6.09.2009
Sever Brna stokrát jinak - pokaždé chutný, stravitelný, málo kalorický

Sobota večer:
Mouťa (zrovna když kolem něj protékal ve sklepě brambor) odložil nářadí FIXA, přerušil montáž pár kousků ze série HELMER a pokusil se najít v některé z 24 krabic /ještě nevybalených po červencovém stěhování/ sadu svých cyklomap. Druhý den měl totiž povolen celodenní výlet a v hlavě mu zběsile poskakovaly myšlenky na prozkoumání neobvyklých oblastí. Výsledkem pátrání však byly jen dvě mapy – Polabí a Moravský kras. Po chvilce koketování s nápadem podívat se co je nového na Mydlovaru, v Kostomlatech, v Kamenném Zboží, v Ostrý a ve Šnepově (kam jezdíval v dětství k babičce) s povzdechem otevřel mapu durch-und-durch proježděného severního okolí Brna.

Neděle:
O půl desáté vyrazila znovu zformovaná dvojice Mouťa-Lev (ten se po trablech s meniskem postupně dostává do formy) směr Soběšice. Bylo ještě chladno a tak se zahřívali jak kdo uměl – Mouťa dlouhým podvlékacím trikem a návleky na kolenou a Lev alespoň řečmi o tom, že se chystá si návleky na lokty pořídit (nákoleníky zapomněl doma).
Naučný stezka je překvapila – dozrává jako kvalitní víno. Za roky, co po ní nejezdili se erozí celkem dost zúžila. I kořeny vystouply. Z pohodové cestičky pro rodiny s dětmi se zkrátka stala lehce adrenalinová zábava. Je jasné, že za pár let se máme na co těšit, ale ani teď to nebylo vůbec špatné (Lvovi se dokonce podařilo v jedné ostré a klopené točce spadnout).
Přejezd do Útěchova a Vranova trošku poznamenala přítomnost davů (schizofrennímu Mouťovi se zdálo, že v jednom z turistů poznává svého topenáře), z Vranova to ale bylo zase ono. Původní plán sjet po červené k Janovu hradu sice kvůli asfaltovému povrchu cesty odpískali, zelená do Sv.Kateřiny ale byla taky slušná. Ztrácet výšku po silnici k Svitavě se jim nechtělo a tak přetrasovali a pustili se proti toku nějakého bezejmenného potůčku na Hořice. Mouťa měl z minulosti špatné zkušenosti s blouděním po tomhle hřebeni a proto se radši probojovali až na zelenou. Zhoupli přes další potok a ještě trochu nabrali výšky a octli se na okraji vesnice. Otevřel se tam nádherný výhled na sluncem zalitý kraj a protože bylo půl jedné a na ranči se vařilo, poobědvali.
Celkem jim chutnalo, ale na druhou stranu čekáním ztratili dost času a tak byli spokojení jen napůl (navíc jedním z Mouťových cílů pro výlet bylo zapomenout na všední starosti a to se mu u stolu, kde sousedi řešili úpravu bytové jednotky moc nedařilo - ač se snažil nevnímat o čem mluví, chtě nechtě mu slova jako „kachličky“, „digestoř“ či „sprchový kout“ startovala v hlavě nevítané subrutiny).
Následoval sjezd podél lyžařské sjezdovky se solidním sklonem spádnice a nutno říct, že to byla mňaminda eňo-ňuňo (jak říkají bratři Španělé). A to nejen úsek serpentin plných šutráků, ale i vysoké stupně „schodů“ ve spodní části. Dalším stoupátkem se vyšplhali nad Blansko do Žižlavic a Těchova (úchylný Mouťa pokukoval po stavebních řešeních jednotlivých budov), aby pro změnu dalším slušným padákem po zelené turistické (bohužel byl zážitek v koncovce přerušován spadlými kmeny) slítli dolů k Punkvě. A nahoru (Vilémovice). A nýdr (Olšovec). A auf (Bukovinka). Nýdr (Říčka). Auf (Líšeň). Nýdr. Auf. …
Zatímco Mouťa měl toho drilu za chvilku plný brejle, Lev se postupně rozjížděl k velkému výkonu (a to ho ještě trošku brzdilo po pádu před Skalním mlýnem zhmožděné zápěstí). Nešťastný Mouťa nevěděl, jak omluvit disproporci mezi jeho slabým výkonem a Lví exhibicí (foťák, kterým by Lva šlo zpomalit neměl). Kupříkladu jednou se mu stalo, že než složil mapu, kde Lvovi ukazoval kudy dál, už se jeho druh mrskal na vrcholku kopce, pod kterým Mouťa stál. Naštěstí se mu ale chvilku před tím, než jeho mozek umdlel, podařilo vymyslet teorii „jednoho sportu“, podle které je Lev, který nemůže dělat nic jiného než šlapat do pedálů tímto faktem do cyklistiky extrémně přemotivován a Mouťa se s ním v této situaci prostě porovnávat nemá.
To se sice hezky řekne, ale Mouťově situaci (kdy kopec už bylo cokoliv kdy se muselo šlapat) se to těžce realizuje. A ani v závěru to nebylo lepší – žádný druhý dech Mouťa nechyt‘, pohyboval se v průměru o jednu tramvajovou zastávku za Lvem a o nějakém společném dojezdu nemohla být vůbec řeč. Mimochodem, Mouťa měl i druhou teorii – ta byla založená na faktu, že Lev honí začátek mše v 18:00 a že tudíž své síly dostává přímo shora, ale v bázni bezvěrce se ji bál vyslovit.
Nebudu ctěné p.t. obecenstvo napínat, nakonec se Mouťa nějak domů dohrabal (v závěru si ještě střihl těch pár výškových metrů navíc, co má jeho Bohuslava Martinů oproti Lvově Čápkově). A tak se mohl rychle převléct a pokračovat v montáži HELMERA.