18.10.2008
Tři rohy=gól a Bystřice nad Pernštejnem dobyta

Úvod:
Autor byl při hledání titulku zjevně ovlivněn magickou silou trojky této za poslední dobu již třetí výpravy směr Bystřice. Postupně odvrhl „do třetice všeho dobrého i zlého“ (což v něm evokuje kupř. páčení pařezu rýčem, kdy během předcházejících dvou pokusů došlo nejen k částečnému uvolnění kořenů, ale i k naprasknutí násady), „třikrát a dost“, „kdo šetří má za tři“, „když dva rozmlouvají, 3. bývá v hrdle“ a protože mu na situaci nepasovala ani ruská či švédská trojka tak nakonec skončil u úsloví fotbalového.
Akce:
8:01 stál ve vestibulu brněnského hl.nádraží Lev a byl trošku vykolejen ze spousty nových vjemů – že nemusí na stavbu chaty, že nemá průjem (proti kterému bojoval celý uplynulý týden burčákem) a že se už nedá spolehnout ani na Mouťu (který ještě nedorazil ačkoliv vlak jede za pár minut). Ale Mouťa se objevil a vlak stihli (napsat, že to bylo „v pohodě“ si netroufnu, protože bych se ocitl daleko za hranicemi tolerovatelné nadsázky).
To pro Mouťu tolik nového nebylo – výjezd mu ozvláštňoval snad jen fakt, že měl vyreklamovaný rám a vyměněný střed. A asi i to, že poslední dobou pořídil na kolo i novou vidlici, přehazovačku, řetěz, pastorky, disky brzd, blatníky /ty radši zapomněl doma/, osvětlení, pláště, duše, podduše, tachometr, košík, pumpičku, boty a šustku (možná někdo řekne „vždyť já ani tolik cyklodílů a vybavení neznám, co vlastně má Mouťa na kole původního?“ – na to je ale snadná odpověď „je toho spousta, třeba představec a řidítka /ale ne rohy, ty už měnil taky/, nebo ráfky a taky sedlo a šlapátka+kliky a tělesa brzd, a taky ... no už si nemůžu vzpomenout, zkrátka je toho spousta, co šetrným zacházením během posledních tří let dokázal uchovat až do dnešních dob“).
Přesun vlakem do Letovic utekl rychle, Mouťa si ho zpestřil použitím toalety (noc předtím zapil pět piv kefírem) a přezouváním zadního pláště (ten starý děravý pak hodil do kontejneru), Lev se spíš kochal ranním sluncem zalitou krajinou s jinovatkou roztátou do tvaru okolního stínu.
V prvním stoupání se začaly ladit vrstvy – Lev sundal čepici a zvolil třetí nejtlustší ze 4 párů rukavic a Mouťa (který si po výstupu z vagónu větrovku ani neoblíkl) se zbavil jednoho podvlíkacího trika. Úvod proběhl přesně podle plánu včetně předpokládaného zbloudění v lokalitě „Na rovinách“, neočekávané bylo jen množství zvěře (zejména srnčí), které potkávali, ale to byl jen následek absolutní nepřítomnosti turistů či jiných rušitelů (i přes ideální počasí pro výlety). Užili si zahřívací sjezdík do Poříčí (Lev ho dal zadrženě), popojeli kousek po silnici a začali se šplhat k Jobově Lhotě (kritické připomínky Lva k asfaltovému povrchu stoupání Mouťa přecházel s nadhledem toho, kdo to tam má najeté a ví, jaký je celkový profil trati). Postupně se oteplovalo někam k 10stC a tak docházelo k dalšímu striptýzu, ale protože byl velký rozdíl mezi závětřím na slunku a stínem s ledovým pofukováním, docházelo i dost často k opětnému oblékání. Ne vždy totiž stačilo vyhrnout rukávy/nohavice a rozepnout dres u krku. Zajímavé bylo, že si každý z borců poradil s vrstvením od pasu dolů jinak – Lev nasadil čapáky s koleny chráněnými návleky, Mouťa (který se nechtěl odloučit od oblíbené sedací vložky) si dal letní kraťasy s koleními návleky /ty později svlékl/ a tenké tepláky přes. Nápadný byl též Lvův baťoh (do kterého Mouťa s chutí strkal vše, co byl líný omotávat kolem řidítek či strkat do svých plných kapes), který obsahoval i termoláhev s teplým čajem. Celkově se dá říci, že Lvovi z arktické strůje chyběla snad jen mikulášská berla. Na druhé straně ale nutno podotknout, že byl svou přípravu na holomráz natolik pohlcen, že si zapomenul strčit do foťáku kartu a tak se zase předával jeden aparátek, tentokrát Mouťův.
I druhý sešup dne k Lamberku potvrdil, že Lev se po delší pauze bude rozjíždět pomaleji. Na obloze se objevily mraky (když se za ně slunko zakrylo, tak se hned okosilo, ale jinak poletovali i různí hmyzáci) a oni se prokousali na letošní Mouťovo maximum - Velké Tresné. Vychutnali si haldy listí a štěrkové závěje k potoku, ale do ledových brodů se jim nechtělo a tak trošku upravili trať a přes Dolní kopec a Malé Tresné to zkoušeli po mizerně značené zelené. Na Dědkovském už ale definitivně ze značení sjeli a po chvílích nejistot zažili extázi v podobě prudkého padáku /dle mapy to dělá 40 výškových metrů na každých 100 metrů vodorovné vzdálenosti/ k silnici mezi Lhotkou a Bolešínem (v místě serpentiny podél skalek). Sráz z cesty Mouťa napotřetí dal a tak se narozdíl od Lva nejen vyhnul obtížím spojeným s nasedáním v příkrém hangu ale hlavně si tu pasáž užil v celku a to za těch pár pokusů rozhodně stálo. Následoval silniční úsek před Věstínek a po znovunalezené zelené turistické značce bigbít ze svahu Dubovice (640mnm) do Víru (380mnm). Nebyl to single trail, ale i tak to bylo velmi šťavnaté. Úvozová cesta víc sedla Lvovi – Mouťa dvě nejhezčí zatáčky pokazil: před 1. projel kravinci a s kluzkými gumami se při dobržďování dostal do série oboustranných smyků velmi vzdálených ideální stopě a v té 2. byl dlouhý a měl co dělat, aby neskončil ve svahu.
Už měli hlad (bylo něco po jedné hodině) a tak byli rádi za hospodu Na Hrdé Vsi (leží hned naproti Posraného kopce)- jednu z mála široko-daleko, co vařila. Kromě konzumace (Mouťa popletl objednávku a pro Lva poručil kuřecí prsa s broskví, ačkoliv Lev si je přál výslovně s meruňkou, ale Lev mu to velkoryse odpustil) nabrali nějaké rozumy od autobusáka, co jezdí s kolaři na Zakarpatskou Ukrajinu a zjistili si přes Lvův mobil vlakové spojení z Bystřice.
Po červené od Víru nahoru na hřeben to bylo trudné – ke slovu přišlo i rozsáhlejší tlačení a s tím spojené bolesti zad. Dosáhli Přední skálu (720mnm) a Lva pro změnu trápil zadek (gel jeho sedla Fi:zik totiž nějak zestárl a ztvrdl). I rozhledů dokola kolem byli nasyceni, takže ignorovali možnost vylézt si na karasínskou věž a bez zdržení valili dál – sešoupli do Vítochova ležícího mezi prudkými svahy. U románsko-gotického kostelíčka Sv.Michala se rozhodli vzhledem k pokročilé době zredukovat původní záměr a pustili se po zelené na Písečné a podél hejna vran šedivek k Pletenici. A zase změnili barvu a tentokrát po žluté se vydali do Bohuňova. Ještě naposledy si pohráli s terénem na břehu Domanínského rybníka a pak už pod tlakem pospíchali na nádraží chytit vlak. Mouťa ve spěchu zvolil silnici, ačkoliv by to po žluté bylo lehčí na orientaci, ale naštěstí zachoval klidnou hlavu (i proto, že mu šel cyklokomputer o tři minuty pozadu) a bravurním a trošku i šťastným dojezdem přes Domanínek na jih až za trať se mu toto zaváhání (i přes zjevnou nedůvěru spolujezdce - „a opravdu víš, že dojedeme na nádraží včas?“) podařilo napravit.
Závěr:
Někomu možná přijde 70km na celodeňák málo a časový průměr 13.3km/h jako slabší výkon, ale členům Společnosti to tak prostě v téhle oblasti vychází. A to dlouhodobě, takže to nějakou smůlou, náhodou či výrazně slabou kondicí nevysvětlujme, smiřme se s tím a radši s tím předem počítejme.

  Fotky z akce