9.11.2009
Lampiónový průvod

PROLOG
Mouťa má teorii, že tělo si dokáže pomoct samo – kupř. když se přespříliš rozčiluje, tak se mu spustí krev z nosu a přetlak se tím pádem uvolní. Nebo když svůj organismus pracovně přetěžoval, tak se mu rozjel revmatismus a natekly mu klouby na rukou tak, že nemohl nic dělat. Záklapka v žaludku ho zase naučila pít kefír dlouho před tím, než to doktor diagnostikoval.
Proto, když se dostal pod tlak ohledně chození do stříbrných tanečních, chvilku vyčkával. Organismus si s tím však nevěděl rady (zřejmě neměl řešení zakódované z pravěku) a tak se Mouťa rozhodl mu pomoct.
První, co ho napadlo, byla vzpomínka na jeden film - Menšik v roli ulejváka z armády si schválně poranil nohu, infikoval ránu močkou a oni mu ji pak uřízli, ale stejně umřel. Chvilku nad tím dumal a nakonec to vymyslel.
Vzal letenku, odletěl do Hágu a ubytoval se v hotelu. Týden se duševně připravoval a pak zašel do sportovního centra, kde je jednou z atrakcí možnost zkusit obdobu suma. Nerozcvičený se nasoukal do těžkého pytle, jež svými rozměry omezoval pohyblivost končetin. Vybral si protivníka o hlavu většího a o třicet kilo těžšího a jal se s ním pasovat. Šlo to ráz na ráz. Hromotluk se do něj shora opřel. Mouťovi se zapíchla noha do tatami. Nekonečnou vteřinu se marně pokoušel ze situace vymanit, ale marně. Pak ho píchlo pod levým kolenem a on se zhroutil jako domeček z karet. A bylo to vyřízeno.
Možná si říkáte „proč tak komplikovaně?“. Ale když se nad celou záležitostí zamyslíte důkladněji, všechny Mouťovy kroky mají svou logiku:
1) se zraněním „na dálku“ se líp seznamuje příbuzenectvo
2) na hotelu je vše potřebné – TV se spoustou kanálú, výtah, snídaně, automat s ledem na chodbě,....
3) v ČR žádné sport-centrum sumo nenabízí
Dál už to bylo jednoduché – dohrát s ortézou beachvolejbalovou sezónu, zajít na magnetickou rezonanci (přední křížový vaz tam neidentifikovali, tj. přeloženo do obecné mluvy „je urván“) a domluvit si plastiku na termín 14-dní po Lvovi (dát mu trošku náskok, je přece jenom v tomto oboru nováček, Mouťovi pravé koleno před tuctem let dělali).
STAŤ
V (o pár dní opožděný) předvečer VŘSR se sešli Březoň, Ondra Hr. a Mouťa, aby demonstrovali veřejně svou úctu k zmiňované události. Akce byla zahájena impozantně – dvé silných AUROR /tak se ty halogenky fakt jmenujou, já za to nemůžu/ vystřelilo louče světla, aby symbolicky připomnělo událost 92 roků starou a přitom tak aktuální. Na tento signál se celý cykloprůvod hnul směr Zimní palác (chci říct Šmelcovna, ale nějak mi to tam samo skáče).
Počasí oslavě revoluce přálo – svatý Petr si to vzal jako stranický úkol a zajistil příjemných 5stC a vymetenou oblohu vylučující jakoukoliv možnost srážek (vody, co spadlo za posledních pár dní, bylo až až). Nejuvědomělejší z tria byl Březoň – nejenže jako správná avantgarda bojoval na špici s bezvětřím (Ondra moc „Hrr.“ nebyl a Mouťa oportunisticky šetřil síly mezi nimi), ale navíc rázně odmítl blatníky jako buržoazní přežitek s tím, že „on se nebude za nikoho schovávat, chce čelit marastu zoči-voči“. Nevzal si ani brejle a hned po I.sjezdu KSSS (kolařů strmou strání svahu) byl poněkud zvlhlý, mrkal očima plnýma bordelu a úplně vyveden z míry tvrdil, že „má oči v blátě“, čemuž jeho druzi moc nerozuměli. Jinak cesta byla nějaká spravená, ale nasáklý terén ji stejně činil pomalou.
Přejeli k Hvozdci, minuli kolchozníky řepné kampaně (zřejmě nějaká br.soc.pr., protože makali i v osm večer potmě) a vytlačili bicykly v úseku bez asfaltu, kde nějaká vozidla rozryla hliněnou lesní cestu „na šrot“ - pozitivním jevem bylo, že to vrhlo Březíka do hloubi peletonu. II. sjezd KSSS ke Šmelcovně se odehrával v tak husté mlze, že vám k němu nemáme co sdělit (kdo někdy jel potmě v mlze, ten ví o čem je řeč a zbytek by to stejně nepochopil). Mouťa při té příležitosti dal k dobrému pravdivou historku, kdy v 70-tých letech jel jako dítě s rodinou autem v mlze a nebylo skoro vůbec vidět. Otec časem znejistěl, zda drží správný směr a proto, když spatřil vedle cesty obrys cedule, zastavil a vylezl z vozu zjistit, kudy se pustit dál. Vrátil se velmi zasmušelý a teprve po chvíli prozradil, že je tam nápis „Leninskou cestou vpřed“.
Za rozhovorů volným tempem vyjeli do Maršova a nutno říct, že Mouťa obdivoval, s jakou důvěrou se jeho spolucestovatelé nechají tmou vést, aniž by měli ucelenější představu, kde se vlastně nacházejí (to, že to tam moc neznají potvrdil i Ondra Hrr, který si myslel, že od Šmelcovny vyjíždějí někam zpátky k Javůrku). Podobnou důvěru měli snad jen svazáci v poválečném období a Mouťa dělal co mohl, aby ji nezklamal a aby soudružské prostředí nepokazil.
III. sjezd KSSS ozdobil Mouťa asi desetimetrovým tancem spojeným se smykem všech kol - travička u chaty na kraji vesnice byla opravdu kluzoučká. A následoval sjezd IV., poslední. Úvod trošku pokazily polomy a taky zatáčka u posedu byla zaskládaná dřevem, ale jinak to valilo dobře. Mouťa se bál, že souputníky setřese, často zastavoval a neplynulá jízda přinesla své ovoce – v závěrečném korytu se při jednom z opětovných rozjezdů položil na bok (ale kromě rozsáhlého obahnění se mu naštěstí nic-moc nestalo).
Anděl strážný stál i při Březoňovi, který na stezce po levém břehu Priglu přehlídl do profilu dráhy zasahující šikmý kmen - vrazil do něj helmou (ano, nejedná se o překlep - dokonce i tvrdá valašská palice musela ustoupit regulím závodů a ochranu vlasů si pořídila). Následně sžuchnul dolů a po cca pěti metrech se zastavil o keře. Hrozně u toho hlučel a jistě vyplašil všechnu zvěř v revíru, ale jinak kromě mírně zhmožděného krku vyvázl bez ztráty kytičky.
Pokračovalo se „vpřed, zpátky ni krok“, ale ne vždy se toto heslo podařilo naplnit. Zejména poté, co Mouťova baterka zeslábla a on ji šetřil na těžší pasáže tím, že nezapínal max.výkon (Březoň to přece jen nemá tak najeté). Zajížďky to byly ale zavčas identifikované a pouze v řádu desítek metrů. A tak když 1/3 z nich dala poslední techničtější místo – schody ve skalách, nestálo už jejich dojezdu k hrázi nic v cestě.
Jinak celý trip byl ve znamení nostalgických řečí o tom, jak se měli všichni dobře za socialismu. Třeba Mouťa nepatřil ani mezi ty šťastlivce, co z pod pultu získali Favorit – jezdil na ¾-ční esce z druhé ruky, s několikrát opravovanými svary, se středem, který byl z měkkého železa a ohýbal se (náhradní se sháněl stejně blbě jak všechno ostatní). Probrali ledasco – kupř. ve V.B. u Rica si vzpomněli, jaká to byla legrace, když nebyly na trhu vložky. V hospodě, kam je zablácené bez řečí pustili a kde jim v 21:15 připravili super pizzu zas snili o starých dobrých časech, kdy neochotný personál zakouřené socialistické čtyřky přijímal poslední objednávku na pivo /o jídlu radši nemluvě/ ve čtvrt na deset a od půl desáté už zvedal židle na stoly (stavěl tzv. ježky). I při loučení zmínili, že jim zítřejší "klouzavka" v práci vůbec nevoní, že neví, kolik si přispat a jaká že to byla paráda, když museli píchat štípačky v 5:59 nejpozději /pozdní příchod řešil jejich nadřízená nomenklatura/ a jak to bylo super v 14:30, když se delší dobu čekající fronta dočkala, minutová ručička klapla, razítko se přestavilo a mohlo se domů.
JJ, to bejvaly časy.