27.10.2008
Dú Valaši dú, hore dolinú (v jižní části Hostýnských vrchů)

Plán dne byl velmi jednoduchý a vycházel ryze účelově z reálií – k nízké rozježděnosti si Mouťa připočetl chladné počasí a neznámý terén a vyšlo mu 60-70km s tím, že vždycky vyjede pokud možno co nejvýš po lepší cestě údolím, pak dorazí nezbytně nutný kousíček terénem na kopec a následně si bude užívat po postupně klesajícím hřebenu až dolů do údolí, kde se celý cyklus uzavře a může začít další. Převedeno do konkrétních jmen mu vyšly tři hlavní pasáže:
1) Kašava (350mnm) - pod Kopnou (650mnm) - Vysoký grúň - Štěpkové u Vítků
2) Štěpkové u Vítků (430mnm) - Drastihlava (695mnm) - Semetín
3) Semetín (350mnm) - Chléviska - Vartová (650mnm) - Lhota
Následující kratší pasáže pak byly sice určeny na podobných principech, ale jejich hřebenový úsek byl minimální:
4) Lhota (440mnm) - Na strážích - Všeminy
5) Všeminy -Na vrše - Trnava
6) Trnava - Podkopná Lhota - Háje - Kašava

1) Vyjel v devět letního času (na ten nový si ještě nezvykl a proto ho nepoužíval) s modrým nebem nad hlavou za postupného oteplování – námraza z oken aut už byla téměř roztátá. Stoupání ho zahřálo a tak provedl doladění vrstev – sundal kšandy z čapáků (s touto úpravou vystačil téměř celý výlet).
Výlet se nadějně vyvíjel a to až do 4.km, kde měl Mouťa tři možnosti, jak se vypořádat s kótou Humenec (703mnm):
A) žlutá turistická široká cesta, která hodně ztrácela výšku
B) modrá turistická úzká cesta stoupající až na vrcholek
C) neznačená široká cesta objíždějící vrchol téměř po vrstevnici
Ano, vidím, že už Mouťu znáte – „dé“ je správně. Po pár metrech céčkové varianty se mu totiž zdálo, že klesá příliš a rozhodl se seknout to na hřeben azimutem. V následující půlhodince se přesvědčil o tom, co předpokládal – totiž že je rozdíl, když se dělá azimut u Šmelcovny nebo u Hostýna. V prudké stráni poseté kamením a balvany ztratil kromě času a fyzických sil i část sil duševních (v uších jako by mu znělo pověstné Lvovo „radši se kousek vrátíme“).
Hřeben samotný se Mouťovi líbil: občasné průhledy na okolní kopečky, zem pokrytá tlustou vrstvou barevného listí (nejčastěji bukového) a liduprázdná krajina, co víc si přát. Modrou turistickou se nechal vést na Vysoký grúň a odtam po blátivé žluté pěšino-cestě v prvním highlightu dne sešupačil až do údolí.

2) Dole ho polekali divočáci – prasnice s malým, ovšem po chvíli se uklidnil, když oči zaslzené sjezdem rozpoznaly kolem zvířat plot obory. A pustil se do druhého stoupání, během něhož (ovlivněn pohledem na partyzánskou zemljanku) dumal, z kolika procent se o bojůvkách nacházejících se v této oblasti ke konci války dalo mluvit jako o odbojářích s primárním cílem narušit zde válečnou mašinérii 3.říše a nakolik to opravdu byli jen „roten banditen“, jejichž hlavním záměrem bylo se před Němci schovat a opatřit si loupežemi prostředky k přežití. A taky se mu honilo hlavou, že zářezy svahů jsou tak prudké, že za pár týdnů už sluníčko na dno dolin nedosáhne a že tady bude na to konto mnohem chladněji.
Z filozofických úvah ho vyrušila druhá navigační úloha toho dne – jak se dostat na hřeben u Drastihlavy. Buď se kousek vracet ze směru po cestě a nebo dát azimut po spádnici. Řekl si, že jednou to vyjít musí (podobnou strategii mají někteří hráči rulety, když čekají, až padne párkrát za sebou černá a pak sází červenou) a zvolil opět azimut. A měl štěstí – po 50m narazil na (v mapě z roku 1997 nezamalovanou) asfaltku, která ho pohodlně dovedla až nahoru. Úspěch ho tak nabudil, že absolvoval celý hřeben po horizontu, využívaje pouze nevýrazných pěšinek. Přes Ratibořský grúň se dostal na Křížový a opravdu si to vychutnal se vším všudy – výhledy široko daleko na nádherně tvarované okolí i na Vsetín a ponurá atmosféra místa s dřevěnými kříži a větvemi stromů kývajícími se v studeném vichru (kolem 100km/h). Stezička zpočátku hrozila proražením duše o šutry schované vysokou travou, ale pak se to dalo pustit víc a Mouťa se vyřádil v 2.highlightu do Semetína.

3) Původní záměr pojíst v dědině padl (otvírali až ve 14:00) a tak slupl musli, skoukl macky-praváky v plném košíku domorodce (který mumlal něco v tom smyslu, že je to s houbama špatné, že je jich málo, jsou drobné a ožrané od slimáků) a jal se stoupat toho dne již potřetí. Držel se větších komunikací a po chvilce nejistoty „kam se ta cesta nakonec stočí?“ se na hřeben dostal. A štěstí ho podrželo i nadále, protože bouda Baťková fungovala a on pojedl kyselicu, popil pivo a doplnil zásobu čaje v termoláhvi o teplý. Přitom pokecal s místními o tom, jak jde život v kraji. A že slunce hřálo nejvíc toho dne, tak mu ani při opětovnému vyjetí do akce nebyla zima (ale na bezprsté rukavice to nebylo, což záhy zjistil). Profil trati tu byl velmi specifický četnými drobnými ale prudkými terénními zhupy nahoru/dolů a když se k tomu přidalo protažení přes dvě sedýlka /Hranice a Sirákov/, začínal cítil úbytek sil. Na Vartovou i kousek tlačil a proto měl zaječí úmysly si trať zkrátil, ale sjezd kolem dalších partyzánských srubů byl v asfaltu a to rozhodlo – pokračoval dál po hřebeni směr východ. Ale namísto jednoduchého přelétnutí klesajícím hřebenem se trápil s fenoménem „na sračku rozbitých cest“ – totiž cest rozmydlených traktory dřevařů a čtyřkolkami a kroskami agilních členů místního AMK (dva z nich potkal osobně - kvílivým vrčením plašili zvěř na 100 honů, smrděli benzínem a zadními drapáky krájeli zbytky cest na cimpr campr). Celé to souviselo s jílovitou strukturou bláta a z ní plynoucího vytváření se mega-louží i za letošního spíš suchého počasí. Ale aby toho nebylo málo, tak si uživatelé cest v neprůjezdných místech vytvářeli cesty nové (často na obou stranách) a když se rozbily i ty, tak další..... . Chvílemi bylo vidět, že s tím rozšiřováním lesáci bojují (naschvál podél cest poražené kmeny aj.). Zkrátka mazec. Mouťa taková místa potkával celý den, ale tady to bylo asi nejvýraznější. Což o to, s kopce s tím byla celkem bžunda a on se dost vyblbnul, když balancoval na uzounkém cípku nad hlubokým zářezem nebo když mu tancovala na blátě kola (přední jakž takž drželo, ale zadní si dělalo co chtělo – jednou ho dokonce chtělo předjet a byl z toho celkem pěkný trik, když se mu to podařilo dík odstředivé síle z takřka „položení se“ srovnat). Horší to bylo do kopce (i mírného), protože byl dost často nucen slézat. Své si užil i ve stoupáních „jenom blátivých“ (rozuměj nerozbitých), kdy mu často kombinace jíl-listí upatlala zadní vzorek pláště do hladké slizké koule. Měl toho zkrátka už plný brejle a tak při první příležitosti utekl z hřebenu do údolí. Super-super sjezd do Lhoty okořenily elektrické ohradníky se špatně viditelnými dráty (o ten první, co potkal, se málem rozřezal). Z nesnáze obklíčení ohradami ho pak vysvobodili usměvaví vesničané, kteří ho propustili areálem pily.

4,5,6) V dojezdu si nejprve dovolil ztratit půlhodinu meníčkem v Liptále (včetně tradičního rituálu doplnění teplých tekutin) a když vyrážel opět do stopy, tak už v chladu slábnoucího slunce navlékl kšandy. Podruhé toho dne se ocitl v Sirákově a zopakoval si i 400m úseku Na strážích (v opačném směru). Vymotal se přes výběhy krav (žlutá vedla skrz stádo) a sešoupl (při sjezdech už vytahoval šustku) do Všemin. Tam se do třetice toho dne odhodlal k azimutu - tentokrát mezi chatkami. Dopadl pro změnu zase dobře a za chvilku už stoupal po asfaltce Na Vrše. Sice ho přitom zlobily „staré rány“ (z fotbálku obražená kyčel a pochroumaný pravý kotník /ten ho ale trápil celý výlet, zejména při chůzi/) i bolístka nová – kupř. zmožené spodky bicepsů, ale nakonec zcela překvapivě vyjel bez tlačení. A zase dolů, tentokrát v kratším úseku mezi polnostmi. A zase nahoru, až na konec Podkopné Lhoty. Tam ztratil část motivace, protože se z SMSky dozvěděl smutný fakt, že klíč od pokoje se sprchou bude k dispozici až za 45min. Jediným hnacím motorem zůstalo blížící se šero (pro případ nouze měl čelovku, tím pádem to byl motor slaboučký) a tak se poflakoval v Hájích, očumoval pasoucí se srnky a zvolna se dosunul do penziónu Regina. Nafasoval barel s dešťovkou, konev a smeták a následujících půl hodiny se snažil „odjílovat“ stroj (za tmy jen ve světle pouliční lampy).

Koho to zajímá, tak konečné skóre bylo 67km (poslední dobou se zdá, že Mouťův koeficient odhadu kilometráže 1.6 už neplatí) s průměrem 12km/h. A koho to nezajímá, tak ať si to nečte.