14.03.2010
"Březen bílý – Mouťa kvílí" aneb znovuzrození cyklisty

Dlouho očekávaný moment nastal v neděli v deset – Mouťa usedl po 4-měsíční pauze strávené s rotopedy na opravdové kolo. Měl z toho tak velkou radost, že mu ji nemohlo pokazit ani drobné mžení foukané protivětrem do tváře. Prima byla jiná poloha těla a lepší sedlo, ale hlavní byl pocit pohybu prostorem, kdy počáteční kraťounký náznak agorafobie vystřídala záplava vlnami euforie. Trénované svaly lehce točily převody, dobře promazaný stroj tiše plynul k přehradě a než se Mouťa nadál, byl v Kočičím žlebu.
Dál už to tak hladce nešlo. Zatímco do té doby se rozmýšlel, zda nazvat krajinu předjarní či časného jara, v lese ještě panovala zima – bohatá sněhová nadílka ze sezóny nestačila roztát a navíc ji podpořilo čerstvě v týdnu připadlých 5cm. Ztratil nejenom tempo, ale i čas a spoustu sil, protože jen chvílemi se mu dařilo balancovat na úzkém pásku mezi klouzavým ledem a brzdivým hlubokým sněhem. Občas dokonce musel slézt a tlačit – jednou i kvůli v protisměru sáňkujícím výletníkům.
Ale samotné zdolání kopce mu úlevu nepřineslo – namísto slétnutí do údolí pokračoval dolů podobnou rychlostí jak nahoru (přes pár ledových ploten kolo vedl!). Zkrátka obavy z případného poranění levého kolena přetrumfly případný dobrý pocit z riskantního sjezdu. Ono i tak měl pocit, jako by úplně nenaplňoval požadavky lékaře – ten sice o cyklistice jako o vhodné rehabilitaci mluvil, ale Mouťa si nebyl jist, zda jeho forma provádění tohoto sportu odpovídá obecné představě o jízdě na bicyklu. Nicméně nakonec se nějak k úpatí dohrabal (dokonce bez pádu).
Následoval suchý asfalt do Hvozdce. A zas to trošku odsýpalo a nálada se zvedala. Z ranních pěti stupňů se oteplovalo až někam k desítce a dokonce zaslechl skřivánka (asi si musel vrznout). V lese otočeném na jih ho čekalo pro změnu bláto a potom zase sníh a led na stromy stíněné hřebenové cestě k Javůrku. Ke Šmelcovně sjížděl velmi opatrně, leč jednomu pádu se stejně nevyhnul (navíc na levou stranu, ale andělé ho podrželi a koleno to přestálo bez újmy).
Hospoda samotná byla otevřená (však už taky bylo poledne) a plná lidí, Mouťa se nezdržel dlouho - zhltnul polívku/pivo (přitom schizofrenně sledoval venku zaparkovaný bicykl), dolil čaj do termosky a valil dál. Koleno drželo a tak poměrně snadno vyjel do Maršova.
Sjezdem k potoku celý výlet vygradoval. Hned v první oblíbené „travnaté“ (pod sněhem) zatáčce byl Mouťa natolik konsternován strání čerstvě zavalenou haldami hlíny, že zastavil, aby si to líp prohlídnul. Nemohl však vyprostit pravou nohu z pedálu a tak s sebou flákl na bok – co čert nechtěl přímo do vyhaslého ohniště zanechaného tam pracovní četou. Ještě bylo horké, ale ne žhavé a tak vyvázl bez popálenin a zničení oděvu. Jak se tak hrabal z popela, připadlo mu to velmi symbolické – že on jako cyklista znovuožívá obdobně jako bájný fénix. A taky ho napadlo, že se zeptá bráchy-ornitologa, co že je ten fénix za ptáka.
Dál to celkem šlo a až k brodu strávil většinu času v sedle. Nicméně už měl takového sešoupávání dost a proto operativně změnil trasu (namísto šplhání do Lažánek pokračoval údolím až k Svratce). V úvalech plných sněhu a ledu bylo chladněji, ale u Šárky zažil další neobvyklý vjem – skrz mraky se prodralo na chvilku slunko a mocnou březnovou hřejivou silou se o něj opřelo, což působilo v kontrastu se zimní tváří krajiny velmi zvláštně.
Skalky na pravém břehu byly už jarní a tím pádem jejich zdolání bez problémů, ledových desek si však „užil“ na cestě k V.B. dost. Protože byly 2 odpoledne, tak se ani nezastavil na občerstvení a valil dál přes levý blátivý a tudíž pomalejší břeh Priglu. Mouťa si v této pasáži připadal jako závodník (bůhvíproč) a proto (zjevně ovlivněn televizním sledováním cyklokrosu) zahodil u Junácké louky své špinavé kolo do škarpy očekávaje, že mu mechanik z technického doprovodu podá bicykl druhý – na míru nastavený, čistý, namazaný a s předehřátým sedlem. Ale nedočkal se a tak si musel s brbláním „zase v tý bedně lhali“ do příkopu pro svůj stroj vlézt.
Šlapal dál (a táhl ke všem čertům) a když se mu podařilo nenechat se sfouknout s hráze prudkým poryvem větru, bez dalších komplikací dokončil misi (o půl čtvrté – tedy v rekordně špatném času, ale šťastný, že mu noha funguje).