28.07.2010
Červenohorské sedlo – Branná (viděno třemi páry očí)

Lev: Při vědomí si profilu trati jsem se na úvodní výjezd soustředil a podařilo se mi ho absolvovat ve slušném tempu.
Mouťa: Na Červenou horu (1337mnm) jsem to švihal co to dá, protože to byl jedinej výraznější stoupák dne.
Lubča: Hned na začátku nasadili Mouťa se Lvem rychlost, jako by mě chtěli setřást. Nahoru to po široké cestě ještě jakž takž šlo, od studánky ale namísto jetelné cesty se zákazem vjezdu kol pokračovali po žluté turistické. Tam žádný zákaz nebyl, ale zjevně jen kvůli tomu, že nikoho ani ve snu nenapadlo, že by se tudy někdo s bicyklem mohl pustit.
Lev: S kopce to bylo maso – uzounká stezka zaříznutá poměrně hluboko do travnatého drnu neodpouštěla takřka žádný odklon od ideální stopy, prodírání se okolorostoucí klečí to ještě podtrhávalo a semo tamo kamenité „schůdky“ dolů dodávali patřičnou šťávu. Kromě pár kousků jsem to dal celé a tělo mi zaplavila slušná dávka adrenalinu.
Mouťa: Sjezdík pěknej, ale vršek mi nesed’. Nejsem prostě ještě na 100% sžitej se staronovým strojem. Lev přede mnou to celkem mydlil, Lubča za mnou tlačil a já než jsem se rozkouk‘ už jsem visel chytlej v křáku jak masařka v síti.
Lubča: Musím přiznat, že na takový terén pro kolo zvyklý nejsem. Zatímco někde přede mnou se ozývalo Lví halekání a Moutí hekání, já šel pěšky a moje představa o pohodovém cyklovýletě (během kterého lehce dohledám dvě geo-kešky) utrpěla první šrámy.
Lev: To, že jsem na ně na Vřesovém sedle musel čekat celkem nevadilo, spíš mě mrzelo, že Mouťa zase (už poněkolikáté v řadě) zapomněl foťák a že jsem si tudíž lelkování nemohl zpříjemnit pořizováním nějakých zajímavých záběrů.
Mouťa: Z pidisedýlka se nabírala vejška k Vozkovi (1377 mnm). Tempo však vopadlo – nemělo to smysl tahat když Lubka nestíhal. Po nadále rozbité, ale už širší kořenovo-kamenité cestě (zelená turistická) jsme se Lvem střídali špici a mě popad’ stesk po mém celopéru. Abych ho zahnal, zpíval jsem si asi pěti-slokový protest song: “Řekni kde to RAVO je, co se s ním as mohlo stát, řekni kde to RAVO je, kde může být, reklamace probíhá, prasklý rám se nehýbá, kdo to kdy pochopí, kdo to kdy pochopí ……kde ty hydry jsou….ve skladu si hovějí, a na montáž čekají,…..”.
Lubča: Minuli jsme další místo s keškou, ale já byl z drncáků tak vytřesený, že jsem neměl na nějaké hledání ani pomyšlení.
Lev: Dolů to byl parádní rock-and-roll. Popustil jsem otěže a pak už jen citlivě vybíral nejlepší dráhu.
Mouťa: Dolů to byl heavy metal jak sviňa. Rval jsem to rukama nohama hlava nehlava. Kolem stříkala voda a mlátily odletující šutráky a do toho všeho vřískala přední brzda jak pominutá.
Lubča: Dolů to bylo hrozné. Cesta vymletá vodou a plno kluzkého kamení. Však jsem taky někde v půlce spadl nabok a potloukl si kyčel. Navíc jsem měl intenzivní pocit, že to můj bicykl nemůže vydržet. A taky mě dost překvapilo, jak surově s materiálem nakládají mí spolujezdci.
Lev: U Hašovy chaty jsme s Mouťou čekali dost dlouho na Lubora a při té příležitosti Mouťa zjistil, že má vepředu shoblované špalky na kov.
Lubča: Pěknou hladkou mírně klesající cestu jsem uvítal. Pak ti dva magoři prohlásili, že (abychom si to řádsky “užili”) je potřeba se vrátit kus nahoru, že jsme prý minuli pěšinku k Hučavě. To už jsem vzdal a pokračoval dolů kus po asfaltce. I tak jsem toho měl celkem plné zuby, protože jsem navíc musel měnit proraženou duši.
Lev: Při jednom z hopsnutí přes odvodňovací kanálek jsem vytrousil k kapsy mapu, ale kluci za mnou ji našli.
Mouťa: Ztratili jsme nějaké výškové metry po příliž jednoduché šotolině a navíc jsme přejeli odbočku vedoucí podél potoka. Ale naštěstí jsme si to vyšlápli kousek zpátky, protože Hučava byla supr. A pro mě i trošku napínavá, protože jsem se snažil brzdit jen zadkem - na pár místech to ale nešlo a tak jsem si ráfek ještě trošku vobrousil.
Lev: I dojezd přes Josefovou a Zadní a Přední Alojzovy byl mňaminda, sice i trošku nahoru a taky drobně sprchlo, ale jinak krásná cesta a úchvatné výhledy jak z kabiny letadla.
Mouťa: Sjíždět prudký svah po mokré trávě s kluzkými kravskými lejny jen se zadní brzdou co každou chvíli hodí zadek do smyku nebylo snadný, ale totálně dorasovat se mi ten ráfek fakt nechtělo a scházet pěšky nepřipadalo v úvahu. Mládenci na mě museli trošku čekat (což se jim při sjezdu zas tak často nepodaří).
Lubka: Železniční stanice Branná je jen 600mnm, takže zase dolů-dolů-dolů. A ještě kousek po silnici nahoru a byli jsme “doma”. No zaplaťpánbu.
Mouťa: Měl jsem pocit, že byly Lubkovy představy o výletu trošku jiné - že mu víceméně zadarmo druzi poskytnou alibi na krátkodobé vymanění se z pouta rodiny (protože prostě dneska jedou chlapi na bajky a ženy sedí u ohně a žvýkají kůže). A připadal mi, jako by dumal o tom, jestli mu ta štrapáce za to stála.
Lev: V cíli (na dvoře fary) jsem se snažil najít poctivou odpověď na Lubkovo:”To takhle jezdíte vždycky?”, ale než jsem to zformuloval (že sklon i charakter povrchu bývají obdobné, ale málokdy je při půldeňáku tolik výškových metrů sjezdů jako dneska) tak Mouťa houkl:”Jo, jasně.” a bylo po analýze.