28.02.2011
Zima kolem Brna

Mouťa byl zvláštním způsobem duchem nepřítomen. Mozek jako by běžel na čtvrt plynu. Nevnímal vůně v počátku jara se probouzejícího lesa. A (světe zboř se) ani si nebyl moc jistý, kudy vlastně jede (ačkoliv večer předtím strávil detailním studiem mapy). Pohyboval se jako fantom. A taky jako dobře namazaný stroj – necítil loupání kotníku, nebolely ho záda. Jelo mu to prostě samo. I když by mu měly docházet síly, lehce vyjížděl všechny kopečky.
Ale po čase se přece jen trošku zadýchal a opotil – původně pravidelně se zdvihající hruď ozvučel přerývaný dech. Takřka snová jízda se změnila ve zlou můru – ta zatáčka se původně zdála až trapně jednoduchá, ale těsně před ní se zamrazením v zádech zjistil, že jde o hubu. Z opojného pocitu rychle vystřízlivěl. Vymleté podélné žlábky schované pod travou ho rozhodily, odstředivá síla ho vyhodila z koryta cesty a po kolizi s klackem na krajnici směřoval po tečně ven do porostu s jehličnatými větvemi. Škráblo ho to po ohryzku. Ale hlavně se mu před očima začala zvětšovat hnědá plocha kmene smrku. Tak to je asi konec, proběhlo mu hlavou jako poslední před tím, než se probudil a zjistil, že je celý zpocený, bolí ho v krku a že plánovaný výjezd bude muset odpískat.