5.06.2010
PROHOZZ (kdo zná tenhle díl z COMEBACKu, nemusí už dál číst) aneb Chřiby podruhé

PROLOG:
Ačkoliv obyčejně je to tak, že Mouťa či Lev lákají Bleriho na nějakou vyjížďku kolem Brna a on stereotypně odpovídá, že podle posledních průzkumů je to z Prahy do Brna stejně daleko jako z Brna do Prahy (lépe řečeno do Černošic), tentokrát akci vyvolal Bleri prohlášením, že jede na Moravu a že si na sobotu vyjednal od ženy volno. Mouťa se sice původně v sobotu chtěl věnovat rodince a sólo výjezd plánoval na pátek, ale protože Bleri není k vidění každý den, tak program upravil. To Lev to měl komplikovanější, protože chtěl sobotní odpoledne prožít ve Vážanech. Leč ukázal se jako tvrdý vyjednavač a tak se v sobotu v osm na Čápkově mohlo nakládat do auta a o půl deváté razit směr Slavkov (aby se do prohození rolí zapojil i Mouťa, zapomněl foťák).
AKCE:
V Koryčanech se vedení ujal místní znalec Lev a byl z toho zjevně nervózní – jednak není povahou tak lehkovážný jako Mouťa a tím pádem mu zodpovědnost svazovala ruce, druhak je práce s mapou pro něj trošku nezvyk a třeťak měl obavy z průchodnosti krajinou, jejíž podhůří bylo ještě nedávno v 2.povodňovém stupni. Bleri si zase dělal hlavu ze své výkonnosti – jako prací a rodinou plně vytížený člověk se ke kolu vůbec nedostane a těch pár metrů procházky denně (od domu k autu, od auta do kanceláře, z kanceláře do auta a od auta domů) mu svalovinu v kondici udržet nedokáže. To Mouťa se cítil dík posilovně a občasným cyklovýjezdům skvěle. Řečeno slovy klasika, „na jaře přestal Mouťa plivat krev, vrátila se mu jiskra do oka, každá žilka na něm jen hrála a začal vyhledávat souboje s těmi nejlepšími šermíři litevského vojska….“ viz Henrich Sienkiewitch, Potopa, díl II, kapitola XIX. Zkrátka a dobře – všechno bylo naopak: Lev výpravu vedl, Bleri se plácal na chvostu a Mouťa ze středu pole tmelit trojku.
Zpočátku to šlo dobře – po silničce („nic na ní nejezdí“) plné aut vyjeli na hřeben (U křížku). Další úsek byl rovina po lesní asfaltce 5154. A pak si užili kratšího sjezdíku kolem Kazatelny. Po drobném asi 100metrovém zbloudění, kdy jeli po zelené na opačnou stranu, si sešoupli k říčce Kyjovce v místě zvaném Nad přehradou. Louka, přes kterou pěšina vedla, byla sice podmáčená, ale dokonce ani Blerimu jedoucímu bez blatníků to moc nevadilo, protože počasí bylo opravdu luxusní – z nebe bez jediného mráčku rumplovalo ostré slunce, což bylo zejména v kontextu relativně chladného a deštivého jara příjemné. Opravdu velmi příjemné. Fakt vážně super - však si taky na trip všichni oblíkli jen dresy a podvlíkací trika nechali v autě (Mouťa a Bleri) / v brašně pod štanglí (Lev).
Za tradičních hovorů (fotbal /čti bejzbol/ - ženský - politika) stoupali ke Střílkám, u motorestu Samoty přeťali E50 (tady si Bleri stěžoval, že chtěl výlet na pohodu a že Lev nás zatáhl do hor – na ceduli lesního závodu totiž bylo napsáno Buchlovské hory /nikoliv kopce/) a po cyklostezce „pěttisícstopadesátosmičce“ dosáhli Vlčáku. Chvilku hledali (i s pomocí domorodce) žlutou a vyplatilo se. Sice byla blátivá a od prasat rozrytá, ale zároveň to byl asi nejhezčí sjezd dne. Problémy dělaly v jednom místě pod travou schované podélně umístěné klády, ale Mouťa, který jel dolů dost zčerstva (úměrně své váze) to vyřešil vyběhnutím z kola a jeho druzi měli v té pasáži rychlost nižší (Lev kvůli sjetým špalkům brzd). Dokonce došlo i k pidi-říznutí si to na volno – no řekněte sami, jak Vám to zní „LEV - AZIMUT“! Slítli k hlučné vísce Roští - všichni Rošťané měli venku sekačky a kosy a mydlili to hlava nehlava, nicméně jeden z nich jim poradil, jak se po „Hradecké“ cestě dostat ke koupališti.
Bylo půl dvanácté, tj. odjeté teprve 2 hodiny a už docházelo k prvním projevům slábnoucích sil. Fyzicky na tom nebyl nejlíp Bleri, kterému se ke slabší kondičce přičítalo i to, že dával sjezdy „na opatrno“ a ztrátu takto nabranou musel dojíždět. Duševně byl zase na dně alkoholik Mouťa, kterému zbytek peletonu odmítl udělat pauzu na pivo a míjení dvou roštivých letních zahrádek s popíjející chasou mu neudělalo dobře – třepal se chtivostí jak ratlík.
V následném stoupání se ukázalo, že slušnost se vyplatí – Mouťa pozdravil turistu, poděkoval mu, že jim uvolnil dráhu a on (zjevně zlomen takovýmto nečekaným chováním) jim za to po kratším zaváhání prozradil, že na zelené značce jsou popadané stromy, ať to radši vezmou po žluté. Což byl možná rozhodující moment celého dne, protože proplíst se polomem by se jim s prázdnými břichy nemuselo podařit. Takhle to na pohodu vyjeli/vytlačili k Bunči.
Příjemná zahrádka s rakouskou pečlivostí zrekonstruovaného hotelu se právě zaplňovala davy cyklistů, ale rychlá usmívající se obsluha stíhala. Ať přemýšlím jak přemýšlím, nemělo to chybu - i pozice na kopci, která eliminuje následné nepříjemné stoupací chvilky na kole s plným břichem (tak tradiční pro hospody v údolí). Chlapi do sebe narvali prasečí kýty a škopky piv (v rámci programu PROHHOZZZ už žádná kuřecí prsíčka s broskvičkou a ajstý), podivili se nad faktem, že bicykly ostatních spolustolovníků jsou až na výjimky čisťounké jak z prodejny a mohlo se valit dál.
Kdo si myslí, že Buchláky jsou díky bukovinovému porostu na jedno brdo, ten se mýlí – naši výletníci ani tentokrát Brdo s rozhlednou (587mnm) nezdolali. Radši zkusili zelenou. Kousek se vrátili, když přejeli její odbočku z hladké asfaltky a bohatě se jim to vyplatilo, protože terén byl mnohem zajímavější. I když nutno přiznat, že v místě, kde se obě cesty zase spojovaly si Mouťa šlápl do půl metru hluboké bláto-studny a Bleri si ustlal na bok (naštěstí bez větších následků). Sjeli do Salaše, pustili se po 5019 na Sviňavu (468mnm) a Buchlovský kámen (535 mnm). A pak po červené ke Kočičí hoře. Někdo si řekne – to jim to teda odsýpalo, pár řádků a už mají Buchlov na dohled, ale realita byla jiná – sil valem ubývalo, druhý dech se lapit nedařilo a stroje olepené krustou odmítaly poslušnost (zejména některé převody byly nefunkční). Terén byl navíc ještě blátivější než v první půlce, bylo nutno objíždět časté loužo-moře a či hrabat se s prokluzujícím zadním kolem marasto-pláněmi a to všechno stálo spoustu energie. Hovory postupně utichaly (Bleri jel se zaťatými zuby a to se konverzuje špatně), ale tichá radost z pohybu krásnou krajinou s hebkými bílými býčky pasoucími se podél cesty, z nepřejetí slepýše, z krouživého letu dravého ptáka, z ladného skoku srny a z nezaprášeně jarní zeleně buků přetrvávala.
Civilizaci si připomněli u kóty 493, kde opět překřížili E50 (hoblovanou motobikery na zlostně bručících hromadách železa), šťastně trefili na zelenou, kousíček si užili Velkomoravské poutní magistrály, minuli Ocásek až dospěli Pod kazatelnu. Tam se rozdělili – zatímco Lev s mapou pokračoval po zelené a užil si žlutý sjezd jižním svahem, Mouťa s Blerim se bez mapy a bez vůdce vydali na sever směr auto. Jak byl Mouťa zvyklý, že vede Lev (a Bleri, že vede někdo jiný než on), tak přejel špatně značenou odbočku červené značky. Chvilku trvalo, než na to přišli (nebyli si jisti, protože značení je v oblasti relativně řídké), ale nakonec se správně rozhodli vrátit se zpátky k rozcestníku Pod kazatelnou – pokračovat dál bez mapy by asi nebylo optimální. Červenou chytli, po druhé si sjeli podél Kazatelny, vyjeli ke křížku, absolvovali kousek silnice, už soustředěni trefili tu správnou ze tři cest na Vršavu a po zelené v pět odpoledne sjezdem na okraj Koryčan dokončili výlet.
EPILOG:
Když trčeli v Brně na semaforu, tak se dvě vedle stojící středně-věké cyklistky ptaly, kde byli že takhle zablácená kola ještě neviděly. Mouťa už se bál, že je budou chtít sbalit, ale světák Bleri řekl, že si jednu z nich spletl se svou mamkou a bylo rázem po špásu.