23.11.2008
Sněžná duha

Jsou lidé, kteří jezdí po Americe a snaží se nafilmovat tornádo. Jiní absolvují zájezd do Leningradu, aby skoukli polární záři a další se zas třeba vydají k Balatonu, aby zažili to správné zatmění slunce. Mouťa má úchylku mnohem jemnější – chce uvidět sněžnou duhu.
Ptáte se logicky – „Kde k tomu ten Mouťa přišel, když to hodím do gůglu, tak nic?“. No, možná tomu nebudete věřit, ale Internet není všechno. Když člověk chodí po světě s otevřenýma očima/ušima a se srdcem na dlani, tak se může dobrat zajímavostí nevyčíslitelné ceny (schválně, řekněte mi, co třeba stojí pohled na ranní louku s tisíci pavučin pokrytých rosou a nebo jakou DPH je nutno uplatnit na vrzání borovic zmítaných větrem?). A když si občas s někým promluvíte (ne, nemyslím telefon, SMS či e-mail, ono je důležité svůj protějšek vidět, cítit a vnímat mimosmyslově), pak se i spoustu zajímavých věcí dozvíte a to zejména tehdy, pokud se neštítíte vést rozhovor se staršími, nemocnými či neoblečenými ve značkovém a když berete vážně děti.
Od doby, co se Mouťa o existenci sněžné duhy doslechl, nevynechá jeden vhodný den, aby se o její spatření nepokusil. Popravdě takových momentů v roce moc není, kdy sněží a zároveň svítí slunko. Navíc se přesně neví, který z mnoha tvarů vločky vede k vícenásobnému odrazu a správnému lomu tak, aby k vizualizaci polarizace došlo. A dál má negativní vliv i padání hodně mokrého nebo tajícího sněhu, to pak (s)prostá duha dešťová se svými primárními, sekundárními či dokonce terciárními oblouky daleko křehčí sněžný efekt přerazí. Zkrátka a dobře není to tak jednoduché a to je taky důvod, proč se sněžná duha ještě nedostala do obecného povědomí.
Přesto a nebo právě proto Mouťa (ve své touze podoben Petru Bezručovi a jeho stužkonosce modré) v zimě bloudí po náhorních planinách, které jsou pro pozorování nejvhodnější. Tak jako i tuhle neděli – využil první sníh téhle zimy a vyrazil za město. Němci prý říkají, že když chcete chytat Schneebogen, tak záleží i na Gemütsruhe (duševní pohodě). V tomto ohledu na tom Mouťa nebyl zle – proti větru podél Svratky a v Kočičím žlebu setřepal všední každodenní starosti a z těch dlouhodobějších pocitů zatím převládal mír blížících se svátků konce roku nad stresem z nakupování dárky. Mezi Hvozdcem a Javůrkem se mu už už zdálo, že by to mohlo vyjít – hlad bystřil čivy a žádný pocestný nenarušoval svou nicotností majestátnost krajiny. Ale nejprve bylo sice dost slunka avšak jen sem tam vločka. Pak zas chumelenice, kdy nebylo vidět na pár kroků, ale v setmělém prostředí. A pak zas slunko a vloček dost, ale zřejmě nevhodného geometrického tvaru. Z duhy nic nebylo a tak si užil alespoň jiného povětrnostního jevu – třpytivé hry solárních paprsků na oblaku drobných zrníček námrazy zvířených fujavicí.
Ve Šmelcovně napráskal břich kančím gulášem a vydal se dál, ale ačkoliv zbrázdil okolí Maršova křížem krážem (typická „mouťovina“ – hledat novou cestu v podmínkách k tomu zcela nevhodných, což byly v tomto případě až metrové návěje sněhu na měkkých blátivých polnostech), žádný byť sebemenší náznak duhy nespatřil. A tak v něm zanechalo nejhlubší dojem klesání za Braníškovem, kde drapáky gum vystřelovaly kusy sněhu vysoko k nebi. Užil si i adrenalinu, když sklouzl dva tobogány - jeden s názvem Pravková a druhý nad Veverskou Bitýškou. Ještě chtěl na levé břehu Priglu ověřit jednu z teorií – tu, která tvrdí, že podmínky pro vznik sněžné duhy jsou nejlepší těsně před západem slunce, kdy světlo koná dlouhou cestu hustšími vrstvami nižší atmosféry a je zfiltrováno do načervenalé vlnové délky. Ale neměl štěstí – obloha se pošmourně zatáhla a bylo po nadějích. Ruku v ruce se tím šla teplota (která byla až do té doby na nule) dolů. Končetiny začaly mírně zábst. I pod pneumatikama to víc křupalo a klouzalo – nejvíc to pod ním zatancovalo za hrází, kdy šel ve snaze udržet rychlost ze sedla. Ale ustál to a protože si od té doby dával většího majzla, dojel domů bez problémů.

PS: Jiné vysvětlení pro Mouťovy zimní výjezdy než pátrání po sněžné duze ani nemůže být – nebo si snad myslíte, že je takový blázen, aby mrznul venku jentakproniczanic?
PPS: Poté, co tento článek již prošel redakční uzávěrkou, se událo neuvěřitelné – Mouťa zahlédl sněžnou duhu. Sice jen krátce a navíc jen ve snu, ale i tak je to víc, než i v těch nejsmělejších plánech uvažoval. Zatím o tom nechce moc mluvit - jediné, co z něj vypadlo je, že měl při tom pocit, jako by se na ni díval jinýma než svýma očima. No, doufáme, že nám časem svěří víc podrobností. Sledujte naše stránky – budeme vás průběžně informovat o novinkách v této záležitosti.
PPPS: Tak už jsou známy kusé zprávy – ta sněžná duha se mu jevila jako blízko ležící půlkruh složený z nesčetných diamantů s různobarevnými stěnami. Byl tak hutný, že měl pocit, jako by ho mohl uchopit a koulet jako Kudrna až do Brna.