11.10.2009
Letovice-Nedvědice-(Černovice)

Ráno Mouťa nestíhal – sice se vzbudil sám a včas, ale do chladného rána s padající mlhou a protože byl trošku nachcípanej, tak se zdržel při hledání předpovědi počasí na netu (rosničkáři, radar a Aladin naštěstí trvalý déšť nevěštili). Ztratil tím rozhodující minuty a pak už to byl boj – i když profrčel tři křižovatky na červenou (ve dvou z nich potkal policajty, ale vykašlali se na něj) a šlapal jak šílenej, stejně se dostal do nádr.haly až v 8:00. Což byl shodou okolností i čas odjezdu OS 4708 ze třetího perónu kolej šestá. Jak ho Lev zmerčil, začal sbíhat po schodech dolů. Mouťa za ním. Běh podchodem. A o zlomkrk po schodech nahoru. Nebudeme čtenáře napínat, vlak odjel až 8:01 a tak ho stihli (akorát museli v Židenicích přelízt do kolovagónu, protože na hlaváku je průvodčí /aby nezdržovali/ nacpal do nejbližšího vozu soupravy.
Cesta uběhla rychle – napřed se honem honem svlíkali, protože bylo přetopeno, pak Mouťa měnil plášť (stává se z toho taková tradice - první podzimní blátivou vyjížďku přezout ve vlaku zadní gumu, loni to tak taky provedl). To Lev se mezitím posilnil asi třemi krajíci chleba. Za pozornost stojí fakt, že Mouťa seděl o jednu řadu blíž lokomotivě než jeho druh a byl tím pádem blíž cíli výpravy, což se mu během toho dne moc často nestávalo.
Mimochodem, poslední dobou se v čtenářském fóru ozývá brblání typu „ať už nás tím nekrmí, nikoho nezajímá, že je Mouťa starej a nejede mu to“ na základě subjektivního pocitu, že se tomuto tématu v článcích věnuje až příliš mnoho prostoru. Redakci se to zdá přehnané. A aby dokázala, že popisuje Mouťovu nemohoucnost pouze okrajově přikládá ukázku textu, který by dle jejího názoru mohl k takovémuto brblání vést.

Lvova záda
Mouťa zná dobře Lvova záda. Během společných cyklovýletů má přehršel příležitostí je zkoumat. Ví, že obratle jsou vytrčené víc než u průměrné populace, že šlachy boků se rýsují i přes teplý cyklodres a je schopen na velkou vzdálenost Lva podle křivky jeho zad rozpoznat. Dokonce si u jazykovědce potvrdil, že to nejsou Lvovova záda /tedy záda co má město Lvov/. Mimochodem, řeči o tom, že „město nemá záda“ jsou nezasvěcené, stačí si přečíst nějakou knížku z 2.světové války, kde je v každé druhé kapitole zmínka o baterii dělostřelectva kryjící městu záda.
Z Mouti se zkrátka stává odborník na Lvova záda. Ale jako každý dobrý profesionál neumdlévá v aktivním studiu svého oboru. Nevynechá jednu příležitost, aby svou kvalifikaci nevylepšil. Jinak tomu nebylo ani během druhé říjnové neděle roku 2009.
Na výlet se Lvími zády se moc těšil (že by počátek „zádové“ závislosti?) a nedovedete si představit, jakou měl radost, když hned první, co na nádraží spatřil byly Ony. Vlny štěstí zalévaly jeho mysl, ovšem jen na chvilku, neboť opěradlo sedadla v kupé Je před ním nemilosrdně skrylo. Ta hodina jízdy patří k nejhorším v Mouťově dosavadním životě – tak blízko k Nim a nemoci Je vidět! …………….

Zpátky od ukázky do Letovic-zastávky.

S nedávným deštivým počasím přišly i obavy z průchodnosti části trasy, kde se očekával velký marast. Ale nebylo to tak hrozné – už první stoupání po solidní pevné cestě chmury z čel rozehnalo. Jelo se dobře. Následoval supr sjezdík u Nýrova (co měl Mouťa vyhlídlý už z pěší „Dětské stezky 2007“). Pak tempo poněkud opadlo. V Újezdě byly na vině ořechy. V úseku Zbraslavec-Hluboké pak zpomalovalo bláto (Lev klacíkoval) a zrušení zelené turistické značky (ono je to těžký když Mouťa plánuje podle map z roku 1992). To je taková trošku Mouťovina, hledat na stromech známky zamalovaných značek. Mouťovina dost náročné na orientaci /Lev nedával pozor a projel přímo středem obřího kravince/ a sekundárně i na techniku /při jednom sdrcu z meze si Mouťa nešťastně zahákl gaťě o sedlo a výsledek byl něco mezi Japoncem Kulemanakašim a Rusem Rašplou Rašplinovičem Vajcivinem/.
Mouťovi postupně docházely síly, ale v hustníku nad Hlubokým ještě držel se Lvem krok (doslova a do písmene a dokonce i jindy klidný Lev se nezdržel narážek ve smyslu, že „když se vypraví na bicykl, tak na něm chce sedět a šlapat a ne ho furt jen vodit….“ což Mouťa, kterému připadala chůze lidskými zásahy takřka neposkvrněnou přírodou velmi romantická, moc nechápal).
Počasí bylo trošku aprílové, střídalo se relativní teplo (15stC) na slunku v závětří a dost kosa při zatažené obloze na frajplace proti studenému fučáku. U Černovic dokonce krátce sprchlo, ale moc nezmokli, zejména ne Mouťa, který zrovna seděl v krytu autobusové zastávky a čekal na Lva (ten minul jednu z odboček). Už byla jedna hodina a začínal ťukat na břišní stěny hlad, ale namísto, aby do Nedvědic sjeli za 5 minut po asfaltu, pustili se po „tmavě modré“ přes kopec. Stezka to je úzká, na severním svahu po skalkách a tak toho moc nenajeli. Ale na druhou stranu si ji mohl Mouťa odškrtnout, jako že už ji má za sebou.
V penzionu pod nádražím vyfoukl Mouťa Lvovi poslední meníčko (vepř. koleno, knédl, zelí za 70Kč), ale jinak se nic zajímavého nestalo. Posilněni pokračovali dál (premiérově podél Svratky) a konečně to bylo trošku plynulejší. Lev cestou vykládal vzpomínky z nějakého dávného výletu touto oblastí (citujeme:“sotva jsme vystoupili z vlaku, hned jsme zalezli do hospody, no to bylo krásně...“) a rychle to ubíhalo a tak než se nadáli, byli v Hradčanech. Přesun dočasně zvolnil svah Sokolího vrchu, ale sjezd do V.B. byl maso.
Dojezd po levém břehu vypuštěné brněnské přehrady už nic neobvyklého nepřinesl (sedl líp Mouťovi, který ho dal bez šlápnutí) a tak se mohli u OBI v 5 rozloučit (Lev jel stříknout bajk na pumpu). Pro úplnost - celkem nakroutili 80km a celý trip nejlépe vyjádřila Lvova věta:“Já jsem tak duševně odpočatý že tomu nemůžu uvěřit, že jsme vyjeli dneska ráno, mám pocit, jako bychom byli na kole užívali celý týden!“ (Mouťa měl pocit stejný, ale z důvodů poněkud odlišných – cítil se tak fyzicky unavený, že nemohl uvěřit tomu, že jeli jenom jeden den).