jen mohli poslouchat, jak ty pražce dělaj drndá-drndá….

Neděle
Ne úplně vyspalí (i kvůli drobným spáleninám kůže, kterým se i přes intenzivní mazání opalovacím krémem v sobotu nevyhnuli) se ráno vypravili neuvěřitelně rychle (8:20 už seděli na kole). Trochu v chaosu se propletli skrz ortodoxní Židy (ti tam dorazili ve značném počtu kvůli tradičnímu jarmarku nevěst) k lanovce na Jakobshorn 2590mnm. Na šlepru udělali začátečnickou chybu – nalodili se mezi prvními a když se pak v mezistanici překládalo do menší kabinky na vrchol, tak se do první skupiny už nevešli a museli asi čtvrthodinu čekat na další.
Nahoře začíná Alps Epic Trail, požehnaný do této kategorie samotnou IMBA. Naši poutníci se k němu zachovali značně neuctivě – nejprve brblali, že je spíš na AM-kola než na jejich maratónské 100mm zdvihy (zejména se ozýval Štěpán, který se dvakrát vymlel kvůli zaseknutí přední vidlice o šutr), pak naprosto ignorovali stoupací pasáž ve svahu Rinerhornu (radši z časových důvodů sesvištěli do údolí a vyvezli se lanem /už zadarmo, protože si předtím připlatili pár euro na celodenní lístek/) a k tomu objeli po 335-značce spádnici Oberalp-Monstein. A ve stoupání nad Monsteinem tomu nasadili korunu úplně – rozhodli se skončit (Lev předběhl Štěpána a prohlásil, že už výš/dál nepojede) a tímpádem nereflektovat na zbylou třetinu epického trejlování. Následoval již tradiční sprint pěknou cestičkou dolů k vláčku, aby chytli dvanáctku (jezdí to z Filisuru každou hodinu) – tentokrát měli celkem komfortní šestiminutovou rezervu. A pak už jen vlak, ostříkat kola od kravinců, srknout nudlovou polívku a hupky-dupky k mamince do pelíšku.