14.08.2009
Paralympionici u Děčína (aneb „Trombóza, skleróza, křivičná záda, tuberkulóza no to je paráda…“)

Prolog:
Jednoho krásného rána se šel Mouťa vyčůrat a s hrůzou zjistil, že má šílenou barvu moči – tmavou dooranžova. Přes den se pak necítil nejlíp (byl slaboučký a opocoval se) a večer už měl 38.5. Protože celý den strávil na slunci, řekl si:“Že by úpal?“ a rozhodl se den počkat v posteli. Ale nelepšilo se to a tak se vypravil k obvoďačce. Doktorka odebrala krev, moč, stolici a hleny z krku a nasadila mu antibiotika /Klacid=do palice bacit/. Poctivě se potil na lůžku, ale horečka ne a ne ustoupit. Zato mikroflóra ve střevech dostala co proto. A tak se stal častým návštěvníkem toalety. Povrchní čtenář by si na tomto místě mohl udělat negativní obrázek o odbornosti Mouťovi lékařky, která nejenže neduh z Mouťova těla nedostala, ale navíc mu přivodila další nepříjemnost, ale opak je pravdou. Přikovat Mouťu na toaletu se totiž ukázalo klíčovým – seda na míse Mouťa jednou z nedostatku jiné zábavy sledoval kapku na vodovodním kohoutku. Podivoval se nad tím, že je naoranžovělá. A pak se mu rozsvítilo – hurá, vždyť je zdravý, to jen nové zářivě oranžové kachličky na záchodě opticky zbarvily jeho moč a vyvolaly tak v organismu záporný placebo-efekt. Od toho okamžiku se jeho zdravotní stav rapidně lepšil a druhý den už byl chlapík jako rys. A své obvoďačce od té doby Mouťa neřekne jinak než dr.House (za elegantní prozíravost, s jakou celý případ vyřešila).

Akce:
Celé to začalo tak, jak se poslední dobou stává tradicí – tj. definováním neduhů, které toho či onoho účastníka trápí a předem vymlouvání se ze špatného výkonu. Lev Doležal doložil lékařské zprávy o artroskopii kolena, Mouťa se pokusil v kraťoučkých pauzách mezi záchvaty kašle sdělit své problémy (viz prolog). Následné stanovení výkonnostních cílů bylo vyloženě negativistické – pro Lva znělo „nespadnout na koleno“ a pro Mouťu „neuhnat si angínu pectoris“.
Na základě těchto vstupních dat byl domluven plán výpravy – k Labi zprava, překonat tok, vystoupat na Zschirnstein, rozhlídnout se po kraji, k Labi zleva, překonat tok, vystoupat pod Růžovku a dojezd na ubikace v Srbské Kamenici (cca 70km, takový kratší celodeňák). Počasí bylo krásné akorát a něco před desátou se jim podařilo vymotat, aniž by něco důležitého zapomněli (Mouťa dokonce předešlého večera zvládl vyměnit destičky brzd). Za hovorů se mírně zahřáli do Bynovce, jen Mouťovi vyskočila na kůži vyrážka – je alergický na PET-láhve v lese. Odtam popojeli ještě kousek a už je červená turistická vodila po okraji pískovcových věží trčících nad Labem. Začalo se jim to líbit. Mezi borovicemi byly pěšinky hlína a píseček a skoukli i pár výhledů do údolí (ten poslední na Děčín) – závratěmi kupodivu ani jeden netrpí. Následoval sjezd z 400 na 100mnm. Mouťovi zalehlo v uších a dalších pět minut afektovaně polykal. Navíc ho poděsil hrůzný ryk: že by snad lva rozpárala divoká svině chránící mláďata? Po pár metrech však ze zrůzněných výrazů německých turistů /ti se na českou půdu znovu jen tak neodváží/ zjistil, že je vše v pořádku, že to pouze přebytek adrenalinu v šelmí krvi vytryskl mocným proudem hrdlem ven z těla. Mimochodem, Mouťa si zase vrchovatě užil horní pasáž s technickými vracečkami (dal ji toho dne 2x a příští týden si ji zajel znovu a to dokonce bez jediné chybky). Nutno přiznat, že v etapě plánování byla z tohoto místa obava, zda půjde sjet a zda nebude nutno nastoupané metry pracně scházet (dokonce se uvažovalo o repríze prověřeného sjezdu korytem Suché Kamenice). Ale zvědavému štěstí přálo - nakonec se ukázalo, že to byl předčasný vrchol výletu. Ale nepředbíhejme, pěkně popořadě.
Už po zelené značce vyjeli ven z lesa, pokochali se růžovou barvou místního do krajiny velmi zvláštně zakomponovaného paneláku a už se hrnuli na úzký viadukt prověřit jak na tom je Lvova železniční fóbie (a co myslíte – měl ji tam). Následující stoupání od vody k Maxičkám v plné nahotě ukázalo, jak na tom kdo je. A zatímco Lev na tom byl hůř než obvykle, pro Mouťův výkon se ručička na stupnici snad ani neodlepila od nuly. Fakt, že se vyšplhal na kopec (slovo „jízda“ opravdu nejde použít) je bezesporu osmým divem světa a jako rovný s rovným se řadí po bok egyptským pyramidám, visutým zahradám Semiramidiným, Diovi v Olympii, Artemidině chrámu v Dresu, mauzoleu v Halikarnassu, rhodskému kolosu a majáku na ostrově Faru. Po svahu se pohyboval na hony vzdálen za svým parťákem, ale i když byl zrovna nějakou náhodou poblíž něj, ani takové vzácné chvilky si nemohl vychutnat, protože nahluchlý Lev na něj ve snaze překřičet vítr (který nefoukal) neuvěřitelně hlasitě řval.
Na Maxičkách si Mouťa pochutnal na srnčím guláši a dvou Březňácích, zatímco Lev (protože byl pátek) se nimral v guláši sojovém a brkal po žluté kombajnérce (alespoň tak to presentuje prokatolická redakce široké veřejnosti). Zajímavostí byla přítomnost houbaře, který svůj úlovek 16-ti hříbků nasbíral od časného rána na 24-ti kilometrech, což činí pěkný průměr 0.667 hříbku na 1km a 15minut. Od loňska též hospodu ozdobila pergola s architektonicky zdařile zabudovaným betonovým sloupem el.vedení.
Posilněni a odpočati zdolali Zschirnstein (lehčeji, než si pamatovali z loňska), ale sjezd z něj byl největším zklamáním dne – serpentiny tam byly jen dvě, velký kus se snášelo po schodkách a podstatnou výšku „spálili“ po asfaltkách či technicky nezajímavých /rozuměj lehkých/ cestách. Teprve závěrečný díl k vodě měl něco do sebe – nejprve prudce dolů rozbitou cestou, pak azimut na vysekané mýtině a dál moc pěkná pěšinka zařízlá /z části vysekaná/ do svahu, obdoba trasy Vranov-Adamov. Bohužel nebyla udržovaná a tak ji těsně před koncem museli kvůli padlým stromům opustit. Závěr houštím a kopřivami k železničnímu svršku i tak rozpačitý dojem z pasáže zcela pokazil. Navíc Lev nesplnil cíl cesty a shupsnul s kola tak nešťastně, že si trošku podráždil bolístko v koleni.
Dojezd už nic zvláštního nepřinesl – přívozem na druhý břeh, poslední velký stoupák silnicí na Janov, protáhnout se podél golf.hřiště, minout v Růžové všechny hospody (později se ukázalo, že to moc moudré nebylo, protože na základně mezitím pivo došlo) a sjet dolů do Srb.Kamenice je už prověřený standard a ani si od něho nic neslibovali.
Ve vyhodnocení nutno opět konstatovat, že v dané kategorii (věk: veteráni /35-45/, vady: nedoslýchavost, dýchavičnost, nadměrné pocení, železniční fobie či vegetativní blok srdečního raménka, ucpávání ušních dutin a s alespoň 1 chybějícím vazem v koleni /Mouťa tvrdí, že nemá ten boční/) se oba borci podělili o všechny medaile vydané letos světovým parasekretariátem.

  Fotky z akce