5.07.2002
Brody v okolí Brna - 5.5 ročník (noční Bílý potok)

Srazili jsme se vzorně v sedm: Bleri s Mouťou, kteří byli načasování napřesně se sčuchli neúmyslně už v Bystrci, Lev a Vladoš zevlovali u letadla. Skupinek cyklistů bylo kolem kiosků povícero, všechny ale klábosili po akci zatímco na nás zážitky teprve čekaly. Odhadli jsme vzdálenost do Bíteše na 35km, stanovili si průměr na dvacítku (Lev byl k těmto kalkulacím poněkud skeptický) a šli si sednout k minigolfu na kofolu (kolemjdoucí poněkud nevěřícně okukovali naši „speleologickou“ výbavu).

Oslňováni zapadajícím sluncem (dvojí odkládání termínu akce se vyplatilo a bylo opravdu teplo) jsme drželi svižné tempo, postup zpomalovalo jen focení, na které nenavyklý mančaft reagoval téměř thymolínovými úsměvy. Poté, co si Mouťa při blikání za jízdy málem ublížil, byly většinou záběry uměle naaranžovány. Chvíli nám trvalo, než jsme se do toho vpravili a tak došlo občas k porušení některých obecně platných zásad, např. Mouťa vštěpil Blerimu velmi hluboko do podvědomí axiom, že vnější oblouk zatáčky je pro reportéra velmi nevhodný (málem mu vštěpil i kus loukotě do žeber). Celkově se dá říct, že jsme pořizování snímků věnovali značnou část energie a že je opravdu obtížné určit, zda výsledky tomuto úsilí odpovídají.

Špici peletonu tahal povětšinou Bleri, zdravě motivovaný tento ročník dokončit. Protože sám byl na tom dobře, začal se starat o ostatní. Největší vrásky mu dělal Vladoš (který si postupně získal přezdívku „Vladoš bez“). Bleriho jímala při pohledu na jeho treka hrůza, důvěru nevzbuzovala ani hlava bez helmy. Prostě se mu subjektivně nezdálo, že Vladoš je schopný s námi akci v pohodě absolvovat a stále na něm vyzvídal údaje o jeho cyklistické kariéře (jako jestli už na nějakých brodech byl a kolik má letos naježděno). Slovákova vrozená skromnost však jeho pocity jen umocňovala (přitom zcela přehlížel objem Vladových lýtek, který se blíží objemu stehna běžného nevodnopolaře - pravdou je, že kdyby někdo posadil Vladoše na pořádnýho horáka, tak by nám jeho svaly všem ujely).

Klasickou trasou jsme se dostali za Javůrek, když vtom Mouťa hlásí:„Vlevo zajíc“. Lev však věděl mnohem víc a tak jsme se kolem něj shlukli a on (po krátkém zasněném pohledu na prosluněné pole žita) se dal do vyprávění:
Příběh o mladé zaječí rodince
Žil-byl jeden zaječí jinoch (pro jeho protáhlé slechy se mu říkalo Dlouhoouško) a ten si koncem jara namluvil mlaďounkou zajuldu ze sousedství – Hebkůžičku. Zaječice v okolí nevěštily jejich vztahu velkou perspektivu, toulavý Dlouhoouško se jim pro seriózní manželský vztah nezdál vhodný, ale mezi oběma zvířátky vzplála láska přehoroucí, následkem čehož povila Hebkůžička kvartet mláďátek – Tlapíka, Čumíčku, Zoubka a nejmenšího Mazlila. Dlouhoouško se přerodil ve vzorného rodiče, nosil domů vždy dostatek zeleně, s prcky si hrál a oba kluky, co měl na starosti (Tlapíka a Mazlila) vzorně vychovával. Přesto stále klevetice vyčítaly mladému otci, že kdoví, jak by se zachoval v případě nějakého nebezpečenstva (tyto hlasy šlo těžko umlčet, protože jediný dravec v kraji, starý lišák Bedřich, chytil vzteklinu a uvztekal se k smrti). Onen kritický letní den nic nenaznačovalo, že se něco semele. Slunko se smálo z modré oblohy a ptáčci zpívali Dlouhoouškově rodince do kroku procházky před spaním. Najednou však přivrzaly čtyři hrozné smradlavé příšery, o kterých nikdo neslyšel ani ve vyprávění pradědů zajaců. Zatímco Hebkůžička prchala s drobotinou k pelíšku, Dlouhoouško se stvůrám hrdinně postavil – lehl si na bok a poočku (strachy téměř zmrtvělý) sledoval, jak se obludy přibližují. Když už byly tak blízko, že cítil průvan z jejich chlupatých nozder, vstal a pomaloučku (tak, aby se vetřelcům zdálo, že ho mohou polapit) před nimi ustupoval směrem od hnízda. Byla to hra se smrtí, která mu ježila srst na hřbetě, ale vyplatilo se – úkryt s rodinou zůstal zapomenut a on po chvíli obrům zmizel. Od oné události se už nikdo neopovážil proti rekovi říct jediné křivé slovo a on sám prožil zbytek bytí obklopen úctou příbuzenstva.
Bez hlesu jsme vyslechli celý příběh, jen nás trošku mrzelo, že závěr byl poněkud násilně zkrácen – dostali jsme se totiž už na silnici u Devíti křížů a na ní by jízda v houfu mohla přinést úraz.

Ve V.B. nejprve Vladoš zjistil, že má zámek na kolo bez klíče, hospodu pak jako jediný absolvoval bez teplého jídla (to, že byl bez peněz nevadilo, půjčili jsme mu). Dvanáctka pivo nebylo optimální a tak jsme většinou jen zonkovali. Pozorovali jsme televizního diváka – Nováka, který byl u vytržení z Milionáře osobností, koukli na konec policajta – rošťáka (brigádní komisař Belmondo Borowitz) a něco před desátou prohlásili noc za vypuklou. Před restaurací Vladoš objevil, že má halogenku bez pajšlu na baterky (vyfasoval od Mouti jinou) a šlo se na to.

Osvětleni Silvou jsme postupovali k východu - profrčeli suše prvním brodem před kamenolomem (vody bylo přes deště v týdnu dost málo) a pokračovali dál ke Křoví. Za ním byla tentokrát díky trojpolnímu systému směska. Větší potíže než brody nám dělaly občasné louže na cestách a my se valili kupředu jako Stouni. Minuli jsme památná místa minulého ročníku a krajina se stala poněkud pohádkovou: nad námi hvězdohvězdná klenba; kol tmavý bor, z nějž občas ze tmy koukla očka zvědavé zvěře a pod koly louky, které rosa vybarvila do bíla a které s nočním chladem navozovaly zimní atmosféru. A ticho, rušené jen jemným sténáním dynama na Vladošově velocipédu. Semotamo naše pneumatiky rozstříkly nějakou tu vodu a před námi se otevřel pohled do dalšího zákoutí. Očarováni jsme začali kupit chyby – občas někdo spadl (Lev, Vladoš), občas jsme pobloudili (celkem dvakrát: poprvé jen v mysli a to hned na začátku, když Bleri tvrdil, že jedeme na druhou stranu; podruhé to byl minivýlet proti proudu jednoho z přítoků přibližně v oblasti pod Svatoslaví, kde jsme si extra vrzli dva betonové přejezdy potůčku) a občas jsme minuli nějaký ten brod.

Před půlnocí jsme dospěli k první opravdové zkoušce umu: brodu u lávky na skále. On to v podstatě není klasický brod pro auta či traktory, je to jen takové místo, kde se to dá přejet. Začal Lev, který sjel ze skály do řečiště (nakolik kontrolovaně, to ví jen on sám) a ve dvou třetinách toku uvízl a byl ve vodě. Druhý Bleri zase od půlky ručkoval po lávce. Třetí Vladoš se už na břehu poměrně odvážně opíral o nohy (sedě na štangli) a takto k říčce sklouzl, na kraji pak nasedl, podjel klády ještě na souši a zkusil svoje štěstí víc vpravo, proud ho však zanesl příliš daleko a tak to musel kus vodou dojít. Osvětlovač Mouťa jel poslední a doplatil na specifika noční jízdy – při pokusu podjet v půlce lávku uvízl za baťoh s baterkami a musel se potupně omočit. Zkrátka, od toho místa už jsme všichni čvachtali. Jo, a chvíli nato došla šťáva Silvě (mnozí se před akcí vyjadřovali ve smyslu, že „nikdy nedojde“) a tak Mouťa stáhl od Vladoše halogenku, který pak svítil jen při rychlé jízdě.

To už jsme nebyly daleko od Šmelcovny, zkontrolovali jsme, jestli mají opravdu zavříno a dali se do čtyřech „geodisáckých“ brodů. Ty nás po právu vytrestaly za opovržlivé blbé řeči překvapivou hloubkou a tak jsme naše schnoucí boty znovu potopili. Pak jsme díky faktu, že Mouťa byl v údolí dopoledne na procházce s rodinkou, trefili na kamenným mostkem odbočku na další sérii brodů a moc pěkně jsme si je užili. Akorát Vladoš potvrdil svůj standard a v jednom z nich cvakl zadní gumu. Ucházela mu jen zvolna a tak ji jen dofoukl s tím, že dál uvidíme. Uviděli jsme: dofukoval do Bitýšky ještě asi dvakrát. Zhoupli jsme se ještě dvakrát do vody – u chatek Samoty a těsně před samotným městečkem (ten poslední brod byl zejména pro Vladoše - který jel „na dynamo“ a neviděl tím pádem moc dopředu - takovým psychotestem, protože byl v hustých keřích a do zatáčky, takže nebyl dlouho vidět výjezd).

Na náměstí jsme opět zkontrolovali všechny putyky, jestli jsou něco po druhé hodině opravdu CLOSE a pod lampou veřejného osvětlení zírali, jak Vladoš bez klíče na povolení zadního kola není schopen díru spravit. Vzhledem k faktu, že skákání po kamenech by stavu takovéto duše moc neprospělo, oddělil se Vladoš a po silnici na pohodu (pumpoval přibližně každých 750m) dorazil vrzaje středem pravé šlapky domů. Zbytek se prohrabal měsíční krajinou levého břehu (pobloudiv ještě u pionýrského tábora získal hlt Pražské vodky) a po zážitku s kunou (která se nakonec dala vyfotit snáz než kolař v akci) dojel na letadlový grog. Něco po třetí hodině jsme pak už seděli v teplých vanách.


-mou-


  Fotky z akce