22.04.2011
1. ročník velikonočního přejezdu Kysuc

Dlouho jsem přemýšlel, jestli to už nebyl 2. ročník, neboť vskutku první ročník jsem absolvoval již loni, ale nakonec jsem jej označil za 0. z několika důvodů. Za prvé vedl vesměs po asfaltových cestách, které jsem měl najeté občasnýma cestama autem za tchánama, za druhé jsem nedojel do cíle, tj. rodné kotliny mé drahé choti, kdy mě musela potupně vyzvednout u Kysucké přehrady, kolem níž jsem kroužil jak bludný Holanďan. 0. ročník se vůbec vyznačoval mnoha dětskýma chybama od nedostatečného výtisku map v černobílé barvě, přes stravovací režim (jeden bidon, dva rohlíky, jedno pivo a tatranka na celodenní švih nebylo zrovna dostačující) až po naplánování trasy, kdy se asfaltový povrch dal ještě se skřípěním zubů omluvit na hardtailovém kole, nikoli však dnes, vybaven plnohodnotným fullem od Garyho Fischera. Pro letošní ročník jsem vybíral mezi dvema trasama, podotýkám obě čistě terénem. Nakonec jsem dal přednost jižní cestě, kdy severní cesta přes Velkou Raču vzbuzovala až přílišný respekt. Již vybaven podrobnějším výtiskem map z internetu na barevné tiskárně a Garminovou GPS (bez mapového podkladu), dvěma bidony, plným batohem žrádla a energetickými tyčinkami a gely ze zdálo, že úspěšnému zdolání Kysuc nemůže nic zabránit. Bohužel v předvečer podniku při cestě z práce mě začalo znervózňovat klepání v zadním kole, načež jsem zjistil, že podezřele chrastí v ořechu a kazeta je povolená. Naštěstí mě pomohl přítel Hrabán, který mě pod příslibem, že zajdem na jedno kazetu dotáhl.

Ranní vlak v 6:02 jsem stíhal tak tak, kdy vrata od garáže jsem zavíral v 5:41. Do Ostravic jsem dorazil v 9:40 a azurová obloha slibovala pohodový švih. Cestu na Gruň, směr Bílý kříž a pak sjezd a výjezd na Konečnou jsem si opravdu užíval. I trailík do Turzovky po zelené skýtal zajímavé sjezdy i výjezdy a občas kamenitý povrch full s přehledem pobíral. Z Turzovky do Kysuckého Nového Mesta jsem nasadil svižné tempo nicméně profil a těžařské aktivity slovenských podnikatelů činily trasu poněkud obtížnější a párkrát jsem se neubránil přehození na šaška. Nato kopec Tábor před městem jsem potupně vyšel. Ve městě jsem byl mile překvapen, že i v sobotu jsou některé konzumy otevřeny a dokonce v jednom RyO jsem si objednal za 1,3 Euro šunkový hamburger. Bohužel kilo zelí a majonézy jej činili nepoživatelný, takže jsem jej musel vyhodit. Byl jsem v polovině cesty, cítil jsem se mírně unavený, ale nohy se zdály být stále v kondici. Bohužel drůhá půlka se nesla ve znamení šaška, šáši, šašínka nebo jak chcete. Převod do negativu byl hojně využíván a byl bych zvědavý na zaryté středopilaře, jestli by náhodou nemuseli přejít z cyklo na pěší turistiku. Ono 20m stoupání na Kohoutky v plné síle a kilometrový stoupák z 350 m. n m. do 800 a pak další dva až 1120 m. n. m. se moc stovnávat nedá. Nicméně únava, metrové koryta od traktorů činily výjezdy téměř nemožnými a sjezdy pomalými. Odvážné označení modré turistické značky „céčkem“ jako cyklostezka místy vyvolávala úsměv na tváři. Toto vše plus hodinové bloudění pod Okrouhlíkem začalo narušovat časový harmonogram. Po sedmé večer se začínalo šeřit a jemné poprchání naznačovalo blížící se bouřku. Do Oravské Lesné zbývalo ještě 16 km nepropustným terénem a svou oblíbenou Auroru jsem nechal doma v domění, že do soumraku budu dávno u tchánů polykat řízek s bramborovým salátem. Nakonec vše klaplo a ve 20:30 mírně promočený a zablácený jsem klepal na dveře. Závěrem bych zhodnotil jako akci velmi úspěšnou a příští rok se již těším na další ročník....a třeba i severní cestou;-)
M.