22.06.2018
Zillertal

Zillertal aneb Athos, Porthos, Aramis a D’Artagnan opět v akci (nutno si však představit tuto čtveřici po dvaceti letech, tj. šlechetný Athos už nechlastá kvůli Mylady, hlučný Porthos není zas až takový prosťáček, obratný diplomat Aramis nepomýšlí na dráhu kněze a ztřeštěně odvážný D’Artagnan se trochu zklidnil).


Pátek – Improvizace pastvinami a lesy okolo Kellerjochu (hrubý čas 8h, délka 35km, stoupání 1.3 km)

Protože se ochladilo ze čtvrtečních 35-ti na 18stC (trochu sprchlo a trochu komický byl i pohled na Bleriho, když ve čtvrtek večer četl norskou předpověď hovořící o 2stC), zvolili pro první den nížeji položenou oblast v ústí údolí do Innu. A udělali dobře, protože vyšší vrcholy byly schovány v mracích. Popojeli autem do Fügenu, nechali se vytáhnout fungl novou kabinou Spieljoch I+II do 1850mnm (bylo tam 11stC a celý den bojovali s velmi proměnlivými tepelnými podmínkami) a začali se chaoticky motat po kraji (důvodů bylo víc, hlavním byl asi Mouťův do určité míry vstřícný přístup k Bleriho nápadům a to, že jasný cíl stanoven nebyl).

Napřed následovali nějaké místní cyklomanžele (ti si to vyšlápli poctivě ze spodu), ale jen k vrcholku 1920mnm - dál už vedli pouze uzounké stezky pro pěší. Chvilku diskutovali nad možností pustit se k jihu do Gartalm Hochleger (ale nebyl to okruh a šlo to dost dolů, tak to zavrhli). A nakonec původní plán (sjet k Innu a přesunout se údolím Alpbachu na protější svah) nahradili jednou z předem uvažovaných alternativ – obkroužit kopec ze severu.

Ukázalo se, že cesty (a tímpádem i cyklostezky) vedou zásadně z údolí k salaši napříč zamýšlenou trasou a to s velkým převýšením. Aby se udrželi jakž takž na vrstevnici, vypomohli si několika technicky náročnými přejezdy po pěšinkách, kde to na mokrých kořenech a kamenech klouzalo (párkrát si lehl Bleri s novými kufry - než pošteloval SPD-čka).

Bylo to dost náročné na navigaci – posuďte sami: Po 410 přes Kaunz Alm na sever, 414 (takřka přejeli odbočku) pod Gerstkopf (tam chvíli zvažovali i možnost spáchat sebevraždu pochodem po turistické stezičce ke Kellerjochhütte); 414 a po vrstevnici přes Schwaderalm na 416 do Proxn Alm (tam měl místní drsně vyhlížející bača jen špek a tím pohrdli); po spádnici podél Lahnbachu a cik-cak u dvou samot (Tatzlbach křížili ve 1280mnm) na 417 do Grafenastu na pozdní oběd (před druhou hodinou).

Teplý číšník jim naservíroval studenou miniporci předražených špaget (Lev si s ním pak ujasňoval, že opravdu nejde o dětské jídlo), srkli pivo, Bleri dal kafe (protože to vypadalo dost arogantně, jak na zbytek peletonu čekal na kopci a zíval) a mohlo se razit dál a to cestou nad lanovkou Wopfneralm přes Naunz (Štěpán serpentiny ošidil zkratkou přes louku), kde si trošičku zašli a pěšinou po vrstevnici 1600mnm na 412 a Loasattel. Zde byla zamítnuta pohodlná cesta do Hochfügenu (a po pravém břehu k autu) a oni se vydali na sever. Už dříve jim v plynulém pohybu bránily turnikety/brány/el.ohradníky obor, taky podél ostnatých drátů to chvílemi vedli a tady si vyzkoušeli nový prvek – nad bažinku vyvýšenou lávku ze dvou fošen s dírou na pneu uprostřed. Pak jeli/nesli podél potoka k vodopádům (po chvilce se naštěstí vrátili zpět), aby následně drncali po už sušších kořenech a šutrech dlouhatánský 5-ti kilometrový neznačený trail (první půlku jen mírně klesající, u Gartalmbachu pak sjeli z 1600 do 1250mnm). Mňaminda veliká.

A to byl víceméně konec, asfaltové šílenství od spodní stanice Onkeljoch-lanovky k autům se nepočítá. Lehce unaveni, těžce zahovněni (kravinci) a hlavně spokojeni mohli jet v šest (přes obchod, kde doplnili proviant) na ubikaci.


Sobota – Parafráze na Zillertal Bike Challenge, etapa 2, kategorie Lords, lživě Mouťou označovaná jako královská (hrubý čas 9h, délka 50km, stoupání 2.1 km)

Bylo ještě o stupínek lepší počasí než v pátek, na obloze se tetelily mráčky – zkrátka ideál. Do sedel usedli rovnou před barákem, popojeli kousínek ke šlepru (tam Mouťa oslyšel pokyn obsluhy „jeďte po jednom“, protože se mu nechtělo sedět samotnému), teleportovali se pomocí Rosenalmbahn 1+2 do 1750mnm, vyndali z kabinek lanovky kola a vystoupali do 2500mnm pod Kreuzjoch.

Tak to teda né, volají oklamaní čtenáři, vždyť je to dvakrát tolik jak z Ramzovského sedla na Čerňavu, my chceme číst o tom, že ve stoje šlapat nešlo (zadní kolo na šotolině podhrabovalo) a jako jediný vyjel Bleri díky své mistrovské technice „znásilňován sedlem“, že vás stoupání rozstřelilo po celém kopci, kdy o sjezdovku nad sebou vidíš jenom jednoho spoluvýletníka, že vás předjel šedesátník, který si za týden na Bike Challenge netroufne, ale má kamaráda, který se závodu zúčastní (shrnuto po americku – B+M+L+Š mají takovou výkonnost, že mohou fandit někomu, který fandí účastníku závodu), že jste chvílemi o zdolání hory pochybovali (zejména když nad vámi kroužili krkavci), že jste neměli smůlu, protože sněhová pole šlo snadno obejít a že jste tlačili tak dlouho, až se Lvovi přesunula brzdovka a on ji musel napumpovat zpátky mačkáním brzdy.....Ne-ne. Nic takového - redakce vám k tomuto úseku žádné informace neposkytne.

Na hřebenu si užívali úchvatných výhledů všemi směry. Ti, co to znali ze zimy, vzpomínali, kudy v prašanu lyžovali se svými ratolestmi ve trasách frýrajderů a byli překvapeni, kolik vody se formou vodopádů, čůrků i říček ze všech stran skalnaté podkovy řine do dvou jezírek na dně Wilde Krimml Alm a do Krummbachu. Jak se postupně spouštěli dolů červeno/černou sjezdovkou podél na šrot rozbité cesty, přepestrý tvar masivu měnil svou tvář a to jim bralo dech. Občas si zpestřili pouť plavbou po natátém sněhu (drobně se při tom vyráchali, jinak to nešlo), semotamo šplouchli do brodu. Užívali si všeho o 106, je to tam prostě nadzemsky krásné (snad proto tomu říkají místní Teufelstal).

Ještě zdrogovaní nádherou vyšlapali na Isskögel, čímž kotlinku opustili a vrátili se zpět do běžného poskvrněného světa se spoustou důkazů o lidské existenci (včetně reklam). Navíc jim čímdáltímvíc vadilo, že se motali s německou skupinou asi 5-ti bikerů a 3 bikerek středního věku. Marně hledali inzerovaný singl trail 440/444, a tak sešoupli do Latchenalmu na jídlo už trošku vystřízlivělí.

Dali polívku/pivo (ti nejhubenější i řízek) a synchronně s jejich oblíbenou osmou vyrazili k singl trailům, kde se jim konečně ty skopčáky podařilo setřást. Vybrali si povětšinou lehčí úseky (ničit si bicykly skákáním z metrových schodů se jim fakt nechtělo), tj. modrý Iss-Flow, červený Iss-Natur a nakonec modrý Iss-Shore, který Mouťovi míháním příčně položených světlých prken připomínal počítačovou hru. Dojezd byl po asfaltu, asi se nepodařilo domluvit výkup luk od zemědělců. A lanovkou nahoru (platil na ni kombinovaný lístek, co koupili už ráno) a podruhé k Latchenalmu a odtam už 443 Panoramatour k hospodě Kreuzwiesen, odkud cestou 1900/1830mnm a turistickou kořenatým lesem (kde provedl Bleri ukázkový stoj na hlavě) dokončili okruh k rannímu Rosenalmu. Těsně před zavíračkou vymlaskli velké/malé/žádné pivo a mohli pokračovat v sestupu do údolí. U Kreithütte tak tak že málem nepokazili celý dojezd, když netrefili turistickou pěšinku a měli náběh sjet až dolů po asfaltu. Ale Mouťa si všiml cedule a Lev pískotem Bleriho a Štěpána zastavil. Ono vůbec fungovali dobře jako tým – většinou kdo přijel k ohradě první, tak ji otevřel, podržel ostatním dráty a zase zavřel, Štěpán nosil Mouťův šátek, Bleri Lvovy rukavice, kdo mohl tak fotil, většinou jeli pohromadě a kecali, dělili se o tyčky a vodu, hledali na mobilech/navigaci trasu aj. - zkrátka chemie kolektivu fungovala na jedničku (pozn. redakce: hlavní redaktor se kategoricky distancuje od keců o chemii, kterými byl autor tohoto článku nakažen při sledování MS ve fotbalu. To, jak se k sobě B+L+M+Š chovali, je zaviněno souzněním situace a jejich stav nejlépe reprezentuje heslo, které používali místo pozdravu ve styku s domorodci - „Wir haben vier frauen und 13 kindern“, což znamená v překladu „Vydali jsme se na dnes již ne samozřejmou rodinnou životní pouť a jsme tím možná semletí víc, než si dokážeme přiznat. Ale teď máme prodloužený víkend a v něm nabereme duševních sil, co to jen půjde“).

Od mezistanice Rosenalmbahnu se radovali ze singl trailu Wiesenalm (5 km dlouhý, převýšení 755m, gradient 15-30%, obtížnost lehká až střední). Zajímavá byla právě ta proměnná náročnost (člověk musel dobře číst, co se dál bude dít) a to, že část úseků byla „flow“. Uvítali i pauzy při přejezdech při křižování silnice. Z rytmu je trošku vyvedl Lvův defekt v půlce, ale rychle se do toho zase dostali. A všemožné testy dovednosti zvládali dobře, snad jen úzké rozbité vracečky dělaly při horším nájezdu potíže.

Dole vypadala lanovka zavřená, ale hadice s vodou tam zůstala k dispozici a tak ostříkali bajky a mohli jít bydlet (na nákup už bylo o půl sedmé pozdě). Jo, abych nezapomněl, už víte v čem Mouťa lhal, když mluvil o královské etapě? No jasně, tohle byla zjevně etapa císařská!


Neděle: Schlegeisspeich - Pfitscher Joch a zpět (hrubý čas 4h, délka 15km, stoupání 0.5 km)

Inspirováni sobotním úspěchem přehodnotili plány a namísto lesů/pastvin nad Mayrhofenem se pustili znovu do vysokohorského prostředí, tentokrát u jižní hranice Rakouska. Auta použili místo lanovky (nebojte, 12.5E za průjezd tunely zaplatili taky) a přesunuli se do 1750mnm k nádrži Slegeisspeicher. 130m vysoká hráz z roku 1970 je jistě monumentální stavební dílo, dovnitř jsou možné prohlídky, z vnějšku po ní vede ferat a všude jsou informační tabule o tom, jak je přínosná, ale skeptici trochu váhají nad tím, nakolik vybudování vodní nádrže podpořilo zmenšování okololežících ledovců.

Vyjeli po slušné šotolině, ale nešlo to tak hladce, protože se probíjeli mezi několika autobusy turistů. Záhy se z cesty stala pěšinka plná valounků, místy pracně vyskládaná z kamenných desek. Časem je trochu bolelo za krkem, protože vzhlíželi k nad nimi trčícím horám – vlevo Hochsteller (3098mnm) a napravo Olperer (3476mnm), který má na severní straně ledovec Tux. Dodrncali/dovedli kola až k usedlosti Lavitzalm (2100mnm), kde zdánlivě nemožně začínala lepší cesta s traktorem (ale vysvětlení je prosté, vedla totiž přes sedlo do Itálie), zhoupli se skrz záplavový dolík a s výhledem na další vodopády, kamzíka a sviště zkusili stoupat do sedla. Nešlo to až tak snadno, protože došlo k něčemu, co právnící označují jako zásah vyšší vůle – šlo proti nim stádo krav. Byly to mladé kusy, občas na sebe skákaly a směr moc nedržely i když po nich pastevci házeli kameny, pískali na ně a bodali je klacky. Apropo pasáci, byla to celá rodinka, roztrhané flanelové kostkované košile a všelijaké gatě, ale superboty za desítku nejmíň. Bleri celkem riskoval, když netrpělivě jel proti stádu na kole, což hlavní kovboj (který pochválil Mouťu, jak pěkně čeká a stojí mimo cestu) označil za akci s nejistým výsledkem, kdy by vinu za případná zranění nesl nepochybně cyklista.

Vyjeli na Pfitscherjoch-Hause (2250mnm), která už leží v Süd Tirol a kde byl báječný výhled nejen na nejbližší kopce (vlevo Hochfeiler-Gran Pilastro 3510mnm, vpravo Hohe Wand-Croda Alta 3289mnm), ale i na další horské skupiny bolzánské provincie. A trošku začali tušit, proč se pěší stezka, na které stojí, jmenuje Traumpfad München-Venedig.

Využili možnosti najíst se v Itálii, kromě ochotného majitele „samoobsluhy“ si pochvalovali zelnou polívku s parmazánem, obří špagety (Lev je ani nedojedl) a kafe (1.2E), udělali skupinové foto, rozloučili se pohledem s lokalitou a bez dalších okolků se dali na zpáteční cestu. Pohrdli hopsáním přes valouny po turistické pěšině, lišácky objeli kraví cestičkou Lavitzalm a když už si začali libovat, jak to jde pěkně (Lvovi šlo drncání s odstupem nejlíp), tak se zasekli za stádem. Údolí zde však bylo širší a dobytek se rozptyloval všemožnými směry a našim poutníkům se podařilo proklouznout před ně. V protisměru míjeli poměrně velké množství bikerů, údolí je zřejmě populární - lze vysoko nastoupat po asfaltu a je tam možnost přejezdu do další země.

V závěru ještě Mouťu a Štěpána pálilo dobré bydlo - přejeli po lávce na druhý břeh říčky, za což byli po zásluze odměněni prodíráním se úzkou, kamenitou a zahovněnou mezerou v kleči (jediný výsledek byl, že se o ně Bleri /nevěda kde jsou/ trochu obával). A pak už jen do aut, na ubytovnu (Lev vybral moc pěknou: s domácím, který neměl rád Rusy /lidi z jeho generace mají zdravotní potíže od té doby, co černobylský spad zamořil zillertalskou oblast/, se třemi protichrápacími ložnicemi, s velkou koupelnou, kde byla vana a sprcha), umýt, sbalit, odjet domů, vyčůrat, vyčistit zuby, políbit manželky a spát. A to už je fakt vše (mimochodem, měli pocit, jako by se vraceli po týdnu, kromě pár odřeninek se nikomu nic nestalo, kola šlapala jak hodinky a počasí vyšlo nad očekávání, takže co víc si přát).