8.05.2015
druhá Garda článek

čtvrtek (Altissimo)
Lev, Bleri, Štěpán, Karel Hr. (novic teamu, který po první nejisté větě "kdy ráno pojedeme, pane Mouťo" rychle zapadl do party) a Mouťa stáli ve frontě na lanovku a nebylo jim do skoku - právě se dověděli, že lanovka bere kola jen ráno a odpoledne (bylo asi 11hodin) a pouze do mezistanice (prý že policie to tak chce kvůli možnosti nebezpečí uklouznutí na sněhu/ledu hřebenu - přitom záběry hřebenové live kamery nabízely jen zelenou travičku). Když už si začínali trošku zoufat (protože alternativa na horácích z Malcesine zahrnovala notnou dávku silnice s autoprovozem a tunely /nikdo neměl blikačku/), dali jim vlekaři tip na taxi, které Bleri domluvil v přilehlé opravně kol. Přijel Ital Ivo a prohlásil, že jede jen s osmi osobami. Ale i to se ukázalo řešitelné, protože Mouťa sbalil tříčlennou jičínskou cyklorodinu (pěkně barevně sladěnou do zelenožlutých dresů). Taťka (kompletně oholený Rumcajs) Jirka byl celkem řečný (jeho řeči se však postupem doby daly poslouchat hůř a hůř), Manka (asi 40+) tichá a dcerka Klárka /nikoliv Cipísek/ (9) po chvilce jízdy usnula. A probudila se, až když zjistili, že taxi nejede tam, kam si mysleli (k začátku DH Dioblo), ale tam, kam chtěli (tj. na úpatí Altissima). Jirka stačil doříct něco jako "Holky, že jste mi vděčný za to, že nejedu do kopce na kole, ale obětoval jsem se a nudím se tady s vámi - to mě bude muset Klárka nalívat celý večer víno" a už dorazili na místo. Ital odcvakal kleštěma plastové pásky, kterými přichytl biky k nosiči na přívěsu, vyinkasoval 20E na hlavu (15E by stála lanovka) a začal odpovídat na dotazy stran různých místních tras. Zejména otázka "Kudy si myslíte že by měla jet naše Klárka" ho zaskočila - marně se rozhlížel po okolních svazích a říct "se mnou taxíkem zpátky dolů" si netroufl. Polední nudu trošku naboural Jirka, který předvedl pěknou etudu na téma "zapomněl jsem helmu na přívěsu taxíku, ale pohotově naskočím na stroj, dojedu auto s kopce a ochranu hlavy získám zpět". Slunko se občas schovalo za mráček a foukalo, a tak šly vrstvy na tělo, a protože byl čas oběda, pojedli nějaké špagety (v Bocca del Creer) a v dobrém rozmaru se vydali vzhůru na nad nimi se tyčící horu připomínající přerostlý Medlaňák.
Cik-cak cesta se dala většinou jet (pokud síly stačily), občas tlačili, protože to podhrabovalo. Jirka vystřelil vpřed a nechal zbytek své rodiny daleko za sebou, ale i on musel slízt a tlačit, ale bylo to kvůli tomu, že "tenhle kopec nejde", kteréžto prohlášení poněkud pokazil nějakej mladej kluk, kterej suše prosvištěl kolem nás a za chvilku zmizel někde nahoře (nakonec to Jirkovi nedalo a na holky počkal a tak se L+B+Š+K+M od Jičína oddělili). Altissimo (=nejvyšší) měří něco přes 2000mnm, a tak se kochali výhledy a vydýchávali těch 400 výškových metrů, co dostali do noh. Kam dál? Ukazatelů a značení pomálu, cesty všelijaké a navíc Bleri Mouťu oslovoval jako druhého nejlepšího mapaře v Brně (čímž se ale Mouťa nenechal vyprovokovat a dál mžoural do 20 let staré mapy 1:100 000 s vrstevnicemi po 50-ti metrech). Pokračovali po č.601, ale byl to klasický výlet s koly (nikoliv na kolech). Nahoře bylo pár sněhových polí, ale ani dál se nedařilo a většinou se skřípěním zubů nosili (zejména simulant Mouťa /tvrdící, že má po úrazu kolena/ si chůzi po rozbité, strmě dolů a občas s uvolněnými kameny stezičce nezamiloval) - úseků, kde dokázali sedět na bicyklu a jet bylo jak šafránu i přes to, že tudy vede místní ultramaraton. Duševní rozpoložení nebylo úplně ideální, ale bylo prima, že nikdo (ani Karel Hr. nezvyklý poměrů) nereptal. Trošku všem vrtalo hlavou, jak to zvládne Klárka a Mouťa při té příležitosti složil další sloku písně "Děvčata z pohraničí", když naznačil mírnou sebestřednost Jirkovu:
Děvčata, z Jičína
maj za taťků-u šulína
Altissimo sem Altissimo tam
já tě vopravdu ráda mám
příště sem pojedu zas
i kdyby mě měl schvátit ďas
Jak jetelných úseků přibývalo, nálada se postupně lepšila. Od Monte Varagna (kde potkali další Čechy a jelikož všude byla převaha Čechů, nebudeme to v dalších textech zmiňovat, jinak semo-tamo prolítli kolem i nějací místní, ale zjevně z jiné ligy) se už sjíždělo dobře a to různými terény (ale většinou prudce dolů, takže brzdy smrděly /Štěpán si pochvaloval svůj upgrade na 180mm XT-čka/) a povrchy (hlína s kořeny, šutry, beton, šotolina). Ve Festu (900mnm) měli stále ještě velkou výšku vůči údolí, které je 250mnm a protože se čas celkem posunul (i kvůli tomu, že řešili 2 defekty), tak už nic nevymýšleli s mapou a intuitivně se drželi větších cest s přibližným směrem do údolí. Dala se zřejmě najít zajímavější trasa, v samém konci svahu alespoň Lev zachránil po trojce značce hezkou pasáž s kulatými valouny a tímpádem byli podle hesla "Konec dobrý všechno dobré" spokojení. Následoval dojezd: Loppio (250mnm)-Nago (cyklostezka), Nago-Arco (silnice). A pak už jen vyčistit zuby, pomodlit se a spát.

pátek 1 ("Valím na Perníky" od zvláštního dopisovatele Jirky z Jičína)
Nechal jsem baby doma, ať žvýkají kůže, namazal na zadek mastičku za tři stovky, vzal s sebou kamoše Frantu a razil vpřed. Od Gardy k Ledře jsem přelítl raz-dva (drtil jsem pilu, co to šlo), pak se zatáhlo, padlo pár kapek, ale mě to nezpomalilo. Pod kopcem se schovávali před deštěm srábci z Brna (co jsem je potkal den předtím na Altissimu, kde jsem Klárce musel snášet po šestsetjedničce bike a poničil svoje "sidy" za devět). Ty jejich vehikly (dokonce dva pevňáky, z toho jedna šestadvacítka s držáky na dětskou sedačku a tyč! /asi ňákej tester?/), to je fakt hrůza. Jen jsem na ně cosi zahulákal a valil dál. Ve stoupání jsem nastoupil Frantovi (šel čůrat), ale i když jsem měl tepovku 150, tak jsem ho neutrh´ (trošku mi spadnul řemen). Chvilku mě ještě zdržel jeden Brňák, co jel napřed, ale zrovna když jsem mu začal dávat rady co a jak tady na Gardě, tak zničehonic seskočil s kola a strčil hlavu do studánky, takže jsem pokračoval dál jen s Frantou. V hospodě jsem nestavěl, ultimativní (pro některé sváteční jezdce až téměř terminativní) trejlík dolů jsem dík skvělé technice jízdy sfoukl jak nic a za pár chvil už jsem byl zpátky v Tombole.

pátek 2 (Nino Pernicci)
Nic zvláštního, co by stálo za zmínku, snad jen, že:
- u Rivi zdržoval Mouťa, když mu pot spláchl do očí opalovací krém a on nic neviděl (než mu to Štěpán setřel a vypláchl)
- Mouťa se pokusil o pravý zmiják, když zaháněl plaza z cesty, aby nebyl přejet
- Blerimu nedovolili zdržovat nákupem tyčinek a on (nemaje svých, na které je zvyklý, protože Štěpánovy sojové nejsou ono) tímpádem neměl sil do kopce
- vrcholovou prémii si nepřipsal ani Lev (držel se vzadu s Blerim), ani Štěpán. A v souladu s odhadem týmového ortopéda to letos Mouťa nebyl taky. Byl to pověstný pátý vzadu - Karel Hr. (pozn. redakce - "Hr." neznamená "hr na ně"), který šlapal na paty i Jirkovi z Jičína (výsledek v číslech byl K+M 1:30, Š 2:00, B+L 2:10)
- v hospodě servírovali tak obrovské hromady špaget, že si Mouťa radši dal guláš
- tradičně se přihodilo pár defektů
- závěrečný svah na kraji Campa okořenil Štěpán, když v roli vůdce netrefil (těsně o jednu odbočku) cestu a navedl peleton do lesa, kde na mokrém klacku "prudce vystoupili" z kol Lev a Mouťa a kde po dvou kilometrech cesta skončila. A protože se nechtěl vracet, prodíral se dolů (Lev jako doprovod) nějakou zarostnou pěšinou. Všichni se pak trochu hledali (telefonická informace "jsem u ptáka" nebyla pochopena správně).

sobota (Tremalzo)
Den velkého zklamání - k večeři nebyl "fillet de cavalo" a to nějaký cyklovýlet z Tremalza s výhledy na horský masív včetně Maddony di Campiglio nemůže zachránit.

neděle (San Giovanni /původně to měla být San Barbara, ale ta by nebyla tak pěkná a tak Bleri zasadil semínko pochybností, které dozrálo ve změnu plánu/)
Každý den vstávali o půl hoďky dřív než předchozí - ani neděle nebyla výjímkou a tak už v 7:45 začali nakládat do Tranzitu - stejně jako v sobotu se nechali vyvézt autem nahoru (stavěli je Carabinieri, ale hledané africké uprchlíky v nich neobjevili), chvilku se houpali na konci hřebenu a pak sjeli k Lago di Tenno (zeleno-modro-zelené barvy). A to super cestou, která byla i pro M+L nová, protože ji loni alternovali po spádnicovém "orgasmu". Bez zdržování v jezeře přes "zakázanou vesnici" a povětšinou asfalt skrz vinice dolů, o půl dvanácté na ubikaci, sbalit se a hopky-hupky domů. A už byl nejvyšší čas, protože se v týmu začínalo projevovat první stadium U-bootekrankheit.

Závěr si vypůjčíme z komedie století - za rok zase na YDYKSEB!