14.07.2012
Rychlebské stezky

Předehra
Pátek třináctého vyrazili Březoň, Hosip ml., Hosip st., Bechťa, Artrit, Mouťa a Prostatik na sever. Žaneta už se do auta tím pádem nevešla, ale zachovala tvář a řekla, že ona nejede kvůli tomu, že bude zima a pršet (a to od ní bylo velmi obětavé, neboť tím zajistila zbytku výpravy dobré počasí). Cesta uběhla bez zvláštních příhod – akorát před Olomoucí se asi o minutu vyhnuli nehodě (jedno oťukané auto stálo v rychlém pruhu otočené do protivky a to druhé parkovalo 100m od dálnice na poli) a pak je ještě navigace poslala přes ČHS, kde bylo 10stC, mlha a kde se v serpentinách Mouťa málem poblil. Před devátou nicméně dorazili do Vidnavy (Mouťa přepral psychoblok z tohoto místa, kam byl v ranném dětství posílán do výkrmny pro podvyživené děti zvané ozdravovna), ubytovali se, najedli v restauraci na opravovaném náměstí a šli spat.
Představení
Ráno vyrazili po snídani relativně brzy – po deváté. Placatou krajinou se propracovali do Černé Vody, v místním infocentru nakoupili mapy , přičemž se Březoňovi podařilo zaujmout dredovanou bikerku, která už viděla hodně lufťáků, ale takového, co by velkoryse mávl prstem přes půl Jeseníků napříč těmi nejhustějšími vrstevnicemi s dotazem, jestli je takto naplánovaná trasa v pořádku, tak takového ještě nepotkala. O Mouťu se pokoušely mdloby, ale slečna se ho zastala a Březoň nakonec po smlouvání trochu slevil (Mouťa přesunul nejhrůznější stoupání z terénu na asfalt a včlenil do programu i obědovou pauzu - zkrátka dal mu lidskou tvář).
A pokračovali dál. Ve stoupání předjeli dvojici bikerů (jedny z mála, které ten den potkali) a najeli na první stezku – dr. Wiesmanna, která vedla vzhůru, ale zajímavým terénem. Podél potůčku, co skákal přes kameny, cik-cak nádherným lesem přes kameny, po bílým pískem vysypané cestičce, která si přes větší valouny pomáhala dřevěnými lávkami. Taková atmosféra ovlivnila i lenivého Mouťu – hecnul se a za Březoněm to vyjel.
Následný přejezd k začátku Walesu ukázal situaci typickou pro celý výlet – zatímco namakaný Březoň nasazuje do prudkého rozbitého stoupání, Mouťa ostře sesedá a nekompromisně vytláčí stroj, takže ztráta nahoře není až tak závratná. Wales byl naštěstí suchý, pasáž označenou na mapce černou barvou jako obtížná dali dvakrát. Šlapačkové skóre měli Mouťa 0 a Březoň 5 (z toho 2 drobné spočinutí na bok). Byly tam tři těžší úseky, do kterých se muselo přesněji najet (což bylo s 29“-kolesem těžší), trošku pobalancovat (Mouťa si poprvé pomohl opřením se bokem přední gumy o skalku) a taky mít srovnané šlapátka (nebo sklouznout půlmetřík po pravé šlapce, jak předvedl Mouťa). Březoň se snažil, bojoval, nakonec v druhém průjezdu napotřetí jeden z nich dal (ten, v kterém jednou spadl kvůli tomu, že se zachytil volnějšíma gatěma za sedlo), takže mu neprojeté zůstali jen dva, ale stejně bylo vidět, že ho to mrzí. To Mouťa spíš zápolil v druhém kole s koncentrací než s tratí, drobná podcenění trošku lehčích pasáží pak musel jen horko-těžko zachraňovat.
Mezi Walesy dali pasáž nazvanou Velryba, dle označení taky černou, ale ve skutečnosti o dost lehčí než Wales, trošku zabrat se muselo jen ve dvou prudkých sešepech z olbřímých valounů, ale pokud se na ně člověk trošku soustředil, tak to celkem šlo.
Čas pokročil, popojeli. Trošku ještě nabrali výšku a pak spadli ve slušném sjezdíku do Jeseníku. Chvilku se motali po dědině než našli hospodu, ale natrefili na celkem slušnou, hlavně ne s gambáčem. Mouťa krakonošův řízek zvládl bez ztráty kytičky, zato Březoň měl vážné problémy – funěl už při dojídání česnečky s velkou miskou opečeného chleba a špekáčků, ale mega hromada halušek ho odkráglovala docela a dvou Svijan asi nebylo ani třeba. Výsledek předčil všechna očekávání – do následného kopce směr Rejvíz Mouťa situace využil a dlouho tahal první housle. Až na kopci Březoňovi slehno a tak se síly zase normalizovaly. A to tím spíš, že s sebou Mouťa fláknul do smrčí (objížděl loužomoře a chytl křeč do lýtka zrovna ve chvilce, kdy se potřeboval svalem vytáhnout přes pařez) a do krve si odřel pravou kyčel a levou holeň. Po hřebenu se dostali k rozhledně Zlatý Chlum (875mnm) a odtud po modré do Jeseníku (450mnm). Sjezd to byl mlsný, střídaly se různé povrchy, prudší i volnějšími, s dojezdem do lázeňského prostředí, celkem paráda.
A zase stoupání. Napřed do Lázní Jeseník (tam nabrali tekutiny, nicméně trošku cítili, že nesplývají úplně s pozadím německých rekreantů v plátěných kalhotách s puky), pak se lopotili po červené k Ripperovu kameni (850mnm). A zase sjezd, tentokrát podél Mariánského potoku. Byl to sjezd vyšší kategorie. Rock-and-roll po rozbité cestě. Zrovna je líznul nějaký okraj mraku – setmělo se, spadlo pár krápot, vítr fučel, větve smrků se ohýbaly až k zemi a oni se valili nezadržitelně dolů. Kameny odletovaly na všechny strany, občas stříklo bláto, zvířené listí páchlo plísní, klacky praskaly, brzdové destičky smrděly spáleninou. Adrenalin se vyplavil. Svět byl nádherný a celý vesmír náhle dával smysl.
V tomhle místě by měl celý článek skončit. Cokoliv dodávat už jen snižuje dojem z prožité chvíle. Co na tom, že ještě sjeli nějaké stezky, že se dostali do downhillové pasáže s klopenými zatáčkami a skokánky, že byl Mouťa tak grogy, že na jednom z dropíků neměl sílu při odrazu srovnat rukama stroj a po následném dopadu na přední kolo se rozbil na pardť a urval při tom páčku přehazky (převody pak měnil pomocí kamenu vzpříčeného mezi štanglí a lankem), že se proto rozdělili – Březoň dojel rovinnou pasáž terénem a Mouťa v tom samém čase nejen stačil dojet po asfaltu do cíle ale cestou i dát dva škopky a ještě musel čekat. Nic už nebylo od té chvíle důležité.
Dohra
Za 10 dní si to Mouťa zopakoval v podobném rozsahu znovu, tentokrát se Lvem. Ale měl technické problémy (přehazka mu skočila do drátů a moc nefungovala), spadl znovu na tom samém pařezu, ztratil cyklokompl a to vše dohromady mu celkový zážitek zkazilo.