5.10.2009
Příznání (od Mouti, ne od Artura Londona) aneb Jak je to s těmi nočními cyklovýjezdy

Poslední dobou je módní přiznávat se ke „slabostem“. Matka osmi dětí prohlásí, že už na to deváté neměla sílu; voják vyznamenaný 7x za statečnost říká reportérovi /při přebírání osmé medaile/, že pociťuje před každou ztečí jakousi úzkost; vychrtlá modelka zamrká řasami a dozná, že má chorobnou chuť na sladké a že jednou za měsíc poruší životosprávu snězením DELI-tyčinky; maratónec zalitý potem kajícně připustí, že měl víc zabojovat s krizí mezi 34. a 35.km …..

Ovlivněn tímto trendem učinil zpověď i Mouťa (exklusivně pro naši redakci):
Já, Mouťa Moutelík, při plném vědomí si následku svých slov prohlašuji: „Když jsem v noci sám v lese, tak se bojím jak sviňa.“
Aby nešlo má slova zpochybnit, doplňuji, že se nejedná jen o nějakou drobnou nejistotu či pochybnost, že jde skutečně o strach v celé jeho kráse.
Kupodivu se neobávám toho, čeho bych měl – totiž že sebou někde fláknu a něco se mi přitom stane – ale toho, co je naprosto iracionální. Tedy že potkám nějaké zločince či vyvrhele. Třeba že mě chňapnou únosci a budou vydírat mou zadluženou rodinu. Nebo že narazím na Ukrajince, kteří mě budou chtít obrat o hodinky a protože žádné nenosím, tak mě ze vzteku podřežou malými nožíky. A nebo že projedu pelešištěm bezdomovců, od kterých chytnu svrab s rychlým smrtelným průběhem. Či potkám tlupu neonacistických fanoušků táhnoucích oklikou na stadion, kteří nebudou spokojeni s tím, jak hajluji … Nemůžu si pomoct, ale každá halda klád mi implikuje ožralé zjizvené dřevaře potácející se do nedaleko stojících maringotek. A vyloučit nelze ani setkání s vrahem zakopávajícím ve smrčí svou 14.oběť.
Bojím se nejen ledasčeho možného, ale i událostí na první pohled málo pravděpodobných. Kupř. při každém přejezdu přes most pod hradem Veveří se obávám ataku pirátů. Objevili se prý nedávno v Čínském moři. Subjektivně mi brněnská říční policie nepřijde míň líná než ta suchozemská (většinou se opaluje u hráze, ale že by pročesávala zátoky jsem ještě neviděl), takže s její pomocí počítat nemohu. A to, že je Prigl vypuštěný, mě neuklidňuje ani trochu – jednak nevím, jaký výtlak mají takové bárky korzárů a druhak je možné, že by eventuální náhlá velká voda mohla nádrž naplnit. Navíc s pirátama není žádná legrace, to už je „komu padni tomu padni“.
Pokaždé, když mě horká vlna hrůzy polije vymýšlím, jak se z té kaše (která se na mě nezadržitelně řítí) vysekat (že bude dobře skočit támhle za ten keř a poslal sms-sos-zprávu otci s uvedenou polohou mého úkrytu). Ale i když to mám dobře vyšpekulované, hladinu mého děsu to nesnižuje.
Zkoumám svůj strach poctivě a pravidelně (alespoň jednou měsíčně /nejlépe za úplňku/ vyjedu kolo), ale žádný pozitivní pocitový trend nepozoruju. Třeba posledně, když jsem v hřebenu nad Kuřimí chytl defekt mě rámus z větvoví stromů /sovy aj. noční verbež/ rozklepal hrůzou tak, že jsem nebyl schopný ho odstranit.
Krev mi tuhne v žilách i na základě drobných podnětů, jako je uprostřed cesty sedící žába, „běžící stín“ (nasvícený v příkopě rostoucí bolševičník), hlomoz srnek rušených z pití (děsně srkaj), poražený světlý kmen, …..
Jsem zkrátka sralbotka a basta.