8.05.2014
GARDA

Středa (Brno-Praha-Itálie)
Den přesunu. Trojka z Brna Štěpán, Mouťa a Lev (poté, co dal k lepšímu jednu šťavnatou historku o filmu nazýván “Lvem z Wall Streetu”) přejela do stolice, aby se tam rozšířila o Středočecha Bleriho. Na václavským Václaváku bylo málo člověků, nicméně jeden za nima běžel s pumpou (co zapomněl Lev u auta při překládce) v ruce až skoro k Muzeu. Cestou z Česka vedli řeči, Bleri obohatil repertoár historek o imitování Bavoráků při zápase s Realem Madrid (který skončil 0:4 – od oslavných chorálů na začátku až po “frgesn dý pokále”). Jinak se nic zvláštního nestalo, zácpě u Mnichova a koloně v Itálii kvůli sražené srně se vyhnuli tím, že tam byli pozdě. Do místa dorazili o půl jedné (dík ochotě Ondry F. to nebyl problém, otevřel jim) a po kratším hledání trasy na další den šli spat.

Čtvrtek (Nino Pernici)
Silničáři už víc jak hoďku hoblovali galusky když naše quatro chvilku po 11 vyrazilo z Arca. Prohlídli si střed dědiny, posunuli se podél říčky Sarca do Rivy (mramorová kolonáda, letní zahrádky, kochání se pohledem na v přístavu se pohupující plachetky, focení /Lvovi došly baterky asi 400m od ubikace/ aj,…) a pak už se konečně konečně dostali z civilizace. Pobřežní strmé skály, štěrková cesta a tunely pro pěší začaly čtyřku lehce zahřívat (bylo příjemných 20stC). Výhledy byly úžasné - na jezero, na vysoké kopce s čepičkami sněhu, na diskovou vyvýšeninu o průměru 2 km se jménem svatý Saša a do výstřihů kolemjdoucích sportovkyň. Pofukovala mírná bríza a vše bylo až moc idylické. Mouťa se snažil nastalý nevhodný optimismus mírnit jak jen to šlo a u jedné z křižovatek prohlásil, že “hlavně nesmíme udělat v tomhle členitém terénu navigační chybu”. Vezli se dál na vlně euforie a ani jim nepřišlo divné, že někteří z těch, co je předjeli (kupř. duo Specialized) se teď vrací zpátky. Asi zabloudili, blbci, říkali si až do chvíle, než nastoupali k silnici, co se zapíchávala do tunelu. A bylo jasno – blbec je někdo jiný. Do 1 km dlouhého tunelu byl zákaz vjezdu kol, takže zbývaly dvě možnosti – vrátit se o 200 výškových metrů zpátky a ubrat si tak významně sil hned na začátku naplánované etapy (která měla být dle příručky “schwer/difficult”) nebo úplně změnit plán a jet někam na jih.
Po sesvištění tunelem pokračovali proti proudu říčky Tonale, pokukovali po malebném údolíčku, sádkách s pstruhy a rozkošných kamenných staveních. Tráva byla tak zelená, snad ještě zelenější než ta, o které zpívají Pink Floyd v písni High Hopes z alba The Division Bell (the grass was greener, the light was brighter, ..…), vzduch voněl kvetoucími lukami a oni nabírali další výšku k jezeru di Ledro (čti “ta Ludra”). U azurové krásy slupli za jízdy nějaké tyčinky a s kručícími břichy minuli hospody plné výletníků, aby ještě trochu ukrojili z trasy před obědem.
V Lenzumě pojedli těstoviny a popili vínko a posilněni s dobrou náladou vyrazili nabrat druhých 800 m výšky. V osmikilometrovém stoupání jim ale celkem brzy došly fóry. První nevydržel nasazené tempo Mouťa – tak pomalu by kopec opravdu nezvládl a proto se pustil dopředu sám (cestou si povídal akorát s Němci a Pražáky). Časem opustil peleton i silný Lev (ani on se nedokázal smrtící rychlosti postavit čelem) a kousek pod vrcholem postihlo to samé i Bleriho (toho pohánělo i vědomí, že by nepřežil hrůzu, když by ho předstihla zezadu útočící zresuscitovaná tlustá Berta). Nakonec vylezli na kopec s trochou sněhu všichni, ti nejpomalejší asi za 130 minut, což je ještě furt dobré v porovnání s pěšími, kteří to měli normováno na dvě a čtvrt hodiny.
Dobytí vrcholu (etapa by šla nazvat královskou) oslavili na terase příjemné chaty kafem ze směšných 1.5E, obsluhoval usměvavý horal a uvnitř se daly usušit propocené dresy nad krbem. Byla tam velká výprava pěších Čechoslováků, co se přimotala po ze severu zasněženém hřebenu a trochu pokecali. Navlíkli na sebe co šlo (Štěpán - nákoleníků nemaje – černo/červené, dle Bleriho hasičské, čapáky) a jali se spouštět dolů.
Sešup z Rifugio Bocca di Trat Nino Pernici (1600mnm) je v podstatě podobný těm z Beskyd, Jeseníků, Vysočiny či okolí Brna, akorát že měří skoro tak jak všechny zmiňované dohromady a zahrnuje i pestrostí většinu z nich. Trošku je zdržovalo hledání nezpevněných tras, ale vyplatilo se. Ruce bolely (Mouťa měl pocit, jako by měl vykloubené palce na obou rukou), brzdy smrděly a duše se vznášely v sjezdařském ráji (zejména v úseku, kdy širší cesta přešla v užší pěšinu). Lev ladil styl do hlubokého štěrku (v jednom místě vyběhl z bicyklu, nechal ho jak barikádu uprostřed dráhy a jal se fotit ty, co přes to nemohli dál), Bleri se jako nejčerstvější otec držel zpátky a Štěpán padal – třeba na zadek a naposledy na oblázky vydlážděném sjezdu od bašty do Rivy (Bleriho trošku polekalo, že Lev se ke spadlému druhovi vrhl, jako kdyby došlo k zástavě srdce, ale vše se vysvětlilo - vášnivý fotograf chtěl vše jen zčerstva zaznamenat).
A pak už byl dojezd, za zmínku stojí snad jen zrychlení Štěpána, které však zlé jazyky vysvětlovaly snahou udržet v dohledu spodní končetiny kýtaté silničářky. K vile Simone dorazili těsně před osmou a tacháč ukázal 65km.

Pátek (San Giovanni)
Jediný pohled na na břiše ležícího Štěpána s rukama nataženýma nad hlavou (vypadal trošku jako znásilněný) stačil Mouťovi na to, aby hlasoval ráno za vyvezení se do výšky autem. Sice chtěli vyjet dřív než předchozího dne, ale nebylo jim to dáno shůry (zatímco ve čtvrtek čekali na Lva z Wall Streetu, až napumpuje tlumič, ten den ráno měnil brzdové destičky Štěpán, hledal klíče od auta Bleri a zapomněl mapy Mouťa). San Giovanni ležel na konci 12-ti kilometrového stoupání s převýšením 1km. Cestou míjeli spoustu bikerů a ne všichni byli úplně šťastní – jedna paní nahoře hodila kolo do škarpy s tím, že už ho nechce nikdy vidět. Zaparkovali u hospody o půl jedenácté, nechali vůz vozem a pustili se po úbočí směr sever. Jak zjistili, vedly jejich kroky alespoň kousek po trase víc jak dvěstěkilometrového maratonu horských kol. Počasí bylo opět na krátký-krátký a trasa vedla po vrstevnici (v této oblasti jev zřídka vídaný). Mouťa se snažil seč mohl držet se plánovaného okruhu, ale při otočce k jihu se ve spleti nových na mapě nezaznačených cest ztratil. Radši jeli zpátky tou samou cestou co tam a tak bylo vyhověno Lvově hlasu, který si stěžoval na to, že by bylo lepší jet okruh naopak. Vůbec atmosféra výletu už nebyla čistě nadšená jak prvního dne - začal fungovat ponorkový efekt a Štěpán se začal chovat přesně dle příručky “Co dělat pod vodou třetího dne” – když se mělo něco rozhodnout, říkal “Nemám názor!”, na všechny se usmíval a radši nemluvil. Přestože se vraceli po stejné trase, Mouťovi se podařilo po katapultáži od valounů přeskočit řidítka do kmínků.
Okruh pokračoval jinudy a kousek před návratem k San Giovanni si smlsli na snad nejkrásnějším místě v okolí, kdy se stezka zúžila (sice vedla jinudy než na mapě, ale kdo by se tím nechal zmást) a zavedla poutníky mezi kořeny borovic na velké vápencové desky s vodou omletým povrchem. Úchvatné.
A byl oběd, těstovin čas. A siesta. Každý ji trávil, jak uměl – Mouťa se opaloval v trenkách a předváděl spartakiádní skladbu mužů z roku 1985, Štěpán ležel a nechal po sobě běhat ještěrky, Lev přemýšlel o chuti místních lazání a Bleri (posilněn špagetami ole-oje) odpověděl na dotaz nějaké zvědavé Němky “proč je letos na Gardě tolik Čechů” nepřípustnou větou “protože my jsme vyhráli válku a vy jste ji prohráli, vážně, nežertuju, kam přede mnou utíkáte, počkejte...!”.
Pokračovali ve sjíždění níž a níž, až se na jednom rozcestí přitvrdilo. Lev si šlápl, Mouťa to naposedmé dal, Bleri prohlásil, že nemusí mít všechno a Štěpán se přidal - názory se zkrátka různily ve škále od “orgasmus” přes “stereotypní” až po “tohle nechci”. Potkali se zase až dole u Lago di Tenno (které se M+L pokusili objet, ale zjistili, že je nadstav vody a že musí namísto kolonády lozit cestou necestou, Lvovi dokonce při jednom shupu uklouzlo přední kolo ze stezky a položil se).
Na břehu vody dali kafe a vinicemi dojeli o půl sedmé dom (dle tacháče nakroutili 43km).

Intermezzo
Trošku k zázemí: tři místnosti – ložnice (na manželské posteli chrápal Mouťa Blerimu do ouška), kuchyňojídelna (Lev na gauči, Štěpán v jeho šuplíku, stolem se trošku vrzalo po zemi mezi režimy vaříme/jíme) a sprchozáchod. Bleri neměl moc potravin z domu, chodil ráno na nákup a bylo nebezpečné před ním vyslovit název potravin, kupř. jednou se L a Š bavili o tom, jak si rozpoznají sirup a než se vzpamatovali, B přinesl další.

Sobota (Tremalzo)
Bleri moc nespal – dumal o tom, jak dva silničáři jeli do Arca rovnou z Brna a že třeba za první den urazili 400km. Předpověď na den byla “od 12 déšť” a tak se přemohli – vstali o půl sedmé, pohli si a o půl deváté už vyjížděli vstříc dalším kopcům. Včerejší metoda vyvezení se nahoru vozem se osvědčila, tentokrát byl Ondra tak hodný, že jel s nimi rovnou, aby se pak nemuselo jet pro vůz extra (toho, že v autě sedí otci 16-ti bílých dětí si naštěstí žádný terorista nevšiml a tak vyjeli na Tremalzo bez trablů).
Tremalzo je kultovní, slýchali předchozí dny, je tam cyklisty narváno, nicméně v sobotu tam vyjeli jako první. Tupě zírali na neskutečné výhledy kolem dokola a snažili se tvářit, jako že je to obohacuje. Bylo toho až moc – modromodré nebe s pár obláčky, neskutečně strmé skály, bílý sníh a bílé oblázky na cestě, zelené nivy kropenaté krokusy a ticho, kam jen člověk našpicoval uši.
Idylku narušila matka s desetiletou dcerkou s hůlkami, které dojely chvilku po nich a bez okounění vystřelily směr zasněžený kopec. Hnuli se za nima, ale svahy byly pokryté sněhem přespříliš pro nějaký plynulý přesun kolmo a navíc se furt kochali... Mírně stoupali k místu, kde dle patníků a mapy tušili tunel, co je měl hodit na jižní svah. Pesimisté v týmu si lámali hlavu s tím, co udělat v případě, že by byl tunel zasypán sněhem (což by vysvětlovalo nepřítomnost cyklistů v průsmyku), optimisté se culili jak měsíček na hnůj a nastavovali bezelstně nenakrémované tváře ostrému vysokohorskému slunku.
Boty měli brzo mokré od sněhu (už začínali chápat význam slova “kultovní”), ale ačkoliv autoteploměr ukazoval jen 12stC, pocitově bylo příjemně teplo, slunko hřálo fest a nikdo se zimou netřásl. 3km, co se přesouvali k tunelu, trvaly asi 45min - naštěstí se ukázal tunel jako průlezný a oni se dostali na jižní svah. Tady došlo ke kuriózním pádům – Štěpánovi se podařilo v zastavení zavrávorat tak mocně, že se rozplácl jako žaba o stěnu nástupu do tunelu. A chvilku na to pěší Bleri škobrtl přes odložené kolo tak elegantně, že se málem zhroutil do rokle. Na jižním svahu se postupně dalo jet delší a delší kousky a od dalšího tunelu už to bylo na suchu.
Nešlo moc o sportovní výkon. Výhledy a krásné prostředí zdržovaly (u Mouti dokonce vyvolaly přemýšlení o idiotech, kvůli kterým se i tady válčilo). Jeli po trase “A” a v protisměru začali potkávat ty kolaře, kteří si zřejmě mysleli, že je ten první tunel neprůjezdný (jinak si nedovedli vysvětlit, proč by někdo jel do prudkého dlouhého svahu po rozbité cestě). Chvilku jim trvalo přijít na to, co jsou ty dráty podél cesty (zbytky železobetonových patníků). A sjížděli a sjížděli a taky chvilku vyjížděli, když se dostávali přes sedlo. A zase dolů, materiál toho měl už dost - brzdy kvílely a smrděly (hlavně ty Mouťovy), Štěpánův střed vrzal, Blerimu párkrát skočil řetěz a z boku Lvova pláště vyhřezával kus duše. I tým začínal být trošku opotřebovaný - posun od prvního dne, kdy všichni propukávali v pubertální smích jen při nevinné větě “podej mi pytlík polívky” byl zjevný.
Sjeli k čtvrtečnímu jezeru, najedli se v pizzerce, objeli ho ze všech stran, umyli si v něm nohy (a kdo si troufl i víc) a osvěženi pokračovali dolů. Lev někde u sádek s pstruhy spadl, aby nesrazil nějaké děcko, ale jinak nic zvláštního. U Gardy foukal vítr a všechny týmy plachtařů, co už pár dnů potkávali (Rusové, Australané a další), trandili na vlnách. Na břehu dali kafe, poslechli si, jak Češi nadávají na italské pivo a kolem šesté dojeli dom (na budíku měli 55km). Den zakončili večeří s družební silničářskou partyjí, jedl se hlavně “fillet di cavallo”. Zkrátka, jak to přesně vystihl Bleri: “Byl by to ideální den, jen kdybych nemusel čekat ráno, až se uvolní záchod!”

Neděle (sv.Barča)
Na poslední den byla norská předpověď počasí 8:00 déšť, 9:00 déšť, 10:00 déšť, ale jak koukli na radar, tak bylo jasné, že prší jen na sever od Alp. Díky znalci místních poměrů (Ondra telefonoval švagrovi a bylo to samé va bene, mile gracia, ale informaci kupodivu získal) včera zjistili, že lanovkou na Monte Baldi do jde jen do půlky, výš už je hafo sněhu a tak naplánovali jen kratší výjezd. Ze tří mušketýrů už zbyli jen dva – Athos Štěpán už nedokázal sedět v sedle a D’Artagnan Lev tvrdil, že musí pracovat na PC a tak vyrazili jen věčně hladový Portos Mouťa a Aramis Bleri. Aby to stihli, vstali dřív, nechali se vyvézt Lvem do 1200mnm. Bylo celkem teplo, skoro na krátký-krátký, sjeli kus (vodnatější pasáží) a zjistili, že by byli dole dřív než Lev a tak objeli menší okruh přes dědinu Ronzo (na jehož ceduli nějaký vtipálek dopsal ST, aby tam bylo Stronzo), pak zpátky do sv.Barči a ještě jednou dolů a pak už hodně dolů (potkali tam nějaké rakouské sjezdaře a když viděli, jak jedou celí obalení chrániči cesta necesta kolmo dolů na těch svých potvorách zdvih 200-200, široké pneumatiky a skloněné rámy, tak nechápali, proč si ze svých strojů nechali vypreparovat motory). Chvilku se drželi bezmotorových sjezdařů a pak radši zahnuli na jistější širší šotolinu (nechtělo se jim v posledních hodinách výletu se sedřít na krev).
Souběh zelených a fialových puntíků na mapě znamenal, že potkali taky koníčkáře a kobylince. Bleri na koníčky dělal mňam mňam (zřejmě vzpomínal na včerejší večeři) a Mouťa jim radši uhnul stranou. A to už byl závěr sjezdu, pak závěr výletu. Naposledy přes historické centrum, kde naštěstí potkali Š+L a získali klíče od apartmenu, aby mohli naložit 4 kola na střechu, rozloučit se se žiletkáři, osprchovat ze sebe bláto, rychle pojíst polívku, sbalit se, trošku poklidit, vyklidit pokoj (do 12:00 to nestihli, ale ne o moc) a to už zvolna došli Š+L (v kraťasích a se zmrzlinou a nákupem v ruce) a mohlo se jít k autu a jet domů.
Cestou domů se zase povídalo - M+B klábosili, až z toho L zvonilo v uších a Š tlačil močák. Uteklo to rychle, M+B se v historkách dostali asi do dohrávky 5.směny, když je zase uvítal Václavák (a chvilku nato i Brno). Tak zas někdy.