14.09.2009
Harakiri po česku aneb zase jedna noční Šmelcovna

„To vypadá na pokus o harakiri“ mumlal si sám pro sebe Mouťa na silnici k Hvozdci. Jeho druh (nemaje meč kusun-gobu) totiž před chvilkou slítl s kola s jasným úmyslem rozpárat si břicho o šutry. Byl neúspěšný a odřel si hlavně koleno (naštěstí levé) a pravý loket. V tomto místě textu si pozorný /leč nedůvtipný/ čtenář klade otázku: „Jak si někdo může odřít levou spodní končetinu a pravou horní?“, zatímco ten bystřejší usoudí, že Lev je velký fanoušek Usafi Bolta a že jeho tělo se v pádu uvolnilo a tím automaticky vytvarovalo do vítězného gesta zmiňovaného sprintera.
„Nebo že by chtěl Lev opět aplikovat svou oblíbenou fintu RANĚNÝ PRAČLOVĚK (spočívající v efektu dočasného přílivu sil při drobném poranění, který lidstvu zůstal z dob, kdy Neandrtálec potřeboval uniknout před dravou zvěří) a přehnal to?“ dumal dál Mouťa. „No, sice ji během posledních výjezdů používal vždycky, ale až v pozdější fázi výletu a teď jsme skoro na začátku“ vyloučil sám tuto teorii vzápětí.
Taky by přicházelo v úvahu prosté vysvětlení, že s sebou zkrátka flákl bez dalšího záměru. To, že neměl pořádné osvětlení (blikačka na řidítkách a světluška na čele se s vyzařovaným výkonem Mouťovy výzbroje /5+10W Sigma dole a moderní LEDka na helmě/ nedaly srovnávat) by v kombinaci s hlubokou úzkou rýhou pískem klouzavé cesty v prudší pasáži za Ríšovou studánkou mohlo vést k drobnému zaváhání (vždyť i Mouťa si v obdobném místě nedaleko odsud před 14-ti dny ustlal na bok), ale že by se vymlel neúmyslně až tak moc? To neštymovalo.
„Ne-ne, asi to přece jen bylo to harakiri“ říkal si Mouťa nakonec. Vzal v úvahu i další faktory. Lvovi přísné ostře řezané rysy, jeho zarudlý obličej a tepající žílu na čele dotvářející výraz samuraje. Přičetl nároky na něj kladené rodinou. A k tomu ta dostavba chaty. Tak to by porazilo kdekoho.
Mouťa jako správný zastánce euthanasie přemýšlel, jak kamarádovi pomoci a přišel s jednoduchým řešením – na silničce před Javůrkem, zrovna když jeli oba dva jen na jednu (jeho) lampu tak ji přepínal do různých režimů tak dlouho, až ji vypnul úplně. A byla tma. Kdo nezná noční les, kdy koruny stromů zakrývají i poslední možné slabé a vzdálené zdroje světla (obloha byla zatažená tak jako tak) a kdy není vidět s odpuštěním ani na knoflík na poklopci, možná namítá – nikdy není taková tma, aby člověk nemohl jet třicítkou na kole – ale to jsou jenom takové řeči. Věřte mi, tma může být dost tmoucí, a to zejména v prvním okamžiku, než se oči do té doby mírně oslňované reflektorem přeostří.
Kupodivu se nikomu nic nestalo, ale výsledek se dostavil. Lev byl (možností zahynout z jeho pohledu neplánovaně) očividně vykolejen. A naštěstí se dostal zpět do správných kolejí. Mouťa si oddychl a právem, protože od té chvíle už byl jeho parťák zase ve své staré dobré kůži.
Radost, kterou ze záchrany svého parťáka pociťoval, mu nezkazilo ani to, že vzhledem o otékajícímu lvímu kloubu (zadní pracka) vynechali terénní pasáž Maršov-Lažánky. Sjezd svahem nad V.B. byl super (o co zadrženěji ode Lva, o to zapáleněji Mouťou, tj. v průměru akorát), dobře zvládli i levý břeh Priglu. A tak mohli od výčepního u letadla nafasovat závěrečné pivko („copak copak hoši, to jedete na kolo trošku pozdě“), došplhat se Wilsoňákem domů a jít do hajan (o půl dvanácté a to vyjížděli v sedm, na suchém tvrdém povrchu jim to uběhlo jako nic).