15.08.2010
Povodňová turistika, část II aneb Mouťa a ZOO

Když ráno řekla Romča Mouťovi, že se jede do děčínské zoologické zahrady, spatřila tvář, která jasně dávala najevo “zvířata mě nezajímají, pusť mě na kolo, v ZOO bych byl protivnej”. Z tuctu let zkušeností už věděla, že pokusit se to změnit není efektivní a tak radši promtně vydala propustku. Rodina se tímpádem rozdělila na dvě přibližně stejně těžké části, které prožily diametrálně odlišný den. Posuďte sami jejich aktivity:

Rodinka bez otce / Mouťa
- voliéra s dravými ptáky / hned na začátku zvedl krásného luňáka, jinak průběžně sledoval běžné druhy (káně, poštolka,…)
- výběh pakoňů a buvolů / průjezd koňskými a kravskými ohradami
- pěkná expozice domácího zvířectva / domácí zvířectvo bez expozice
- terárium / přejetá užovka a živý (těsně nepřejetý) slepýš
- klece opic (jedna počůrala malou Granátku) / místní obyvatelé antropologicky zajímaví svými výraznými nadočnicovými oblouky
- vlci a dingo / zdivočele se tvářící vesničtí čokli
- lezecí stěna a houpačky / suťové pole a překonání lávky s porušenou statikou
- hranolky a kofola / houbová polívka+pečivo+pivo za 30Kč

Jinak celý trip naplňoval Mouťa myšlenku “jedu sám, proto budu dělat to, co nemůžu s ostatními”. A tak většinou putoval azimutem (cestou necestou polem nepolem); často hledal neznačenou pěšinu naslepo; občas kufroval (což mu nedalo vzhledem k řídkému turistickému značení až takovou práci); měl hodně volné tempo; dělal přestávky, v nichž meditoval (zejména o nesmrtelnosti brouka); vyhýbal se co možná civilizaci (poněkud se obával možného lynčování - někteří domorodci nevypadali, že chápou jeho přítomností pozitivně); křižoval vodou nasáklým krajem sem-tam-sem-tam bez zjevného smyslu;… .
Vrcholem výletu byla Bobří soutěska. Nástup měla monstrózní – asi pětimetrový propad čedičových šestihranů tvořil vodopád, který za stávajícího nadprůměrného stavu vody vypadal jako výstup z velké turbíny. Hučák jak blázen! Mouťa nadšeně pokračoval dál. Potok meandruje od svahu ke svahu a jsou na něm i lávky – první na tvrdém čediči nedávné záplavy přežila bez úhony, tu druhou (tvořenou dvojkládou) posunul potůček o pár metrů dál a ukotvil v roští a ze třetí zbyly jen torza podstavců na obou březích a uprostřed. K tomu podemleté hliněné břehy - policie zjevně zapomněla soutěsku označit páskou “VSTUP ZAKÁZÁN”! Zpátky se Mouťa zásadně nevrací a proto následujících 40 minut strávil balancováním v kilometru kopřiv/pokácených stromů a balvanů prudké pravobřehé stráně. Ještě že tam byl sám, to by mu asi žádný spoluvýletník (krom Boba) neodpustil!
Zkrátka a dobře si to Mouťa užil jak sviňa a vůbec ho netrápil cestovní průměr cca 10km/h. Prostě dal do toho srdíčko, měl trochu štěstíčka. A tak to má být. A za to jsme rádi. A na to se napijem. A kdo neskáče není Mouťa hop-hop-hop!