4.12.2009
Mouťa dobývá Ameriku/Amerika dobívá Mouťu

04.04.2009
Prolog:
"Tak nám Mouťa navštívil Ameriku," řekla poklízečka panu Doležalovi, který ukončiv před léty studia, když byl definitivně prohlášen u státnic komisí za inženýra, živil se prodejem internetových stránek.
Kromě tohoto zaměstnání byl stižen cyklistickou vášní a četl si právě v novém časopise KOLO.
"Kerou Ameriku, paní Müllerová?" otázal se Doležal, nepřestávaje si číst v časopise, "já znám dvě Ameriky. Jedna, Malá, je taková kupa stánků u nádraží. Ta druhá, Česká, je zátoka Labe u Nymburka. Vobě neznat není žádná škoda."
"Ale, milostpane, Spojené Státy, ty za Atlantikem."
"Ježíšmarjá," vykřikl Doležal, "to je dobrý. A jak se tam, do té Ameriky, dostal?"
"Poslali ho tam služebně, milostpane, letadlem, vědí. Letěl tam přes Frankfurt."
"Tak se podívejme, paní Müllerová, ajrákem. Jó, takovej pán si to může dovolit, a ani si nepomyslí, jak takový výlet letadlem může skončit. A přes Frankfurt k tomu, to je v Německu, paní Müllerová. To letěl asi Lufthansou. My holt jsme na tyhle dlouhý lety krátký. Tak vida, paní Müllerová. On je tedy Mouťa už v Americe. Bude tam dlouho?"
"Za pár dní bude hotovej, milostpane. To vědí, že zdržovat se mimo domov nejsou žádný hračky. Nedávno se jeden pán od nás z Krpole zapomněl v Židenicích a nechal tady celou rodinu."

Sobota
Největší zážitek z Ameriky mu přinesla hned druhá hodina jeho pobytu – seděl v autě, jel po mnohaproudé dálnici, ale zároveň sám sebe vnímal jako nezávislý pozorovatel pohledem zvenku. Navigace „never lost“ na něj něco mluvila, kolem plynula rovinatá petrochemickým průmyslem a hurikány zničená krajina a Mouťa měl silný pocit, že kdyby to narval do támhletoho betonového nadjezdu, že by se vlastně nic nestalo – stejně už člověk s planetou téměř skoncoval a navíc to by nenaboural on, ale ten druhej – ten, kterej sedí za volantem a řídí. Skutečný on se přece vznáší nezávisle v prostoru a na toho druhého jen nezúčastněně kouká.
Popsaného psychického stavu dosáhl bez drog a to díky vstávání ve tři ráno (aby stihl odlet ze Schwechatu v 7:05), následným útrapám 19-ti hodinové cesty (nejenže došlo k 45-minutovému zpoždění ve Frankfurtu, protože se marně pokoušeli v letadle oživit televizky pro „entrtejment“, ale hlavně se mu nepodařilo v Boeingu usnout) a v kombinaci s efektem časového posunu (v Houstonu je o 7 hodin míň tj. bylo 15:00 místního času a slunko svítilo poobědovou silou). Nedodala mu ani fronta na přepážkách pro vstup do USA ani rozhovor s migračním úředníkem (furt se na něco ptal a Mouťa si nebyl jistý, jestli si navzájem rozumí).
Mimochodem, použití trávy k navození takové schizofrenie by přišlo výrazně levněji, ale na druhou stranu si málokdo vybuduje závislost na dlouhém cestování. Svůj podíl zřejmě mělo i trošku odlišné prostředí – jazyk, dopravní značení, letní počasí, místní zvyky automobilistů aj. A taky ovládání jeho Pontaic Grand Prix (firma šetří a tímpádem z půjčovny nafasoval slabší verzi - místo osmi válce 6l pouhopouhý šestiválec 3.4l, ale vzhledem k tomu, že stroj byl asi půl roku „starý“ a bez jediného škrábanečku tak měl Mouťa stejně pocit, že se někdo spletl a že by měl dostat nějaké horší auto – pravdou ovšem je, že obdobně jako ten jeho vypadaly všechny vozy půjčovny Hertz, že tam zkrátka nic horšího neměli). Premiéra s automatickou převodovkou mu nečinila problémy, spíš mu chvilku trvalo, než zjistil za jakých podmínek se dá auto nastartovat (poloha šaltpáky P, noha na plynovém pedálu, zavřené dveře, zapnutý pás a možná i negativní test na alkohol a dobrá nálada), co se má volit za převod (D, vždycky D, protože je to tady placatý, jak mu vysvětlil hlídač při výjezdu z parkoviště) a jak se dá z auta vylézt (dveře jsou při běžícím motoru zamklé, dokud není páka na P) – celkem důležité zejména pokud chce člověk vystoupit a jít si vyměnit papírový „bak“ za mince pro placení mýtného. Výsledkem všech těchto a podobných extempore bylo, že si Mouťa večer na pokoji prolistoval alespoň nahrubo manuál k tomuhle sporťáčku a další dny už mu tyhle kombinace-permutace připadaly logické a užitečné.
Padesát majlí z letiště na hotel nakonec díky navigaci zvládl (akorát ke konci cesty sjel blbě z dálnice a GPS-ka nepoznala, že není na „hajveji“ ale na silnici rovnoběžné o pár metrů pod ní, tak se tam trošku zamotal, ale nic velkého), lehce se vybalil a zaskočil na večeři do 200m vzdálené hospody. Měli tam akci – ráčky a porce byly 1/2/3/4/5 liber. Zkusil druhou nejmenší dávku a takřka kilovou hromadu potvůrek zvládl až po velkém boji. Zapil ji dvěma BUDama a šel bydlet. Spal do jedné hodiny vcelku a pak už se jen převaloval či usínal na kratší úseky (vadil mu hluk klimatizace a od přilehlé dálnice).

Neděle
Ráno zjistil, že má sice na pokoji dvě televize, ledničku, vařič, mikrovlnku, kávovar a bůhvíjaký spotřebič ještě, na chodbě počítač s internetem a tiskárnou zdarma, ale za to je snídaně jedna z nejchudších, jakou kdy na hotelu zažil – nějaké křupky a lupínky, pečivo, sýr a k tomu marmeláda a med a to bylo víceméně všechno. Z masových pokrmů byl v jednom druhu rohlíku pidipárek, ale salám žádný, maso žádné a basta. Jediné, co ho zaujalo byl stroj na výrobu vafle – na kostečkovaný pekáč se nalilo těsto, přiklaplo se to, otočilo a pak se jen chvilku čekalo, až to cinkne. Výsledek se polil javorovým sirupem a postříkal šlehačkou a nejenže to chutnalo, ale navíc to mělo i obrys státu Texas.
Odpočinkový den se rozhodl strávit aktivně.
Dopoledne zajel do nedalekého vesmírného střediska. Protože už nemohl ráno spát, dojel k bráně zábavní budovy brzo – čas do otevření využil v přilehlém parčíku procházkou po v měřítku zmenšeném modelu naší galaxie. Za lístek dal pětku, přičemž normálně stál dvacku (od nějakého Japončíka dostal slevový kupón a ten o tom furt mluvil, jak je to super cena a kdykoliv se později v areálu potkali, tak ten dobrý Asiat na Mouťu volal jako že jak je to neuvěřitelné, ušetřit půlku ceny a zjevně to pro něj byl nejdůležitější bod celé návštěvy) a vtrhl s první vlnou dovnitř. Nemeškal a hned se nasáčkoval do kolového vláčku, který jezdil do skutečného centra. To bylo asi nejzajímavější – 1. zastávka byla v aule řízení letů, 2. v hale s atrapami různých kosmických modulů, na kterých se astronauti cvičí a třetí v budově s ležící obří raketou Saturn V z programu Apollo. Je fakt, že časem už měl techniky plné zuby a že věnoval svou pozornost i bejkům v blízkém výběhu, krokodýlovi v kanálu poblíž vjezdu do NASA a jakémusi druhu pohublého kosa s dlouhým ocasem. Přesto si ještě chvilku prohlížel výstavy různých předmětů spojených s lety do vesmíru. Celé mu to dohromady sakum prdum vzalo přes tři a půl hodiny a to si vybral jen některé atrakce.
Kolem poledne se přesunul na jih k Mexickému zálivu (ostrov Galvestone), tam poobědval hamburger od řetězce „Max in Box“ a šourl se po pláži.
Pak se vrátil na hotel, vyplácl se asi na hodinku k bazénu a navečír zajel do města mrknout na mrakodrapy a hlavně na basebalový stadion místních Astros – v pondělí začínala sezóna a tak byl zvědavý, jestli by nesehnal lístek (předtím ho neúspěšně zkoušel objednat přes internet a pomocí recepčního telefonem). Ale neměl štěstí a žádného překupníka nepotkal.

V pondělí byl od osmi do sedmi v práci, takže by stejně ten baseball nestihl (začínalo to v 6). Jediné, co zvládl byla večeře „u soviček“. Na doporučení recepční šel na marinovaná kuřecí křídla netuše, že tam obsluhují děvčata v spartakiádních trenclích (ale červené barvy) a bílých tričkách s očima sov přes prsa. Probíhal tam i na Mouťův vkus velmi „těžký“ doprovodný program – občas se „sovičky“ slétly u nějakého stolu a s pištěním přály někomu k narozeninám, sem-tam proběhl jejich taneček s hosty zakončený vláčkem apod. Mouťa do sebe rychle nasoukal dobrá křídla a aniž by dokoukal baseball v TV (stejně domácí rupli), zmizel – manželka ho sice před cestou varovala, aby se nevrhal na baculaté Texasanky, ale v tomhle případě by nejspíš došlo pouze k vrhání pokousaného drůbežího masa (bez zvratného „se“).

Na úterek už připadl přesun domů – letělo mu to totiž v pravé poledne a to už se nic jiného stihnout nedá. V předstihu dojel na IAH (International Airport Houston), vrátil auto (celkem najel 210mil, spotřeboval 8.6gal benzínu, co stál 2$ za gallon - gallon je 4.5l, dolar dvacet korun a to ho teda fascinovalo, že benzín stojí pod deset korun za litr), odevzdal kufr (pána, co tam obsluhoval, práce zjevně bavila – už z dálky s Mouťou žertoval na téma že „to zas někdo letí za velkou louži“ a celkem si spolu pokecali) a šel čekat na vzduch. Lelkoval okolo (zaujali ho stavaři, co něco na budově dodělávali – měli na hlavách typické texaské klobouky, ale když si je prohlídl podrobněji tak zjistil, že to jsou ochranné helmy takového tvaru (mimochodem, jak jsou Texasani na všechno texaského hrdí, tak maličké texaské holčičky nosí růžovoučké stetsony). Nakonec dostal hlad a tak si koupil hambáč, což se mu vyplatilo, protože během tříhodinového letu do Washingtonu Dull (IAD) nedostal na jídlo ani preclík (a za 0.33 pivo chtěli 6$). Tím hambáčem se zdržel tak, že ho dokonce vyvolávali, ale to už byl na záchodě pár metrů od vstupu do chodbičky k letadlu.
Během letu samotného měl pěkný výhled na pobřeží až do Alabamy, kde se letoun stočil na zamračené vnitrozemí. Počasí se celkem činilo – oblačnost letadýlkem pohazovala a při přistání foukalo, takže šejdrem natažený stroj srovnal pilot až těsně nad zemí. V hale slupl italské buchto-maso (prodavač mu odpustil z ceny jeden cent, protože byl líný rozměňovat) a splknul s nějakou paní, co lítala za vnuky do Washingtonu DC o tom, co je nového. V jumbu luftwafe (nebo se to jmenuje Lufthansa?) už ho začali připravovat na Evropu, protože mezi pasažéry nebyl skoro žádný Američan. Nejpočetnější skupinou byl výměnný zájezd jugoslávských partyzánů (dost byli z tý války zničení), následovali ruští bratři a sestry, pár Čechů a Slováků a slet iráckých čarodějnic – ty byly asi nejzajímavější svým chováním, Mouťa se doslova kochal jejich propracovaným systémem kroků vedoucích k co nejpohodlnějšímu cestování. Začaly impozantně – ač byly 3, zabraly celé tři prostřední řady (9 míst) a na dotaz jednoho z pasažérů „jak to“ odpověděla jejich vůdkyně, že mají „majle“ a že si koupily 9 lístků. Byl to samozřejmě kec, ale přineslo to své ovoce. Zabrané řady zacpaly svými kufry (umně zvětšily jejich rozměr bundami do předních kapes tak, že se nevešly do horních regálů), takže lidi co tam měli místa si radši sedli jinam (byl v tom trošku zmatek, protože sice let nebyl vyprodán ale i tak se to „kdo kde může být“ muselo odladit). Nakonec čarodějky ustoupily z maximalistických požadavků a jednu řadu vyklidily, ale stejně dvě řady pro tři lidi byl úspěch. Časem totiž vyndaly svrchníky z kufrů a ty nacpaly nahoru, takže měly místa „pokokot“. Ta nejlepší z nich si nakonec lehla na podlahu a protože se ve spánku roztáhla do uličky, museli ji všichni překračovat (což dělalo zejména prostatickým jugoslávským partyzánům problémy). Mouťa, který nemohl zase usnout, musel chtě-nechtě konstatovat, že nenachází v jejich mistrovském počínání sebemenší skulinu (to, že posbíraly po palubě asi 15 přikrývek k vytvoření kutlochu je jasné, spíš by bylo zajímavé vidět je v akci když si domlouvaly rezervaci místenek).
Jinak bylo až po zasněžené Krušné hory pod mrakem, pak ale si vychutnal pohled na krajinu, přičemž orientačními body byl již tradičně český a moravský průmysl (Spolana Neratovice, Dukovany,..).

Ve středu ráno v devět se na Schwechatu už nic zajímavého neudálo, taxík ho pro změnu přes Slovensko dovezl domů a tak jeho mise skončila.