21.06.2009
Zpráva z Nízkozemska (Mouťa píše své žínce z totálního nasazení)

Neděle
Nesla se ve znamení cyklistiky. Půjčil jsem si kolo (v hotelu za 7E, mají to uvedeno jen v NL-návodu k pokoji, tak jsem se zeptal na recepci), byl to BATAVUS, místní standard bez přehazky a s jedinou brzdou - torpédem, ale nakonec jsem zjistil, že převod je zvolen dobře - víceméně odpovidá jízdě po rovině proti 3-4 bft větru, což je tu takový běžný fučák. Dobré na lokálních kolech je tvar řidítek (z ptačí perspektivy ú-čko), který umožňuje vzpřímenou polohu trupu a když stojíš "ze sedla", tak máš ruce pohodlně u boku.
Jel jsem jako již tradičně na Hoek van Holland , ale svou oblíbenou trasou jsem tentokrát mírně pozměnil. Soustředil jsem se na
tzv. uzlové body - takové rozcestí, kde je mapa okolí bodu s trasami vedoucími do dalších bodů... . Cítil jsem se tak sebejistě, že jsem se vždycky jen trochu mrkl na příští bod a ne dál a to se mi taky na jednom stanovišti vymstilo - nějaký vandal tam mapu zrušil a já si musel následující bod jen tak tipnout podle směru (od té doby jsem se již pokoušel zapamatovat alespoň dva příští body). V jednom místě jsem volal "já chci čtyřicítku", ale nebylas´ to výjimečně ty, ale uzlice č.40.
Vyjel jsem před 11 a cesta zpočátku rychle ubíhala. Na "hoeku" jsem byl za chvilku. Trošku jsem se tam pozdržel, protože podle hesla "včera buzíci dneska Amíci" - viz italic tam pořádal Spolek přátel amerického svazu "Den Ameriky v NL".

Sobota
Dopoledne jsem po pozdní snídani / časném obědě (o půl jedenácté) vyrazil za uměním. Nejprve jsem si užil obří sochy nějakého Brazilce (styl bych definoval jako antická moderna). Jestli si pamatuješ, když jsi byla v Hágu a byly tam sochy v parku (vč. 10xnadživotně velikého lezoucího mimina u kterého jsme vyfotili ročního Matěje) tak tam.
Další atrakcí byl "růžový den". Na ploše asi tří Ruďáků tam byla přehlídka buzíků a leseb. Spousta osob tohoto vyznání (ale i jiných) chodila od stánku ke stánku - většinou tématicky zaměřených (prodej literatury, pohledů, .. ), nadšenci v růžových trikách dělali osvětu, lidi měli na krku růžové náhrdelníky z krepáku. Na dvou pódiích běžel nějaký program, na třetím zpívala rokerka-feministka "trust, how you can measure trust" (protože tam byly kolem nějaké gorily tak jsem se opanoval a nešel jí vysvětlovat, že trust T=R+I+C/S a že to přece ví každý, kdo se účastnil nějakého stavění týmu).
Dál tam bylo spousta občerstvení, turecký med i vietnamské zobky a záchodků (0.50E za jednotlivou návštěvu nebo 2E za celodenní razítko). Své prezentace tam měly i organizace spřátelené (tenistky, herci, baleťáci, korfbalisti, Rakušáci, týrané ženy, kadeřníci, feministky, peskaři, vězni), placené ze státního rozpočtu/politické (hasiči, policajti, představitelé města, Zelení /"Zelení podporují růžové"/, měřiči čistoty ovzduší,...) i solidarizující sdružení (skauti, zahradkáři, Svaz turistů, rychlobruslaři, důchodci)...ale i taková, která bych tam neočekával /dřevorubci, skejtaři, motorkáři,.../). A majitelé historických vozů na počest bukví dokonce uspořádali spanilou jízdu svých strojů (v čele byl supr Messerschmitt - plechová tříkolka podobná hadroletu). Zkrátka tam byla celá Lidová fronta.

Takže zase spousta stánků (tak jako při akci 4%-tních), akorát namísto aut-veteránů tam byla spousta strojů Made in USA (od traktorů přes motorky po auta). Taky tam byl takový miniokruh, kde po trávě jezdily dálkově ovladané buginečky - moc to jejich pánečkům
nešlo (lépeřečeno hodně riskovali) a připadalo mi to nebezpečné, že by mohlo nějaké autíčko vylítnout mezi diváky (zbaběle jsem se schovával za plůtek, který tam na pár místech byl) a opravdu, viděl jsem jak jedna potvůrka prorazila látkovou ohrádku a ťukla již naštěstí s malou rychlostí do nějakého děcka-diváka.
Podél Maasu na jihovýchod to taky odsípalo a protože už jsem věděl o pár navigačních zádrhelích, soustředil jsem se na ně a pomohlo to - nikde jsem nebloudil. Moc lidí tam nebylo a mně se podařilo prohlídnout krásně zblízka poštolku jak napikovaná proti větru visí nehybně ve vzduchu.
U Maassluisu jsem to stočil do vnitrozemí, zajímavy byl dům - kabriolet šestihranného půdorysu se střechou zdvihatelnou na třech sloupech. A taky kanálový přívoz-samoobsluha, kde sis sama točením kliky prám přitáhla a pak točením na druhou stranu převezla. Kiláky už tak moc neubíhaly - foukal protivítr, který z roviny dělal prudký kopec - napadlo mě, že Holandani by na přehazovačce neměli mít čísla převodů, ale sílu a směr větru a podle toho by řadili.
Nakonec jsem se přece jen proti větru prokousal (viděl jsem různe styly kterými domorodci s větrem bojují - kupř jízda ze sedla ale přitom se shrbením do co nejmenšího profilu,...). Před krajem města jsem ještě potkal skupinu na "babetách" (ne těch českých, ale dost jim podobných), zjevně to byli uctívači tohoto stroje, měli s sebou i doprovodnou fechtl-trojkolku se dvěma rezervníma fechtlama, zjevně to má do bezporuchovitosti daleko. Vím, že v Čechách existuje něco podobného, dokonce se pořádají závody "kozích dechů", nadšenci to různě tuní a lijí do toho letecký benzín, aby byli rychlejší....
To už jsem ale byl v aglomeraci, víceméně se mi dařilo držet směr a o půl 4 jsem se probloudil k hotelu. Odhaduju, že jsem
ujel tak 65km za necelé 4 hodiny, což celkem odpovídá rovině+dobrým povrchům+větru. Ale byl jsem nadšenej, protože koleno drželo a ani do druhého dne nenateklo.
Dal jsem si pozdní oběd, lehce spočinul otlačenému zadku (široké sedlo bylo spíš pro ženský), pokoukal na TV, kde se jel závěr cyklozávodu "Okolo Švýcarska" /Kreuziger celkově 3./ a dal v podvečeru ještě drobný okroužek - tentokrát v dunách severním směrem, ale nic velkého - tak 15km, zakončené korsem po na kolonádě.

Pondělí
Nic jsem nedělal, jen jsem dlouho pracoval.

Úterý
Půjčil jsem si zase kolo a jel stejným směrem jako v neděli odpoledne, ale mnohem dál - až do Nordwijku. Tam jsem se přichomejtl ke startu silničářek. Zřejmě to nejlepší, co NL nabízí, některé vypadaly dost profi (i se sluchátkem v uchu na pokyny stájové režie), kolečka měly radost pohledet. Podstatnou část peletonu tvořily mlaďošky tak dorosteneckého věku.
Chvilku jsem okukoval, jak to na takovém startu chodí a když už mě to přestávalo bavit tak naštěstí odstartovaly a já se mohl
za doprovodnejma autama rozjet taky. V půlce zpáteční trasy jsem si dal malou porci kibeling (smažené rybí kousky) s knobluach sósem (3.75E) a zapil to pivem z plechu co jsem si vezl s sebou v thermotašce aby nezteplalo a co jsem lil do hotelového kelímku, aby slehla pěna (už jsem si vypracoval své metody). Cesta byla dobře zvolená, protože v první části jsem pln sil nastoupal proti větru a zpátky už to šlo samo.
Kousek pred Hágem jsem ještě zkusil odbočku na jih - byl to prima dlouho nezažitý) pocit, kdy mám dost času a tak víceméně nazdařbůh jedu kam mě řidítka zavedou. Paráda. Užil jsem si to právem, protože v práci už toho bylo moc (taky jsem to ten den zapíchl dřív).
Trasa byla celkově kratší (asi 55km). Během výletu mi došlo, proč vypadají v NL některé dětské sedačky ošizené (s minimálními bočnicemi a s nižší opěrkou jen zad bez hlavy) - jsou totiž skládací a slouží i jako jakýsi nosič. Ale jako většina universálních věcí nenaplňují představy o funkci ani jednoho z účelů dobře.